Proroctví apokalypsy

Lidé uctívají pouze bohatství a tělesná vášeň je jediným pojítkem mezi pohlavími. V právních sporech uspěje ten, kdo se ubírá křivými cestičkami. Ženy jsou pojímány jenom jako objekty smyslového potěšení. Vládnou násilníci, země upadají a dosavadní morální hodnoty se rozkládají. Ženy se zbavují plodů ve svém těle, božské zákony jsou ignorovány, nikdo už ničemu nevěří.

Těmito slovy popisuje hinduistické proroctví stav naší civilizace, která se pomalu blíží ke svému konci a je odrazem poslední fáze „kalijugy“, doby nejtěžšího úpadku a temna v lidské historii. Kálí – juga má ve svém symbolu jméno bohyně Kálí. Toto velice ambivalentní indické božstvo vyjadřuje zničující energii času, jímž se stravuje vše, co postrádá vyšší duchovní smysl. Na jedné straně může symbolizovat nadvládu ženského prvku ve společnosti, nadvládu všeho, co je pomíjivé, časné, hmotné a zajišťující nejnižší formu lidské existence, žensky stravující pojetí života ve víru fyzické potřebnosti, obstarávání věcí spotřeby, růst této spotřeby v duchu přízemního pragmatismu, který vybírá jen podle vnější podoby krásna a hmotného dostatku. Hrozivý a odpudivý vzhled této bohyně potom vyjadřuje prchavost a mámivost takového postoje k životu, jímž se vše záhy rozkládá a přeměňuje, jako zlato v hlínu působením ďábelského mamonu rozkládajícím se v poživačnosti, a vyvolává rozčarování, věčnou nespokojenost a nenasytnost. Na druhé straně Kálí symbolizuje očistný proces, při němž je pohlcováno vše, co nemá vyšší duchovní hodnotu, a vše nahrává vyšším, silným bytostem, které dokázaly odhodit své sobecké ego, oprostit se od všeho, co je stravováno časem, a vítězí v odvaze nad démony temnot ryzím spojením těla a vyšší energie kosmu.

Ale vraťme se k proroctví čerpající z dvanácti knihoven palmových listů, z nichž hinduističtí vykladači otevírají pohled na naši blízkou budoucnost:

Zavládne všeobecná deziluze. Lidé si zvolí nové vůdce, ti však nebudou o nic lepší, než jejich předchůdci. Většinu z toho, co před svým zvolením naslibují, nebudou moci nebo ani chtít splnit. Propast mezi bohatou menšinou a chudou většinou se bude dále prohlubovat, a to pořád rychlejším tempem. Stále více lidí bude bez práce, protože je nikdo nebude potřebovat. Jejich práci budou vykonávat stroje. Prostí lidé budou zatíženi stále větším břemenem daní a nejrůznějších dávek a odvodů. Majitelé velkých továren a obchodů budou mít naopak nepřetržitě rostoucí zisky, budou si dělat, co se jim zlíbí, a žít si jako v pohádce. Na prosté lidi budou pohlížet jako na otroky a nové továrny budou zřizovat jen tam, kde bude možné vyplácet hladové mzdy a kde dostanou od místních vládců bohaté dary.

Řadoví občané si toho budou moci dovolit stále méně a budou se muset spokojit s tím, co jim nabídnou instituce zaměřené na masovou zábavu. Budou poslouchat hudbu, dívat se na televizi a hrát počítačové hry. Masová zábava bude zaměřená na uspokojování nejnižších pudů. Lidem bude předkládána jakási náhradní realita (Pozn. autora: srovnej virtuální realitu internetových sociálních sítí), aby zapomněli, jak bezútěšný je pro ně ve skutečnosti svět, v němž žijí. To učiní jejich každodenní život, naplněný existenčními starostmi, snesitelnější. Společnost se rozdělí na ty, kdo budou moci uspokojovat všechna svá přání, a na ty, pro něž zůstanou jejich touhy pouhým neuskutečnitelným snem. Laciná zábava bude odvádět pozornost prostých lidí od toho, co je pro ně skutečně důležité, a udržovat je v zakletí materialismu; iluze máji bude slavit triumf.

V důsledku stále se zhoršující situace se bude dál zvyšovat i nejistota lidí. Většina z nich si začne uvědomovat, že systém, v němž žijí, přestává správně fungovat. Tím bude odstartováno období velkých změn. Epocha nazývaná kálí-juga dospěje ke svému konci a bude pak vystřídána lepším věkem, satya-jugou (zlatý nebo také duchovní svět).

Následuje hrozivý příběh skutečné apokalypsy, při níž vlivem lidské nesnášenlivosti, občanských válek, přírodních katastrof a epidemií zahynou milióny lidí, aby ti, kdo nakonec přežijí, pochopili, že celá moderní historie lidstva byla zlým snem, z něhož je třeba se probudit. Toto procitnutí z temnoty nás čeká přibližně za padesát let.

Jakkoliv se zdá proroctvím vyjevený scénář více než pravděpodobný, je těžké uvěřit tomu, že by se lidé dokázali vzchopit ze své bezduché letargie pouze cestou tak drtivého očistce. Chtělo by se zvolat: Máme přece rozum, knihovny plné moudrosti a vědění, copak se nedokážeme shodnout na společném řešení, kterým by se tolik potřebná změna dala uskutečnit bez bolestných peripetií totálního rozvratu? Copak není možné poučit se bez toho, aby lidský rod byl konfrontován se smrtelnou agónií?

Cesta morálního jedince

Chtěl bych se v té souvislosti letmo dotknout aspektu, který nakonec řídí způsob smíření či vzdoru, s nímž se každý z nás vztahuje k realitě. Mám na mysli životní pocit, s jakým kráčíme vstříc budoucnosti a spřádáme naše životní příběhy. Není myslím pochyb o tom, že životní pocit člověka má cosi společného s jeho morálním vědomím a je výsledkem střetu individua s okolním světem. Jak se člověk vymezuje vůči vlastnímu společenskému prostředí, do jaké míry je tímto prostředím formován, znásilňován či pohlcen, to vše v něm vytváří trvalý pocit. Barva, naléhavost, účinek takového pocitu potom skládá morální postoj každého z nás k celku. Zdá se, že vše, čím se naplňuje hodnota našeho života, práce, láska, uznání, tvůrčí směna, má svůj morální rozměr.

Chce-li dobrý vojevůdce pozvednout morálku svého mužstva, nesnaží se vojáky poučovat o tom, co je dobré a co špatné, ale hledí podnítit jejich odhodlání k činům. Musí mluvit a jednat tak, aby pocítili, že jejich pravá touha hoří pro společnou věc síly, hrdosti a víry v sebe. Jeho apel nesměřuje k jejich rozumu, ale k jejich srdci. Morálka není dána prvotním poznáním dobra a zla, nýbrž silou vášně horující pro spravedlivý a důstojný život. Teprve z takového života lze odvozovat mravních kodex pro naše jednání. Ne z rozumu či božího zjevení. Bůh je esence dokonalosti, v níž existence a čas splynuly v jedno. To, co je absolutně dokonalé, nezná pojem dobra a zla, ani pojem času a zániku konečného bytí. Něco jiného je lidská duše a smysl lidské konečnosti. Lidský život se naplňuje směnou za hodnoty, které přesahují samotnou existenci lidského individua. Tato směna vyžaduje cíl a směřování dané vně lidské bytosti. Stejně jako bojovník potřebuje vojevůdce, stejně tak duše každého z nás volá po otci. Bůh – otec je personifikací vůdčí role církve a duchovních patriarchů v ní. Kde chybí otcovská péče a autorita jako vůdčí duchovní princip, tam panují rozepře a dekadence. Stát bez patriarchy a bez rodiny, v níž otec představuje jednotu vůle, morálního vedení a výchovy, takový stát jen planě potírá množící se projevy násilí, jimž není konce.

Násilí je projevem nedostatku síly. Ne síly fyzické, ani prvotně morální, nýbrž síly vůdčí podpořené duchovní zralostí. Pouze silný vojevůdce dokáže stmelit řady svých žoldnéřů a zabránit vnitřním půtkám. Vojevůdce tak pořádá společnou vůli k moci v srdcích těch, kdo se na ni chtějí podílet. Kde chybí vůdčí síla, nebo alespoň vzor rozvážné odhodlanosti a nezlomné převahy, tam vyrůstá násilí z morální nouze a ze strachu před prázdnotou bytí.

V dnešní individualistické společnosti často slyšíme, že řád a podrobení se jedince celku existuje na úkor svobody člověka, protože mu brání jednat neomezeně podle vlastní vůle. Jak je ale takové svévolné jednání možné? Jediná bytost, jíž je dáno jednat svévolně, je Bůh, protože Bůh je dokonalý, tudíž všemohoucí, a pouze ve své všemohoucnosti je absolutně svobodný. Je však člověk také všemohoucí? Naprosto ne! Neexistuje skutečná svoboda pro samotného lidského jedince, protože jedinec sám nemůže skoro nic, pokud není zakotven ve smysluplném společenství, které mu dává identitu a určuje jeho možnosti podle toho, do jaké míry směňuje sám sebe za prospěch celku. Pocit všemohoucnosti vyplývající z vlastnictví hmotných statků je pouhá iluze, neboť každé takové bohatství musí být nabyto na úkor jiných lidí a výhody z něho pramenící platí dotud, dokud je těmito lidmi tolerováno. Navíc je známý fakt, že nic ze skutečných hodnot lidského života přinášejících štěstí nelze vyvážit hmotnými statky ani světskou mocí.

Velikost svobody člověka se odráží ve velikosti kultury národa, z níž jedinec čerpá pravý význam lidství. Svoboda člověka se váží mírou jednoty přesvědčení, s níž lidé vstupují do svazku vzájemnosti a nabývají pravdivého poznání o otázkách dobra a zla, o své příslušnosti k celku, která nevyvolává pocit ujařmení, bezmocnosti a strachu, ale dává člověku vědomí vlastního významu a naplnění z pocitu účasti na společném díle. Kultura lidského společenství není určena tím, co se lidem dává, ale tím, co se od nich vyžaduje.

Každé vyžadování je zároveň odpovědnost, soucit i vážnost k tomu, koho pověřujeme úkolem. Potvrzením přijatého úkolu je slib. Slibem se z úkolu stává morální závazek. Slib je zkouškou morální vyspělosti. Morální síla jedince je vyjádřena jeho spolehlivostí, zárukou, jakou je schopen dát za své sliby. Je proto zřejmé, že morální jednání člověka vyžaduje protistranu, od níž je takové morální jednání očekáváno, vyžaduje druhého člověka, jemuž má být vydán počet z činů vynaložených ke splnění závazku. Vztah vyplývající z úkolu a slibu k jeho dodržení ovšem nemá adekvátní váhu tam, kde mezi lidmi panuje nárok rovnosti, kde životní filozofií každého člověka je individualismus. Morální vztah vyžaduje vzájemnost a hierarchii rozlišující toho, kdo úkol dává, a toho, kdo slibuje jeho vykonání.

V morálním vztahu nemá místo rivalita, nýbrž pouze srozuměnost s účelem i spravedlivým rozdělením rolí. Jde o přirozený řád v nerovnosti, s nímž jedině může být zachována vzájemná úcta mezi lidmi. Cesta kulturního jedince je cesta cti a svépomoci ve vztahu k druhým. Cesta cti je cesta morálního jedince. Cesta svépomoci znamená být ve vztahu k někomu, kdo mi podá pomocnou ruku, když to budu potřebovat. Na takové cestě nejsou a ani nemohou být jen silní, suverénní a nezávislí jedinci. Většina z nás hledá a potřebuje oporu, v níž se tříbí morální vědomí a krystalizuje cit, jemuž většinou říkáme láska. Láskou vděčíme za život svým bližním. Láska má původ v rodu a jí se také každý rod obnovuje. Atomizovaná a individualistická společnost proto nemůže být morální, od rodového celku odtržený a osamělý jedinec žádnou morálku nemá, nemá k ní žádný důvod.

Role státu

V tomto místě se sluší položit otázku: Jaká je role obce nebo státu v životě člověka? Co by měl stát udělat pro to, aby lidé znovu nastoupili cestu cti a svépomoci? Zjistili jsme, že výchozím místem morálních vztahů je rodina, rod, kmen či rodový klan. Teprve zprostředkovaně a z úhlu pohledu vysoké morální odpovědnosti lze mluvit o obci, národě, nebo státě. Uspořádání poměrů v rodině je věcí muže jako hlavy rodiny. V intencích širšího rodu či kmene může jít o starší otce či radu starších. Uspořádání poměrů v obci nebo státě je věcí politiky. Je-li tedy politika hledáním harmonie na úrovni obce, národa či státu, znamená to, že musí vycházet ze způsobu zakotvení člověka v jeho rodinné pospolitosti, jde o nejnižší sféru lidské existence, o privátní, soukromý rozměr bytí, do kterého politika nemá co zasahovat. Pokud tedy stát chce pomoci lidem k důstojnému životu, a co jiného je důstojnost, než vědomí cti a nezávislé existence?, nuže, takový stát by se měl zrušit, pokud jde o jeho moc zasahující do soukromé sféry života lidí, takový stát by měl být prakticky neviditelný ve všech oblastech činnosti, v nichž si lidé uspokojují svoje základní existenční potřeby a cíle.

Naučme lidi svépomoci, naučme lidi, aby se uměli postarat sami o sebe. Když říkám naučme, znamená to snad, že taková dovednost mezi lidmi chybí? Odpověď zní: Ano i ne. Vše záleží na tom, v jakých podmínkách je člověk zasazen, je-li mu dána možnost starat se sám o sebe bez toho, aby se spoléhal na podporu státu, či byl tímto státem znásilňován a okrádán. Pokud bude mít takovou možnost, naučí se to. Pokud mu navíc nezbude nic jiného, začne se spolčovat a hledat jistoty ve vzájemnosti, ve vzájemné podpoře. Důležitým aspektem svépomocného společenství rovněž je, že s největší vážností pečuje o své nejlepší a nejnadanější syny, aby vydali své schopnosti ve prospěch celku a sklidili za to úctu, vážnost a lásku. Taková péče, jejíž význam je mnohem vyšší, než péče o slabé a nemohoucí, teprve přináší ovoce všem.

Je-li k lidem vznesen požadavek svépomoci, dostává se do popředí otázka, z jakých zdrojů tito lidé mohou čerpat. Ve starých stavovských řádech byl člověk od narození předurčen k jistému existenčnímu údělu, byl přivázán ke zdrojům svých otců, k jejich postavení, to vše mu dávalo jistotu a zázemí. Bylo jistě těžké povýšit z nižšího do vyššího stavu, ale pokud se to podařilo, měl člověk opět jistotu, že nespadne zpět.

Problém turbo-kapitalismu

Dnes zde máme tržní hospodářství, v němž většina zdrojů přešla do rukou oligarchů, vlastníků těch podniků a korporací, které trh ovládají. Rozhodně lze jen těžko mluvit o svobodné soutěži. Většina lidí nese otrocký úděl námezdních disponibilních zdrojů, jejichž využití závisí na ekonomickém a v důsledku nelidském kalkulu rentability takového zdroje. Stát potom přebírá existenční zabezpečení lidí, kteří nenašli využití. Osvobodit se od otrockého údělu námezdní síly je možné pouze cestou podnikatele, je to ale stále těžší. Pokud vůbec firma vyroste, není jisté, jak dlouho se udrží. Tlak konkurence, korporativismus, bezohlednost, chamtivost, neustálá potřeba kumulovat kapitál a zvyšovat moc na trhu jsou běžnými jevy, s nimiž se musí podnikatel potýkat. To nemá nic společného s příslušností ke stavu, v němž v minulosti člověk nacházel pevné místo i hranice své působnosti. Proto stále méně podnikatelů chce podnikat ve výrobě, kde vznikají skutečné hodnoty. Více se obchoduje a prodává, než vyrábí a postupně mizí střední vrstva lidí, kteří vlastní produktivní zdroje. V takové situaci není o koho se opřít, komu co předávat, dědí se jen peníze, cennosti, nikoliv statky, umění a znalosti.

Ekonomismus, korporativismus a globalizace zanechávají běžného člověka ve stavu totální existenční nouze. A nic na tom nemění okolnost, že je momentálně zaměstnán a těží ze svého platu slušný hmotný prospěch, který z valné části obratem konzumuje. Pokud by nebylo státní sociální podpory, žije v neustálém riziku smrti v okamžiku, kdy přijde o zaměstnání. Stojí tak sám čelem proti džungli s názvem liberální trh a jedinou ochranou je mu almužna státu, o níž musí v případě nouze poníženě prosit. Je na něm, aby se začal sdružovat a tak si zajistil větší schopnost přežít. Je na něm, aby zakládal rodinné klany, jimiž z trhu práce vydobude živobytí pro všechny své členy pod morálním příkazem vzájemné solidarity a společného sdílení majetku, žen i dětí. Stát by mu k tomu měl dát dostatek volnosti a prostoru, projevit dostatek pochopení a legislativní vůle, což nastane jedině tehdy, když postupně omezí a nakonec zcela anuluje svoje intervence do života lidí a způsobu jejich vnitřní organizace s tím, že je postupně zbaví i podstatné části jejich daňového zatížení. Na druhé straně stát je jediná legální síla, která je schopna poskytnout lidem zdroje jejich existence omezením moci oligarchie.

Není zde prostor pro hlubší analýzu způsobu, jímž by se mělo napravit současné odcizení člověka přirozeným podmínkám jeho existence. Toto odcizení se jako temné prokletí táhne celou moderní érou liberální revoluce a znamená ztrátu identity, ztrátu sama sebe, vytržení z kontextu pospolité existence, která lidem dávala smysl života, záštitu tradice, morální přesvědčení přinášející důvod k sebekázni a oběti vlastního já ve prospěch celku. Moderní ideje pokroku a svobody jedince vyhlásily nesmiřitelný boj starým pořádkům, všem přežitkům minulosti a vymazaly tak z vědomí lidí úctu k lidské zkušenosti, význam dědictví utvořeného zápasem, zvyklostmi a moudrostí celých generací předků. Zničení tradice znamenalo konec kultury. Moderní člověk tak ztratil duchovní obsah vlastního společenství, v němž je ukryta hodnota života.

Prorocká předpověď

Vraťme se ještě jednou k hinduistickému proroctví a podívejme se, jaký vývoj nás podle něho čeká:

Lidé začnou postupně chápat, že skutečné změny dosáhnou jen tehdy, pokud sami převezmou odpovědnost za vlastní život, životy svých nejbližších i lidí ve svém okolí. K tomuto poznání ovšem povede dlouhá cesta, ale ještě delší bude cesta od tohoto poznatku k jeho uplatnění v praxi.

Zpočátku se lidé budou snažit pomoci si každý sám na vlastní pěst nebo dokonce na úkor jiných. Teprve až se situace stane naprosto zoufalou, uvědomí si, že mohou přežít jen v případě, že budou spolupracovat. Od státních orgánů se jim nedostane žádné pomoci. Vzájemná pomoc a solidarita mezi rodinami budou charakteristickými znaky posledního období zanikajícího věku.

V té době se v Evropě začne formovat nová společnost. Bude založená na osobní svobodě jednotlivce, která bude ovšem spjata s potřebami společnosti a bude se jimi muset řídit. Lidé totiž budou poučeni nedávnými událostmi a uvědomí si, že sledování čistě sobeckých pohnutek může ohrozit i samu existenci celého společenství. Tato nová společnost se bude rozprostírat od vln Atlantiku až po východní pobřeží Asie, jednotlivé oblasti si však zachovají své individuální zvláštnosti. O všech regionálních záležitostech bude rozhodovat místní samospráva, aniž by musela čekat na povolení nějaké vzdálené autority. Nová ústava bude zaručovat všem obyvatelům Euroasijské unie bezpečnost navenek a suverenitu uvnitř.

Hospodářskou základnou nové společnosti bude bezúročný finanční systém, který bude vyzkoušen a pak natrvalo zaveden v roce 2048. Rozkvět nové společnosti bude podpořen i používáním alternativního zdroje energie. Tento zdroj byl v Evropě objeven a zkoumán již počátkem 20. století, praktického uplatnění však dojde až nyní. Tato energie bude nazvána po svém objeviteli. (Pravděpodobně je myšlena tzv. Teslova energie) (Pozn. autora: dalším kandidátem může být studená fúze) Ona energie nepoškozuje životní prostředí tak, jak je zatěžovaly dříve používané energetické zdroje. Bude také k dispozici prakticky v neomezené míře a její používání bude zdarma.

Půda a vodní zdroje se nebudou nacházet v soukromém vlastnictví. Prosadí se totiž poznatek, že nikdo si nemůže činit majetnické nároky na něco, co tu bylo už dávno před ním a bude tu i dlouho po něm. Nadále však bude mít každý člověk právo mít ve vlastnictví dům, který si koupil nebo postavil.

Zbývá už jen otázka: Je opravdu nutné se podobných výsledků dobrat po tolika desetiletích utrpení a bolesti? Není možné začít budovat novou společnost již nyní?