Tentokrát na konec roku...

Jako malý kluk jsem nikdy moc nechápal, proč by měl být konec roku - tedy Silvestr až takový veselý... Táta seděl doživotí, strejda Šimek, co zdeřil v Italii s celou jednotkou vládního vojska ku Garibaldiho partizánům, seděl 18 let, dědu mně 31.XII.1944 popravili v Birkenau a můj kmotr Vlastik, který létal u R.A.F. 31.XII.1943 zemřel v Singapurském zajateckém táboře Čangi.

Televize nebyla, jen malé radio Philips, které přežilo válku, mělo program spíš budovatelský než zábavný... Odpoledne jsme měli plné her a sáňkování s naším junáckým oddílem a po roce 1951 pak s naší osadou, která vznikla z oddílu po zákazu Junáka.

Má prateta, která mne a bráchu vychovávala, navařila k večeři citrónový čaj, bábovku a na stůl se dalo ovoce a trocha vánočního pečiva... Prastrýc si dal trochu domácího vína a poslouchali jsme rádio. Pak se přeladilo na Svobodnou Evropu, kde Jára Kohout zpíval „Ane-ane-anekdoty, ty má každý rád... Znáte to, jak Stalin se potkal s Gottwaldem...?”

Strýc pak vzpomenul na dobu, kdy jako důstojník byl na lodi „sv. Jiří” a na císaře F.J.I, kdy sloužil v jeho námořním kabinetu ministerstva války. Tetička, která byla u císaře kuchařkou, vzpomínala na to, co na Silvestra a na Nový rok vařila.

Na Nový rok jsme ráno šli do Stromovky (dnes Zoo), dát zvířatům trochu zrní, chleba a jablek... Zatím doma se uvařila uzená polévka a černá švestková omáčka s ořechy, zahuštěná perníkem a s máslovými noky, politá rozpuštěným máslem.

Odpoledne jsme „v Dolině” lyžovali na německých lyžích a sáňkovali, stavěli iglů - tak jak to dělali Rychlé Šípy na posledních stránkách „Vpředu” či starých sešitech ”Mladých hlasatelů”. No veselí to sice bylo, ale bez rachejtlí, obžerství, televize, videí, počítačových her...

No řekněte sami, proč by měl být poslední den v roce až tak veselý a radostný? Vždyť něco nenávratně končí, a konce s sebou přinášejí vždycky spíš smutek, než nějaké veselí a smích a oslavy a všecko to další, co k oslavám něčeho radostného patří.

A přiznám se, že ve chvílích, kdy jsme si doma všichni přáli do dalšího roku vše jen dobré, připíjeli si na zdraví a štěstí a na lásku, a venku po chvíli létaly rachejtle a světlice, tak jsem v duchu spíš brečel, než se smál, protože mi z toho všeho bylo spíš smutno, než veselo.

Léta jsem pracoval v pohostinství a v interhotelích a konec roku pro mne byl spíš dřinou než veselím. A teď, když jsem kmetem a na Nový rok stojím se sousedy a vnoučaty na kraji naší ulice a přejeme si „zdraví, štěstí, pohodu a lásku” a všude létají rachejtle, praskají petardy a bouchá šampaňské, je mi smutno. Něco končí, krátí se naše svíce života, něco zas odchází do historie...

Moc se zas tak nezměnilo, ale změnili jsme se my. Jeden rok končí a druhý začíná a my si přejeme navzájem, aby byl krásný a veselý a pohodový a vůbec vše, co ke štěstí patři. Je pěkné, že si to tak nahlas přejeme aspoň v těchto výjimečných chvílích, po svátcích, ve kterých se obdarováváme a byli jsme obdarováváni.

Vcházíme do dalšího údobí života jakoby očištěni od všeho nedobrého, do se dělo předtím... a dáváme si předsevzetí, jak dobře si povedeme dál, na které si už za tři dny ani nevzpomeneme. A nikdo - nikdy nevíme, co vlastně dál bude... No nevíme, víme: bude hůř, vše zdraží - voda, energie, otop, jídlo... Budeme mít míň peněz, nové daně, stát nás bude škrtit a dojit, doslova ožebračovat. Teď přemýšlím, jestli vůbec nějaké „dál” vůbec bude a co nám osobně přinese to všechno.

Přál bych nám všem, aby naše očekávání toho, co bude, nebylo tíživé a úzkostné, aby nepřinášelo jen smutek, a už vůbec ne slzy, ale abychom se dokázali na to všechno těšit a někde v hloubi srdce i radovat se, že jsme tady... Posíláme si novoročenky, přejeme H.N.Y... šťastný a veselý.

Přeji všem, aby to tak bylo... Protože život je krásný ať chceme nebo ne...