Perspektiva juanu v mezinárodních financích

Začátek burzovních obchodů s juanem v Rusku, naplánovaný na 15. prosince, má symbolický (peníze jsou mimo jiné také symbol) a možná i historický význam. Otevření takové obchodní platformy odráží výrazný posun ve světové ekonomice a politice, a rovněž změnu v mezinárodních financích, které nemohou tento posun nenásledovat.

V současné době se role Číny ve světové ekonomice ne zcela odráží v pozici národní měny této země v mezinárodním platebním styku, v rezervách atd. Zde lze bez zvláštních pochybností „sázet na vzestup“ a prognózovat upevnění pozice juanu.

Pochopitelně, že nejde jen o kurs renminbi ve vztahu k měnám ostatních států (jeho zvyšování není vždy opodstatněné, tvrdí mnozí). Jde o něco jiného – o možnosti, které může Čína nabídnout partnerům při perspektivním používání juanu.

Nemalá část současných diskusí o situaci v mezinárodních financí se týká hledání stabilnějších peněžních jednotek, než jsou ty, které používáme dnes ve formě tak zvaných konvertibilních měn. Obzvláště mnoho výhrad je k dolaru, jehož emise očividně překračuje meze přípustné pro rezervní měnu, a už neodpovídá roli USA ve světové ekonomice. Zmiňuje se zlato, systém Bretton-Woods, nějaký ještě přirozenější základ peněz, nebo naopak uvažují o nové – v podstatě smluvní – světové měně. Vypracovávají se koncepce dvoustranných a mnohostranných barterů, které umožňují reálnému sektoru minimalizovat náklady na platební styk v příliš rychlé měnově-finanční sféře.

Všechny tyto návrhy nejsou nové: v době krize se vždy zvyšuje snaha o stabilitu. Novost situace je však v tom, že poprvé v poválečné historii může „ekonomika dluhů a bublin“ vyvolat dlouhodobou krizi globálního rozsahu, a poprvé trvání této situace ohrožuje „konvertibilní“ měny.

Uvozovky u výrazu „konvertibilní“ jsou podle mého názoru potřeba z toho důvodu, že ve světě, kde převážná část obyvatelstva žije v zemích praktikujících měnové restrikce, nejsou měny vyspělých zemí zcela konvertibilními – protože vám za ně neprodají zdaleka vše. A co víc, první desetiletí nového tisíciletí jasně ukázalo, že urychlený ekonomický růst se s jistotou přesunul do zemí s „nekonvertibilními“ měnami – především do Číny a Indie. Zahraniční kapitál se tam využívá výběrově.

Spolu s tím existuje nemálo zemí s „konvertibilními“ měnami, jejichž stav je charakterizován výrazy „deindustrializace“, „demodernizace“ a dokonce „dekapitalizace“, což má formu odtržení peněžních zdrojů od tvorby kapitálu v reálném sektoru, jejich odliv do zahraničí, do daňových rájů atd.

V podmínkách, kdy je přání ochránit obyvatelstvo, reálný sektor a stát před hrozbou globálního finančního krachu zákonité, je rozšíření sféry o „nekonvertibilní“ měny naprosto rozumným směrem mezinárodní spolupráce, který činí světovou ekonomiku vyrovnanější.

Vytvoření výhodného režimu pro výrobce své země bylo hlavním cílem měnově-finanční politiky Číny v letech po zavedení konvertibility juanu v r. 1994. V zákonu o Národní bance Číny je uveden cíl podpory kupní síly měny v zájmu ekonomického růstu. Tato politika, zdůrazňuji, je principiálně orientovaná na podporu reálného sektoru ekonomiky, rozvoje hospodářství a nízkou úroveň inflace. Rozhodně byla účinná i z pohledu ochrany ekonomiky Číny před negativními vnějšími vlivy.

Uvedu rovněž to, že při hledání analogu „bretton-woodských“ peněz není třeba chodit příliš daleko – pokud už mluvíme o srovnatelné ceně národních měn.

Spotřebitelské ceny v Číně vzrostly v r. 1995 oproti roku 1985 2,83 násobně. Juan se v důsledku následných devalvací za stejnou dobu znehodnotil 2,84krát. Došlo k poklesu kursu národní měny proporcionálně k růstu inflace. Od té doby juan nejen posílil, ale inflace v zemi byla celkově mírná. Hodnota peněz nerezidentů v Číně v celém průběhu reforem neklesla. Juan se proto objevuje jako realistický kandidát na budoucí globální a univerzálně přijímanou měnu.

V důsledku toho v letech krize a zmatků ve světové ekonomice, zaznamenaných v polovině 90. let, byla Čína již nejednou stabilizátorem situace – přímo i nepřímo. Přímo díky tomu, že se vzdala devalvace a různých koncepcí na podporu v měnové oblasti, realizovaných především ve vztahu k sousedním zemím. Přímo díky zachování růstu ve své ekonomice v problematické časy. Protože ekonomika země se vyvíjela dynamicky, zvýšil se tak i její příspěvek ke stabilizaci regionální a světové situace. Nepřímo tak, že ostatním zemím byla příkladem úspěšné měnově-finanční regulace.

Solidní, obezřetná, poklidná – zhruba takovými výrazy je měnová a finanční politika Číny obyčejně charakterizována.

Doplním, že jednou z vlastností juanu, opírajícího se o tuto politiku, je jeho funkční soulad s cíli modernizace Číny.

Historie vzestupů a pádů „světových“ a „regionálních“ měn svědčí o nemožnosti věčných a univerzálních (rezervních) peněz na světě, jakož i o nemožnosti jednou a provždy nastavit hierarchii v globální ekonomice a financích. Neustále v nich probíhají změny, které, zdá se, vracejí světové hospodářství k vícepolárnímu uspořádání. Vzhledem k tomu, že měnově-finanční sféra je oblastí, kde vládne konzervatismus a umírněnost, je třeba tento proces sledovat trpělivě.

Nevyzývám k odmítání dolaru nebo eura coby prostředků vypořádání – zde je možné připomenout dávný zákon, že v oběhu zůstávají déle horší peníze (který byl zformulován, mimo jiné, v jednom z čínských traktátů o slabých a standardních penězích v éře Han).

Nicméně je třeba pozorně posuzovat nejen kvantitu, funkčnost a hodnotu peněz, ale také jejich kvalitu a perspektivu.

Současná pevná pozice juanu je vytvářena také ještě cestou experimentů. Oblast experimentů byla nyní rozšířena o dvoustranné čínsko-ruské vztahy. Nad obchodováním (včetně burzovního) s cennými papíry asijských zemí a s jejich „nekonvertibilními“ měnami na mezinárodním finančním centru, které má být vytvořeno v Moskvě, je třeba se vážně zamyslet. Ale i rezervní politika ruské centrální banky již nemá právo juan ignorovat. Potřebné jsou také nové mechanismy koordinace měnové politiky těchto dvou zemí, a možná i rozšíření tohoto formátu na země uskupení BRIC.

Vrátím-li se k tlaku na Čínu, aby zvýšila kurs juanu (ke sboru hlasů ze zahraničí se přidali i někteří ruští analytici), poznamenám, že problém je kvantitativně třeba postavit jinak. Není to juan, co je „podhodnoceno“, ale jsou to mnohé „konvertibilní“ měny, které jsou nadhodnoceny. Míra tohoto nadhodnocení ukazuje, nakolik se „slabé“ peníze odtrhly od množství potřebného pro normální rozvoj reálného sektoru ekonomiky.