Je čas pomáhat

Pod příznačným názvem Havlovy děti zveřejnily Britské listy příběh paní Martiny, která se třemi dětmi zůstala v domku s odpojenou elektřinou, domku navíc hrozila exekuce a dražba, takže to vypadalo, že do Vánoc přijde i o střechu nad hlavou. Dražba sice proběhla, naštěstí se nenašel zájemce o koupí, takže paní Martina získala tři měsíce času navíc – do další dražby. Paní Martina dluží všeho všudy 50 tisíc korun. Částka vyloženě směšná, když to porovnám například s platy politiků. A jak jsem z článku vyrozuměl, do trablů spadla nikoliv svou vinou.

Velmi na mě zapůsobily její emailové odpovědi autorovi článku panu Šejnohovi. Ta žena má odvahu a ještě něco navíc, čím je mi blízká. Možná je to tím, že nefňuká. Nevím, co to je, neumím to pojmenovat, ale vážím si ji proto, jaká je. Tak si říkám, kolik takových Martin v republice asi žije. Že jich je mnoho, o tom není pochyb. Jen si dejte do seznam.cz hesla „dluhová past“ nebo „exekuce“. Kolik webových stránek je určeno jen pro poradenství v těžké situaci, kolik srdcervoucích, neuvěřitelných příběhů najdete... Pominu případy, kdy se člověk zadluží z vlastní hlouposti nebo nenažranosti, často ale do problémů spadne člověk zcela nevinně. A zákon není na jeho straně.

Že je něco hodně špatného v naší společnosti, o tom není pochyb. Příběhy, které lze na internetu najít, nejsou nepodobny příběhu slavného Steinbeckova románu Hrozny hněvu, jen s tím rozdílem, že nejsou umělecky zpracovány, že nejde o Ameriku v době velké hospodářské krize, ale o Českou republiku na začátku 21. století. A jde o naše lidi. Jsou to osudy Havlových dětí. To označení se panu Šejnohovi povedlo.

Martina z výše uvedeného článku měla svým způsobem štěstí. Díky tomu, že narazila na člověka, kterému její osud nebyl lhostejný, a který její příběh zveřejnil. Jenže jsou tady desítky, stovky, tisíce dalších Martin, o kterých se zřejmě nikdy nedozvíme, protože se třeba stydí za svou situaci nebo proto, že se v pravém okamžiku nenašel kolem žádný pan Šejnoha, který by případ zveřejnil.

Tak si říkám, že přišel čas pomáhat. Ne proto, že jsou Vánoce, i když to také, ale hlavně proto, že doba je opravdu zlá a mnozí to už tvrdě pocítili. A proto, že společnost je dnes vlčí a nikdo není imunní proti ztrátě zaměstnání a bydlení a všeho, co ještě před dvaceti lety považoval za jisté. Může do toho spadnou každý z nás. Sociální pojistky byly zrušeny, aby bylo možno financovat ztráty mafiánských mezinárodních bankstérů, a je jen nás, kteří ještě trošku máme, abychom pomohli těm, kteří přišli o všechno.

Jak to ale udělat a nenaletět podvodníkům, nevím. V Kanadě jsme měli nedávno případ dívky, která si nechala oholit hlavu a pak na internetu tvrdila, že má rakovinu, že o vlasy přišla vlivem chemoterapie, a žádala o finanční příspěvky. Lidé jí peníze opravdu posílali, než se na to přišlo.

Snad by se dalo pomáhat individuálně tam, kde dotyčného znáte osobně. Kde víte, že nejde o podvodníka. Třeba je to soused nad vámi nebo někdo z ulice. Tak vás, čtenáře, prosím, pokud o někom takovém víte a můžete pomoci, udělejte to. Udělejte to rychle a bez velkých řečí, kdo rychle dává, dvakrát dává. A udělejte to třeba i tajně. Nečekejte díky.

Ne, neslibuji vám zato žádné království nebeské, ani odpuštění hříchů, ani nic podobného. Udělejte to s vědomím, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Udělejte to proto, abyste se ráno mohli na sebe podívat do zrcadla a neuhnout pohledem. Udělejte to pro sebe sama. Je něco pravdy na tom tvrzení, že čím více dáte, tím budete bohatší. Dnes pomůžete někomu vy, zítra pomůže někdo vám. Jedině tak přežijeme.