Pomáhat každému

Iniciativa na záchranu chudé a zbídačené paní Martiny a jejích dětí na stránkách Britských listů se „trefila do černého“ – momentální pomoc přišla. Ale tamtéž publikované volání po vzniku systému, který by podobným neštěstím zabránil, má vícero „háčků“. Když se totiž řekne A, musí se říct i B. A v našem případě je tím „B“ skupina spoluobčanů, kteří dlouhodobě a systematicky zneužívají sociální systém na doslova parazitování na produktivní společnosti. Nynější „politicky korektní“ schovávání hlav do písku, jak ze strany politiků, tak hlavních médií, a i právního a mocenského systému (viz otřesný příklad všeobecné „předpodělanosti“ a neakceschopnosti jmenovaných složek v případu rumunského tzv. romského (ne)prince ) ukazuje, že systém ve své nynější podobě by se nedovedl vyrovnat s jednoduchým faktem – příroda nebo Bůh to zařídili tak, že si nejsme rovni ve schopnostech, talentu, možnostech, sklonech – a některé negativní charakteristiky jsou typické pro velkou část členů určitých společenských, nebo – a teď přijde to „hrůzné“ slovo – etnických skupin. Pokud jsou takříkajíc prosociální zákony nastaveny paušálně, tak nutně musí být jako konfekční šaty – nesedí každému a vždy. A to je živná půda pro potenciální zneužívání.

Masa lidí, kategoricky se domáhající práv, ale ignorujíci povinnosti, to je tím kratší cesta k vyčerpání sociálního systému, čím je tento systém štědřejí a „mekčí“. Toho jsou si politici v hloubi duše potichu moc dobře vědomi – ale mluvit o tom nahlas by byla momentálně politická sebevražda. Nastupuje tedy tzv. sekernické řešení – nastavit systém jako tvrdý, až krutý ke všem bez rozdílu, aby něj prostě byli prostrědky. Jenže pak se s těmi, kterím se takto alespoň částečně omezí možnost parazitického způsobu existence, svezou i podobné paní Martiny, tedy lidé spořádaní, za lepších okolností perspektivní, a s dětmi, které jednoznačně perspektivní jsou.

Jaké je tedy, momentálně ovšem zcela nemožné správné řesení ? Civilizovaná matka, jakkoliv třeba málo vzdělaná, sama neúspěšná, semleta okolnostmi i tím, že neměla štěstí - ale s perspektivními dětmi - to by měl být důvod z ní učinit něco jako "státní zaměstnankyni", která by byla výchovou a vedením těchto dětí společensky mnohem užitečnější, než dejme tomu množství "uspěšných" singles žen v nezdravě předimenzovaných, neproduktivních oborech jako právo, reklama, PR, státní správa, genderové katedry, apod. Měl by vzniknout systém, který by posuzoval - jakkoliv ne na 100 % správně, protože by to dělali zas jen lidé, ale i dejme tomu 90 % správnych úsudků by bylo mnohem lepši než nic - podobné případy. Ale takovéto "komise" by museli mít jednoznačné mantinely pro činnost. Museli by sledovat, zda řadná péče o děti trvá, t.j. zda do škol nejen chodí, ale tam i prospívaji, zda se nejedná o v základu geneticky poškozené jedince, atd. Prostě teze, při uplatnění kterých by v souladu s výsledkem bleskově vypukl řev Kocábů, Uhlů, atd. o rasismu, xenofobii, apod. Není argumentem poukaz na to, že ve vyspělých zemích existuje „paušální“ přívětivý a měkký sociální systém. Tyto země ho nastavovali v dobách, kdy zejména příliv ekonomických a etnických imigrantů buď nebyl výrazný, anebo existovala ještě iluze o jejich asimilaci a následné společenské užitečnosti. Tato iluze již i na Západě doznívá – viz nedávná, zcela nečekaná slova německé kancléřky o krachu tzv. multikulturalismu, nebo zatím nesmělé, ale okamžitou zuřivost „korekčníků“ vyvolávajíci pokusy vlád Francie nebo Itálie o zbavení se celých skupin imigrantů.

Ve filmu Hvězdná pěchota byla vykreslena společnost, kde „občanem“ byl jen ten, kdo se o to sám zasloužil – každý podle svých schopností. Intelektuál mozkem, kdo dary ducha neměl, třeba vojenskou službou. Ale prostě tzv. slušným a užitečným životem. Autor románové předlohy filmu byl okamžitě na základě toho obviněn ze sympatií k fašismu. Ale on jen vykreslil vizi společnosti, kde se v zájmu všech posuzovalo, kdo je nešťastnou Martinou, zasluhující pomoc, a kdo si pod pojmem pomoc představuje své neomezitelné právo – sajícího klíštěte...

Doplnění autora

Tento článek byl jeho autorem nejdříve nabídnut v rámci publicistické korektnosti samotným Britským listům. Reakce jejich šéfredaktora nebyla pro jeho osobu až tak překvapující a z důdovu nikoliv osobních, ale pro dokreslení atmosféry doby, si ji dovolím ve stěžejní větě odcitovat :

...Váš fašistický článek ale vydávat nebudeme, máme určité etické limity.

S pozdravem
Jan Čulík

No a reakce :

Vaz. pan Culik,

konstatovat to, na co prisli uz sociologovia ktori nemaju hlavu v piesku, podla mna nie je fasizmom. A to prosty fakt, ze sa ludia rodia s roznymi danostami a schopnostami riesit problemy a rozhodovat o nich. Ja som "fasisticky" za to, aby sa napr. robil v ramci hlasovacieho prava test, nakolko je kto schopny chapat aspon zaklady politickej reality - a podla toho mal jeho hlas vahovy koeficient. Som zato, aby aj najvacsia spina z radov lumpenproletariatu dostala moznost, kludne aj opakovane, sa vzdelat, pracovat, a zit normalne podla svojich schopnosti - ale presne stanovit tu hranicu dobrovolne nevyuzitych moznosti, kedy sa natvrdo povie ze je to jeho vedoma volba - a ponecha sa tejto jeho dobrovolnej volbe napospas... Je velky rozdiel niekomu nasilim "robit ghetto", ako to robili ozajstni fasisti - alebo sa nedat obtazovat tymi, ktori si to "ghetto" z viacerych moznosti vybrali sami a ostatnych nasilim nutia aby to akceptovali...  

Ale dakujem, ze ste ma zaradili po bok slavneho spisovatela scifi Heinleina, ktoreho, ako som to v clanku spomenul, takisto okamzite vam podobni onalepkovali za fasistu. Som v dobrej spolocnosti :-) Aby som ani vas nenechal tak osamotene, tak vas zase ja zaradim po boku tych, ktorych isty pan Uljanov  kedysi nazval "uzitocnymi idiotmi" :-)) 

vsetko dobre :-)

L. Sedlacik