Teritoriální integrita Evropy v ohrožení

Princip neporušitelnosti hranic v Evropě, navržený během vyjednávání CSCE v Helsinkách v r. 1975, byl po kolapsu Sovětského svazu okamžitě zapomenut. Na řadě byla Jugoslávie, na Balkáně vypukla krize. Nejdříve byla odtržena Černá Hora od unie Srbsko a Černá Hora, a pak bylo od Srbska odtrženo Kosovo. Zdá se, že Vojvodina, autonomní provincie v severním Srbsku, bude další. A pravděpodobně ne poslední…

Makedoňané jsou další ožehavý problém. Albánci, kteří tam žijí, půjdou pravděpodobně ve šlépějích kosovských Albánců, kterým bylo po bombardování Srbska NATO zaručeno právo na „sebeurčení“. Přičemž bosenským Srbům, kteří se nacházejí v Bosně a Hercegovině, bude pravděpodobně jejich autonomní statut upřen.

Muslimští Albánci a katoličtí Maďaři byli vybráni jako hlavní mocenské centrum na Balkáně, schopné připravit „nájezd“ na bohaté energetické zdroje Středního východu a kaspické oblasti. Až období dělení území skončí, Albánie a Maďarsko se územně zvětší. A až budou prozápadní politici v Bělehradu a v Sofii nahrazeni těmi, kteří zastupují národní zájmy, budou nově zvolení čelit drsným časům.

Ani Rusko, ani Ukrajina se od expanze NATO na Střední východ a oblasti Kaspiku nedočkají ničeho dobrého. Ukrajina má Krym – svůj vlastní „Balkán“, kde jsou radikální nálady u tatarské menšiny silné. A pokud nastane chvíle rozhodnout o sebeurčení, Brusel jim podá pomocnou ruku. Věci, které nyní EU říká Bělehradu, bude říkat Kyjevu: pokud chcete vstoupit do EU, podnikněte kroky k usmíření s Bachčisary. V tomto případě bude tato oblast mezinárodně uznána jako autonomní.

Ne, netvrdím, že vše se stane přesně takto. Ukrajině se pravděpodobně podaří svoji teritoriální integritu udržet, bude balancovat mezi západními partnery a současně apelovat na Rusko a Čínu. Ale úspěchu dosáhnou pouze ti politici, kteří vědí, jak se budou události vyvíjet. Známý ruský novinář Valentin Zorin se kdysi slavného světového šachisty Anatolije Karpova zeptal, jak daleko dokáže předvídat tahy svého soupeře. Karpov odpověděl, že tři až dvanáct, v závislosti na situaci. Politici na Ukrajině takovou schopnost nemají.

Co se týká situace v Rusku, tak nezapomeňme, že 21. století je vůbec první období, kdy jednotlivé země bojují o zdroje. Náklady na spotřebu klíčových přírodních zdrojů na hlavu činí 6,000 dolarů v Evropě, 16,000 dolarů ve Spojených státech, a 160,000 dolarů v Rusku. Velké pokušení, že? A Čína již nemůže být ve hře ignorována také. Pokud Rusko (a předtím Sovětský svaz) mělo k dispozici dva své nejspolehlivější spojence – armádu a námořnictvo, nyní se nemůže spolehnout ani na jednoho.

Tím, že Západ podporuje Albánce na Balkáně, bere na sebe ve skutečnosti riziko. Turecko není takové, jakým bývalo. Ankara poté, co se změnila na mocné centrum vlastního regionu a posílila vztahy s většinou svých sousedů, hraje na Balkáně o své vlastní zájmy. Politika neo-osmanismu má za cíl obnovit sílu Ottomanské říše na Středním Východě a v Evropě. Ale Evropané si, zdá se, všech těchto rizik vědomi nejsou a následují příkladu USA: nejdříve nechají extremisty (Taliby) získat moc a pak s nimi bojují…

Jak je mapa Evropy neustále měněna, je nejvyšší čas vzdát se nadějí, že se OSCE konečně zaměří na otázky kolem bezpečnosti a spolupráce v Evropě. Poslední summit v Astaně dokázal, že tato organizace již dlouho není ohledně bezpečnosti spolehlivá, a navzdory veškerým snahám není schopná dojít dále než k prázdným prohlášením. Dokumenty WikiLeaks mezitm jasně demonstrovaly, že intenzita napětí mezi Východem a Západem neklesá.

A co víc, samotná OSCE se stala zdrojem nebezpečí, protože zakrývala nespravedlnosti odehrávající se v Evropě. Bylo by moudrým rozhodnutím podpořit návrh Dmitrije Medveděva na novou evropskou bezpečnostní architekturu (který předložil 4. června 2008 v Berlíně). Ale tato iniciativa vyvolala v Evropě jen malou odezvu. A je celkem jednoduché vysvětlit proč. Rusko vyzývá k vzájemnému respektu, vyzývá země, aby se staraly o vlastní hranice a politickou suverenitu. Ke klíčovým principům patří také jednotný postup při předcházení a mírovém řešení konfliktů v euro-atlantickém prostoru a záruka, že si nikdo nebude zajišťovat vlastní suverenitu na úkor ostatních. Ale protože Evropa byla u rozhodování o ruském návrhu příliš pomalá, Moskvě nezbylo nic jiného, než varovat, že v případě, že nová smlouva o snížení počtu strategických zbraní s Washingtonem selže, bude muset rozmístit své jaderné zbraně. Nakonec, historie 19. a 20. století prokázala, že čím silnější Rusko je, tím bezpečněji je v Evropě.