Umění lhát pro svou zem

Probíhající odhalení WikiLeaks byla velkou legrací a vítaným povzbuzením na pochmurném konci podzimu. Bylo to jako spojení časopisu People s časopisem Foreign Affairs. Ignorujte všechno to kvičení oficiálního Washingtonu o narušení národní bezpečnosti. Byrokraté na celém světě z duše nenávidí, když vidí, jak se jejich trapasy, licoměrnost a nekompetentnost odhaluje zrakům veřejnosti.

Ale na rozdíl od „diplomacie 9/11“, jak prohlásil rozčilený italský ministr zahraničí, zatím odhalení WikiLeaks nenabízejí nic nového – aspoň ne pro mne, novinářského veterána a pozorovatele výzvědné komunity. Velmi zábavné drby, ano, ale žádné bomby – zatím.

Většina slušných lidí může být šokována, když si čtou o těžkopádném zacházení Washingtonu jak s přáteli, tak nepřáteli, o jeho buzerování, používání diplomatů jako špionážních mlíčňáků, a sarkastických poznámkách o světových vůdcích.

Americký cynik 19. století, Ambrose Bierce, trefně definoval diplomacii jako „patriotické umění lhát pro svoji zemi“.

Nicméně WikiLeaks poskytla veřejnosti ostřejší pohled na Afghánistán jako stoku korupce a obchodování s drogami.

Naivní Kanaďané, kteří věřili agitátorské propagandě své vlády, že v Afghánistánu budují demokracii a lidská práva, byli obzvláště šokování a zděšeni.

Bylo také zajímavé vidět, jak americké diplomatické telegramy ukázaly, že mnoho pákistánských politiků a vysokých generálů nejsou nic, než podlézaví sluhové strýčka Sama. Nyní bude více Pákistánců věřit, že jejich země je Spojenými státy v podstatě okupována.

Jak stojí ve staré karibské písni, „pracují za yankeeský dolar“.

Pro cynické profesionály je WikiLeaks byznys jako obvykle. Znovu potvrzují, že velké mocnosti opravdu chtějí poslušnost, nikoliv mezinárodní spolupráci nebo zlepšené vztahy.

Protože jsem se téměř stal členem amerického ministerstva zahraničí, mohu dosvědčit, že WikiLeaks zveřejněné telegramy byly napsány kariérními diplomaty, kteří téměř vždy drží stávající stranickou linii ministerstva zahraničí. Tyto telegramy jsou oficiální byrokratické zprávy, nikoliv nezávislá fakta, jak většina lidí věří. Říkají Washingtonu přesně to, co chce slyšet.

Pro diplomata říct Washingtonu, že se mýlí, je jistou cestou k přeložení na americké velvyslanectví v mongolském Ulan Bátaru nebo liberijské Monrovii. Nebo to znamená konec kariéry. To je důvod, proč jsem se rozhodl nepřijmout nabízené místo na ministerstvu zahraničí v oddělení pro Střední východ.

Viděl jsem vykopnutí amerických a britských diplomatů, nebo jejich odklizení do ústraní poté, co se odvážili říct pravdu, nebo se postavili stranické linii. Když vám Hitlary Clinton říká, že Uzbekistán je kvetoucí demokracie, raději ji věřte a tuto ptákovinu opakujte.

To je důvod, proč zatím od WikiLeaks nepřišlo žádné velké překvapení. Povšimněte si naprosté absence kritiky Izraele, a to navzdory faktu, že je tak hluboce zapleten do tvorby americké politiky na Středním východě.

S arabskými spojenci USA bylo také zacházeno v rukavičkách. Ani pípnutí o zfalšovaných volbách v Egyptě, o porušování lidských práv Izraelem, o mučení v Maroku nebo o mimořádně brutálním režimu v Alžíru.

Vždy je to Írán. Ano, arabští vůdci se Íránu bojí a nenávidí ho, a neustále ho pomlouvají. Ale nemluví za své občany, pouze za USA podporovanou vládnoucí oligarchii, která tuhne hrůzou, že lidová revoluce íránského stylu přijde i do jejich zemí.

Ale na WikiLeaks je něco, co mi odporně smrdí. Cítím, že předtím, než je veřejnost spatřila, byly úniky silně zcenzurovány, nebo záměrně vybrány. Zdá se, že toho spousta chybí.

Například New York Times, jeden z příjemců kompletního balíčku tisíců telegramů, je použily selektivně, aby protlačily proválečný postoj v Afghánistánu a tlačily na válku proti Íránu. „Odhalení“ vzbudila oslavy v izraelské lobby, která bila na válečné bubny proti Íránu.

Neokonzervativci ovládaná americká masmédia a kongres do tohoto vlaku naskočily a zároveň buší do WikiLeaks kvůli „vlastizradě“ nebo „terorismu“, a požadují, aby byla umlčena – zatímco radostně používají části úniků pro prosazování války proti Íránu. Americká média a kongres, zdá se, zapomněli na svobodu projevu.

Někteří z temnějších amerických politiků volali po tom, aby byl zakladatel WikiLeaks Julian Assange obviněn z „terorismu“. Terorismus se stal americkým sloganem pro obtěžující nebo vzdorovitou aktivitu, stejně jako sověti používali pro obvinění lidí výrazu „nepřítel státu“.

Pozdvižení kolem úniků přišlo v době, kdy se údajně 16 amerických výzvědných agentur připravuje na vydání nového Odhadu národní rozvědky (NIE), kde bude jednoznačně uvedeno, že Írán jaderné zbraně nevyrábí. Zajímavá náhoda, to při nejmenším.

Zdroje ve Washingtonu říkají, že tento NIE znovu potvrdí nález z r. 2007, že Írán zanechal veškerého vývoje jaderných zbraní o čtyři roky dříve. Před americkou invazí do Iráku v r. 2003 byly zprávy CIA a OSN, že režim Saddama Husseina nemá zbraně hromadného ničení, Bílým domem, který usiloval o válku, ignorovány nebo ututlávány.

Nyní zuří ve Washingtonu ohledně příštího NIE boj mezi skupinami volajícími po válce proti Íránu a americkou výzvědnou komunitou a Pentagonem. A dále jsou ve Washingtonu představitelé, kteří staví národní zájmy Ameriky na první místo a odmítají podlehnout politickému tlaku nebo finančním pobídkám.

Bezúhonný admirál Dennis Blair, poslední ředitel rozvědky amerického námořnictva, byl vyhozen proto, že odmítal podporovat tvrzení, že Írán vyrábí jaderné zbraně.

Zdá se, že prezident Barack Obama tuto výbušnou otázku zametl pod koberec. Politicky zraněný a neschopen plně kontrolovat všechny páky prezidentské moci není, zdá se, Obama ochoten nebo schopen postavit se mocným izraelským straníkům v době, kdy válečné bubny znějí ještě hlasitěji.

Prozatím WikiLeaks dělá částečně to, co by měli dělat zvolení američtí vůdci a údajně svobodná média: říkat občanům, co se skutečně děje. Uvidíme, jaká další pokroucená tajemství budou odhalena, když se odkryje další kámen.