Norimberk: pouhá historie?

20. listopadu 2010 uplynulo 65 let od začátku aktivity Norimberského tribunálu – rozsáhlého mezinárodního soudního procesu, který trval jedenáct měsíců a skončil rozsudkem smrti pro 12 hlavních vojenských zločinců fašistického Německa.

Zdálo by se, že Norimberský proces je důkladně prostudován, nicméně stále v něm zůstávají „bílá místa“, a někde panují řádně omšelé stereotypy. Takže dnes si málokdo pamatuje, že tento tribunál byl vytvořen na naléhání Sovětského svazu za odporu anglo-saských spojenců. Britský premiér W. Churchill nejednou řekl, že nacistické vedení je třeba popravit bez soudu. Stejný postoj zaujímaly USA. V březnu 1943 jejich ministr zahraničí za přítomnosti britského vyslance řekl, že se chystá „fyzicky zlikvidovat celé nacistické vedení“. Již v červenci 1944 generál D. Eisenhower navrhl zastřelit představitele nepřátelské vlády „při pokusu o útěk“. Americký prezident F. Roosevelt tento postoj zcela sdílel.

Jiný postoj měl SSSR. Požadavek na vytvoření mezinárodního vojenského tribunálu byl obsažen již ve vyjádření sovětské vlády z 14. října 1942 „O zodpovědnosti hitlerovských dobyvatelů a jejich společníků za jimi spáchané zločiny v okupovaných zemích Evropy“. Boj postojů pokračoval až do konference na Jaltě! Pouze úsilí J. V. Stalina donutilo západní demokracie souhlasit s uskutečněním soudního procesu.

Vytrvalost anglo-saských spojenců SSSR ve svých pokusech zlikvidovat nejvyšší vojensko-politické vedení Německa bez soudu byla pochopitelná, protože jak se později ukázalo, tyto nanejvýš opodstatněné obavy se vyplnily, když v době veřejných slyšení byly předloženy důkazy o spáchání válečných zločinů jimi samotnými. Drážďany, Hirošima a Nagasaki jsou pouze nejznámějšími případy v této oblasti. Londýn a Washington měly také vážné opodstatnění obávat se uvedení faktů o financování hitlerovské mašinérie ze strany Británie a USA a tlačení Německa k napadení Sovětského svazu.

Celkem pozoruhodný je fakt, že na lavici obžalovaných se neocitli největší zločinci (Hitler, Himmler a Goebbels, jak známo, soudu unikli), a především ti, kteří se ani nepokusili utéct (mimo Kaltenbrunnera), ani ti, kteří přímo vyšli vstříc anglo-americkým jednotkám. Nelze opomenout ani to, že samotným Norimberským tribunálem byl osvobozen ministr válečné ekonomiky a prezident Reichsbank Schacht. A osvobozen byl právě díky anglo-americkým hlasům (jak známo, soudce ze SSSR I. T. Nikitičenko hlasoval proti tomuto rozhodnutí). Tato fakta ještě bude nutné pochopit v celé jejich šíři.

Dnes mnozí mluví o tom, že Norimberk je událostí dávno minulou. Ale je tomu tak? Nejsou patrné stopy této historické události dodnes? Pokud máme mluvit o mezinárodně-právních aspektech Norimberku, tak v první řadě je třeba zmínit problém „tajného protokolu“ u Dohody o neútočení mezi SSSR a Německem z 23. srpna 1939 (známé jako „pakt Molotov-Ribbentrop) a problém Katyně. Obě tyto otázky byly na vysoké mezinárodní úrovni poprvé zmíněny právě v době Norimberského tribunálu.

14. února 1946 sovětský prokurátor R. A. Ruděnko předložil v Norimberku důkazy o vině fašistů za popravy v Katyni. Bez ohledu na evidentní porušení stanov tribunálu týkajících se přijímání nedoložených důkazů ze strany vládních komisí dovolila britsko-francouzsko-americká většina u soudu Goeringovu obhájci povolat „svědky“ poprav v Katyni, provedené údajně sovětskými orgány. Západní většina soudu, opírajíc se o výpovědi „svědků“ povolaných Goeringem, rozhodla, že obvinění vůči němu „není prokázáno dostatečně přesvědčivě“.

Neméně vážnou ranou pro historii se v Norimberku stalo přijetí „důkazů“ o podepsání tak zvaného „tajného protokolu“ k paktu z r. 1939. Okamžitě po začátku studené války vyšel první vážný „výstřel“ ze strany západních soudců na Norimberském procesu, kteří dopustili samotné projednávání této provokace (1).

Další ranou norimberským principům je dnes rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu V. M. Kononova. Většinou hlasů (mimo jiné díky hlasům zemí, které kdysi spadaly do hitlerovské koalice, a hlasů členských zemí NATO) Evropský soud v podstatě zrušil oprávněnost partyzánského boje proti fašismu. Jak vidno, Norimberk je aktuální i dnes!

Nedávno byl do Moskvy na konferenci, věnované výročí Norimberského procesu a organizované velkými ruskými vědeckými institucemi, pozván vrchní prokurátor Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) S. Brammertz. Jeho pozvání je vážnou chybou. Tribunál pro bývalou Jugoslávii byl vytvořen a funguje jak nástroj pokračování války proti zemím balkánského regionu. Na rozdíl od Norimberského tribunálu ICTY ani nemá jurisdikci v souvislosti se zločiny proti míru! Soudí ty, kteří bojovali, a ti, kteří válku začali, ho nezajímají. Ostatně tvůrci ICTY velmi dobře věděli, kdo ji připravil a začal, a proto také ořezali jurisdikci tribunálu tak nestoudně. Výzvou pro aktivity ICTY byl letos přijatý doplněk statutu Mezinárodního trestního soudu, týkající se definice „agrese“. A opět byla tato definice přijata oklestěna na nátlak USA, Británie a některých dalších západních mocností.

Křeče, kterými byl poznamenán Norimberský proces, pokračují. Nyní u Evropského soudu pro lidská práva posuzují mezistátní spor „Polsko versus Rusko“. Předmět žaloby – Katyň. Požadavky Poláků – finanční kompenzace! A požadavky jsou takové, že v případě jejich schválení to pocítí každý občan Ruska.

Jeden z ideologů nacismu, A. Rosenberg, odsouzený v Norimberku k trestu smrti, ve své době „ministr pro okupované východní oblasti“ hlásal: „Připravte národ o jeho historii, a již za dvě generace se změní na poslušné otroky.“ Případ V. M. Kononova a katyňský případ u Evropského soudu pro lidská právě jsou kroky k dlouhodobému cíli zrušit odkaz Norimberku, pokusem duchovních následovatelů nacismu provést další „zvláštní operaci“ proti paměti národů, proti historii.