O justici na ochranu mladistvých, pedofilii a… degradaci Evropanů

Nyní se dějí zázraky v jiných civilizovaných zemích… Takže se například sešla před několika lety komise Rady Evropy pro etiku, poradili se, zvážili všechny okolnosti a rozhodli: není nic pohoršujícího na IT modifikaci lidského těla (1). Jinými slovy, naprosto schválili – po „eticku“ – využívání lidského těla jako biopočítače a jeho přetvoření na kyborga. Anebo nedávno: Rada Evropy přišla s návrhem na racionální využití nebožtíků. Prý je třeba chránit životní prostředí, a proto je racionálnější rozpustit mrtvého člověka v solích a vypustit do kanalizace (2), nebo, například, ještě úspornější je přeměnit ho na kompost a hnojivo a použít pro pěstování květin (3).

Etika na hranici šílenství… Není snad šílené, jsouce na vodítku „vyšinutých“ bojovníků za rovnost pohlaví na celém území Evropy, právně likvidovat pojmy „matka“ a „otec“ a nahrazovat je neutrálním „rodič“ a fakticky nastolovat otázku naprostého zrušení institutu rodiny (4)? I když se lobbisti za toto zákonné opatření odvolávají na rostoucí vliv feministických hnutí a na boj za „zrovnoprávnění“ žen, které, samozřejmě, nyní, na rozdíl od svých manželů-„otců“, nemohou být zkrátka „matkami“, kdy jsou takové ženy haněny jako „sexistky“ (5), ale ani tato příčina samotná nestačí k tomu pochopit, proč se podobné změny v zákonodárství a agendě staly tak naléhavě aktuálními.

Stejně tak nelze vysvětlit totalitní praxi protirodičovského teroru a všudypřítomnou justici na ochranu práv mladistvých, s výhradní a jedinou touhou „humánních strýčků a tetiček“ „bránit odvěké právo dětí nebýt vystaven ukrutnostem dospělých“.

Nikdo nepopírá evidentnost toho, že svět je krutý, že stát bývá často nespravedlivý, že společnost je občas lhostejná k osudu svých členů, že lidé obecně a rodiče konkrétně jsou příliš přísní a nedostatečně laskaví. A čím méně je člověk právně způsobilý, tím více je bezbranný a závislý na okolí, a v o to větší míře potřebuje mechanismy sociální ochrany. V první řadě se to týká starých lidí a dětí. Pokud budeme zákony u mladistvých posuzovat podobnou logikou (která vznikla před sto lety v USA), tak proti tomu nelze namítnout nic zásadního. Mimochodem, přeci i v SSSR existovala na začátku 20. století praxe zvláštního a humánnějšího soudního přístupu ve vztahu k dětem a následujícímu státnímu opatrovnictví. Stačí zmínit z učebnic známou „Republiku ŠKID“ a celou řadu pedagogů-„převychovatelů“, počínaje A. S. Makarenkem.

Nicméně háček vězí v tom, že uvedené ospravedlnění nutnosti vzniku a rozšiřování justice na ochranu mladistvých ve společnosti, i když deklarativně obhajující principy humánnosti, nemá nic společného s jejím prováděním v evropských státech, včetně zemí východní Evropy a Ruska. Hlásajíc „ochranu dětí před zlem“ ve skutečnosti ztělesňuje rozvoj systému jejich odebírání rodičům, na základě nanejvýš nepřirozených záminek a následující internace, což ve společnosti zvyšuje strach, odloučenost, osobní nezodpovědnost (atomizaci lidí a rozpad sociálních struktur).

Takže podle zprávy generálního inspektora pro sociální záležitosti Pierra Navese a generálního inspektora právní sekce Bruno Cathali o stavu situace u soudů ve věcech neplnoletých a v sociálních službách, a o odloučení dětí od rodičů, byly ve Francii v r. 2000 rodičům odebrány 2 miliony dětí, přičemž polovina z nich právně neodůvodněně (6). V Německu se ročně odebírá rodinám zhruba 28,000 dětí a mladistvých (7), v malém pětimilionovém Finsku 11,000 (8). Plná hořkosti jsou slova norské autorky Elin Brodin, která v článku s titulkem „Stát vlastní děti“ konstatuje: „Kéž by mi někdo vysvětlil, proč pracovníci orgánů sociální péče opakují jako zaklínadlo jednu a tutéž frázi: „Děti nepatří svým rodičům.“ A v tom mají naprostou pravdu, protože děti vlastní ve skutečnosti stát.“ (9)

Přitom existují specifika takového státního vlastnictví mladistvých.

Zaprvé, předmětem „opatrovnictví a péče“ státních agentur pro ochranu dětí jsou výhradně šťastné a zákony naprosto ctící rodiny střední třídy, převážně evropské, a především slovanského původu, zatímco ve skutečnosti nejčastěji porušují normy tradiční evropské morálky přistěhovalci z asijských zemí a Afriky s mnoha dětmi (kterých je v Evropě stále více, takže Němci, Francouzi a další se postupně mění na národnostní menšiny), které představitele státu nezajímají (6).

Zadruhé, pracovníci agentur na ochranu dětí jsou pracovně přetíženi, zavaleni papíry. Mimo to mají velmi špatné vzdělání – obyčejně čtyři semestry sociální pedagogiky. Přičemž mají být zároveň policisty, psychology a sociálními pracovníky. Není divu, že se pravidelně dělají špatná rozhodnutí. První a nejčastější jejich reakcí je: sebrat dítě – a věc je uzavřena… Problém spočívá v tom, že pokud ve vztahu k rodině vzniklo jednou podezření, služba se pevně na tuto rodinu pověsí a už ji nepustí. Mimo to v mnohých případech hraje roli osobní antipatie. Úředníci chtějí neústupné rodiče, kteří jim neprojevili dostatečnou úctu nebo jim řekli něco ve smyslu „my sami nejlépe víme, jak vychovávat dítě“, „potrestat“ (7).

A zatřetí, kromě tohoto skutečné problémy dětí, včetně násilí ze strany pedofilů a tvrdého zacházení vedoucího až k utýrání, služby justice pro mladistvé neřeší, a svůj teror obrací výhradně vůči rodičům a institutu rodiny, a v konečném výsledku proti samotným dětem (kdy je často odebírají těm, kteří je milují, a předávají je do rukou budoucích katů) (viz 7, 10, 11). Zdá se, že nejlepší ilustrací této situace je případ v německém městě Wurms, kde v r. 1993 orgány péče o mladistvé „hrdinně“ odhalili celou „síť pedofilů“, skládající se z 27 rodičů, a také dědečků a babiček. Samo sebou, že 15 „dětských obětí“ okamžitě odeslali do sirotčince „Vrabčí hnízdo“, a jejich podezřelé příbuzné do vězení. Za čtyři roky procesu většina obviněných přišla o práci, o majetek, rozvedli se s partnery, kteří zůstali na svobodě, a jedna z obviněných zemřela. V r. 1997 byli všichni soudem zcela osvobozeni vzhledem k „naprosté absenci trestného činu“ a věc byla uzavřena se závěrem, že „výpovědi dětí byly chybně interpretovány“. Tragičnost situace spočívá v tom, že jediným skutečným pedofilem se v tomto případu ukázal být až v r. 2007 na základě přesvědčivých důkazů usvědčený ředitel sirotčince, kam děti poslali, který je během vyšetřování dokázal zprznit a postavit proti jejich nevinným příbuzným.

Přirozeně, že žádný z úředníků, zmrzačivších osud několika desítek lidí, potrestán nebyl. Jak je tomu ostatně i ve většině všech ostatních případů, které jsou ve skutečnosti zločiny na dětech, které utrpěly vážná psychická a fyzická traumata, a dokonce i zemřely (viz 7, 10, 11). Důvod je jednoduchý: běžící pás justice pro mladistvé, vymlouvající se na systém formálních kritérií, umožňujících odebírat děti z rodin, se zabývá právě tímto, kdy využívá každý přestupek mající společenskou odezvu pro svoji řádnou aktivizaci.

Protože takový rakovinný nádor sám od sebe a z neznámých příčin ve společnosti vzniknout nemůže, tak abychom pochopili jeho původ, pokusíme se vyhodnotit ty následky, které vznikají v důsledku systematického používání metod justice pro mladistvé evropského vzoru a s tím souvisejících opatření. Čili místo řešení problému „deviantního“ chování dětí a mladistvých prostřednictvím výchovy a rozvoje za pomoci zvláště vyškolených pedagogů a nestandardních metod, a také věnováním pozornosti odstranění sociálních příčin dětského protispolečenského chování ze strany odpovídajících orgánů, funguje vytvořený systém jako trestní a je namířen proti institutu rodiny.

Přičemž ruku v ruce s justicí pro mladistvé jde i výše zmíněná zákonodárná iniciativa s cílem vykořenit pojem „matka“ a „otec“ a vtlouct do hlav lidi škodlivost biologického rodičovství, a zavést obzvláště dezorientující typ vzdělávání. Příkladem toho je konkrétně Boloňský systém, kde je výuka postavena ne na základě vytváření systémového obrazu světa a hromadění dovedností pro využití získaných znalostí, ale na silném přívalu informačního šumu, jehož převážná část je zbytečná a neužitečná, či dokonce škodlivá, protože neodpovídá věku a způsobilosti, inteligenci, dosaženému stupni zodpovědnosti (jde především o ranou a zbytečnou sexuální osvětu, nekompetentní psychologické výcviky, vyučování práv bez vysvětlení jejich souvislosti s povinnostmi).

O tom, že podobný přístup vede k narušení osobnosti, svědčí například zkušenost francouzského prezidenta N. Sarkozy, který při návštěvě jedné takové „juvenilně chráněné“ střední školy málem dostal láhví po hlavě (12). A zároveň s tím pokus vyhnout se zhoubnému vlivu „ochránců dětství“ může mít za následek tvrdá trestní opatření jak pro rodiče, tak samotné dítě, které mohou odebrat a se souhlasem orgánů dokonce poslat na psychiatrickou léčbu (13).

Cíl justice pro mladistvé v Evropě ve vztahu k rodilým Evropanům je naprosto jasný – zajistit posun společnosti směrem k likvidaci institutu rodiny a osobnosti. Komu se to může hodit do krámu? Možné jsou různé odpovědi: od cílevědomého útoku na evropskou kulturu, která stojí, i přes veškeré současné oslavování relativismu, na křesťanském systému mravních hodnot, po atentát na samou podstatu člověka, který má být degradován na kyborga-zombie (rozhodnutí evropské komise pro etiku nebylo nikterak náhodné), který je v „novém světovém řádu“ předurčen pro úzce funkcionalistické využití jako otrok.

Posledně zmíněná varianta není vůbec fantazií, vezmeme-li v úvahu, že právě morálka a mravnost (tj. vytváření motivace pro jednání za rámcem instinktivních biologických potřeb a pravidel stádního chování) odlišuje člověka od zvířat. Pokud tuto kvalitu odebereme, tak místo člověka zůstane více či méně ochočené zvíře. Či otrok, neschopný, jak tvrdili staří Řekové, zemřít za svoji svobodu (14), a proto poslušný a souhlasící s nejšílenějšími požadavky svých pánů.

Odkazy

1. http://www.cnews.ru/newtop/index.shtml?2005/03/21/176043; http://europa.eu.int/comm/european group ethics; «The ethical aspects of ICT implants in the human body», Proceedings of the Roundtable Debate, Amsterdam, 21 December 2004, Secretariat of the EGE European Group on Ethics in Science and New Technologies to the European Commission, Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2005, ISBN 92-894-9035-7
2. http://www.newsru.com/world/07jul2010/prah.html
3. http://www.newsru.com/religy/08jul2010/telo.html
4. http://rons.ru/evropa-family.htm
5. http://www.newsru.com/world/03sep2010/ism.html, со ссылкой на Die Welt.
6. http://juvenaljustice.ru/index.php/yuvenalnaya-yusticiya-o-proekte
7. http://www.expert.ru/printissues/expert/2008/50/u_nih_est_formulyary/
8. http://www.juvenaljustice.ru/index.php/news/183-gubernatoryprokuratura
9. http://www.juvenaljustice.ru/index.php/statji-yuvenalnaya-yusticiya/181-gosudarstvovladeetdetmi
10. http://obozrevatel.com/news/2010/5/31/369578.htm
11. http://www.pravoslavie.ru/guest/4787.htm
12. http://www.newsru.com/world/25may2010/sarkozy.html
13. http://gestern.nordbayern.de/artikel.asp?art=589240&kat=19
14. Одно из античных определений свободного человека. Ср. со словами Д. Ибаррури: «Лучше умереть стоя, чем жить на коленях».