Duch na summitu NATO

NATO se nechystá z Afghánistánu odejít. Jednotky aliance zůstanou v Hindúkuši tak dlouho, dokud bude třeba. Zvláštní zástupce amerického prezidenta pro Afghánistán a Pákistán Richard Holbrooke se vyjádřil v tom duchu, že na pořadu jednání summitu NATO v Lisabonu bude strategie odchodu z Afghánistánu, a jakýsi „plán pro přechodné období“. Tentýž Holbrooke řekl, že nečeká ukončení americké vojenské mise v Afghánistánu do r. 2014.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen je ještě otevřenější: alternativa k prodloužení vojenských operací v Afghánistánu neexistuje. No a ministr zahraničí Velké Británie William Hague na zasedání sněmovního Výboru pro mezinárodní záležitosti upřesnil, že teprve po oslabení Talibanu vojenskými prostředky ho lze donutit k jednání.

Celkový obrázek je takový, že jak tento týden řekl v rozhovoru pro New York Times jistý americký představitel, „dění v Iráku poskytuje naprostou představu, jak musí vypadat přechodné období v Afghánistánu“. Takže se podrobněji podívejme, co se děje v Iráku.

Ve Washingtonu se rozhodli změnit hranice chápání toho, co se rozumí vojenskými operacemi. V loňském roce Obama zajistil, aby byla americká vojenská uskupení v Iráku přejmenována na „brigády poradců“ a „pomocné jednotky“, a tím získal možnost 31. srpna 2010 naoko říct, že jeho rozhodnutí ukončit americkou vojenskou misi v této zemi bylo k danému termínu splněno. Ale ve skutečnosti, jak píše Garet Porter, „navzdory přesvědčování americké vlády, že v Iráku zůstanou pouze nevojenské jednotky, je tam nyní šest plně vybavených a bojeschopných bojových brigád“.

Washington netrpí nedostatkem důvodů, na jejichž základě je možné se vymluvit, proč prodloužit pobyt amerických bojových vojenských uskupení v Iráku, čítajících 25-30 tisíc vojáků. Zaprvé, v zemi může proběhnout přeskupení sil Al-Kejdy. Zadruhé, na severu Iráku může vypuknout konflikt mezi Araby a Kurdy. Zatřetí, nelze vyloučit oživení odboje ze strany s vládou nespokojeného sunitského obyvatelstva. Začtvrté, mocenské vakuum v Iráku se může pokusit zaplnit Irán. Zapáté, na současné dohody mezi různými politickými silami ohledně rozdělení moci se nelze spoléhat. A tak dále…

Existují nicméně dva nezávislé důvody, a možná závažnější, než všechny výše uvedené. Zaprvé, USA mají v Iráku silné zájmy, protože Irák je země s obrovskými zásobami ropy, které vydrží na delší dobu, než zásoby této suroviny u většiny ostatních exportních zemí. Zadruhé, bez kontroly nad povodím Eufratu a Tigridu nelze vůbec mluvit o nějaké seriozní strategii na Blízkém východě.

Není složité pochopit, nakolik souvisí s Afghánistánem a plánem organizátorů summitu NATO, začínajícího 19. listopadu, udělat z mise aliance v Afghánistánu misi věčnou. Afghánský prezident Hamid Karzai to, při nejmenším, chápe a bojí se, že rozhodnutí přijatá v Lisabonu vyvolají u Afghánců silně negativní reakci. Podle nedávných průzkumů veřejného mínění provedených západními sociologickými službami chce 83% Afghánců usmíření s hnutím Taliban. 14. října to Karzai řekl nakonec jasně: v rozhovoru pro Washington Post řekl, že „…nadešel čas zmenšit rozsah vojenských operací. Nadešel čas zajistit, aby v Afghánistánu znělo méně dusotu vojenských bot, aby zahraniční vměšování do každodenního života země nebylo vnímáno tak silně“.

Svádí to k tomu říct, že se vrátil stín císaře Haile Selassie I, který se v r. 1936 dovolával pomoci Ligy národů! Národem zvolená hlava státu se snaží ukončit okupaci své země jednotkami NATO, ale protože jsou USA jedinou velmocí, aliance si usurpuje mandát OSN, v jehož souladu lze vůli Afghánců a jejich zákonného vůdce nadále ignorovat. Myslím, že Mussolini se již ve svém hrobě obrátil…

A přesto severoatlantický blok, a rovněž Spojené státy, dohodu o statutu vojsk NATO s Karzai v Afghánistánu potřebují. V poslední době se taková dohoda mezi NATO a Afghánistánem připravovala, a kdo ví, možná bude uzavřena na summitu v Lisabonu. I když do zahájení této akce bude třeba provést nějaký úskok.

Za dva nebo tři dny bude jasné, jestli se Karzaimu podaří jít ve stopách svého kolegy Nuri Al-Maliki. I když ten může vypadat jako arabský nacionalista, loutka Washingtonu nebo pro-íránský politik – v závislosti na tom, koho se zeptáte: Muktady a-Sadra, Američanů nebo Saudů.

Nelze podceňovat zdatnost americké diplomacie. Ze strany Obamy bylo začlenění afghánské problematiky do programu „znovuzažehnutí“ vztahů s Ruskem geniálním krokem. Postoj Moskvy má pro plány NATO opevnit se ve střední Asii natrvalo velký význam. Tím, že dělá z Ruska „partnera“ NATO, připravuje Washington Moskvu o možnost zkazit mu jeho hru v Afghánistánu nebo podpořit v těžké situaci se nacházejícího Karzaiho. Druhým výsledkem je izolace Číny. A CSTO a SCO se tak mění na naprosto bezzubé instituce.

Obamou zahájené „znovuzažehnutí“ vztahů s Indií zaslouží označení jako diplomatický mistrovský kousek stejnou měrou. Americkému prezidentovi se podařilo Delhi ke strategii NATO v Afghánistánu doslova přilepit. Během své návštěvy Indie dokázal Obama přesvědčit své indické partnery o tom, že přítomnost NATO v Afghánistánu může být výhodná pro všechny. Americké rozhodnutí umožnit Delhi přístup k technologiím dvojího využití napomáhá postupnému začlenění Indie do amerického protiraketového programu, pod jehož deštníkem se dříve nebo později ocitne celá jižní Asie.

Iránu pochopitelně Washington i nadále přiděluje roli nepřátelského státu. Zatím se Spojeným státům podařilo narušit vztahy Iránu s jeho hlavními regionálními partnery – Ruskem a Indií. Vztahy Iránu s Pákistánem jsou poměrně složité na to, aby tyto dvě země mohly doufat v nějaké porozumění ve vztahu k Afghánistánu. Od Saudské Arábie se také Irán ničeho dobrého nedočká. Takže v otázce Afghánistánu je Irán izolován, a to do značné míry Teherán připravuje o možnost ovlivnit kurs NATO prostřednictvím působení na různá afghánská uskupení. Jakkoliv je to paradoxní, v tuto chvíli by bylo pro Irán optimální variantou, kdyby se Karzai i nadále stavěl u realizací plánů NATO na zadní.

Nakonec bude muset Karzai, jakkoliv je to podivné, hledat společné styčné body s Pákistánem a Iránem. Nedávných rozhovorů v Teheránu se zúčastnili vysocí Karzaiovi zástupci, a on sám pozval pákistánského premiéra Yousufa Razu Gilani na návštěvu Kábulu. Ale čas pro manévrování zřejmě končí.

Ve skutečnosti, pokud se NATO podaří učinit svůj pobyt v Afghánistánu trvalým, budou Irán a Pákistán – a Pákistán možná více, než Irán – hlavími poraženými.

Všechny nemalé investice Pákistánu do lidských a materiálních zdrojů a všechna rizika, která tato země přijala tím, že postavila vlastní stabilitu na závislosti na úspěchu efemérních pokusů o „strategické ukotvení“ v Afghánistánu, přijdou vniveč, pokud se severoatlantickému bloku podaří realizovat svůj strategický plán a začít diktovat podmínky talibancům. Takže pákistánské vojenské velení čeká řada složitých rozhodnutí: do jaké míry je ve stále složitějších podmínkách účelné spojenectví s Karzaiem (a s Iránem)? Stojí za to zříct se ambiciózního plánu dosadit do Kábulu vládu pod kontrolou Islámábádu? Spoléhat se na afghánskou vládu, která není pod kontrolou, v oblasti klíčových pákistánských zájmů, a konkrétně u omezení role Indie v Afghánistánu, si Islámábád dovolit nemůže.

Z pohledu Islámábádu narušil Obama regionální rovnováhu sil tím, že prohlásil, že USA jsou připraveny prosazovat strategické zájmy Indie, v době, kdy Pákistán dělá pro Spojené státy a NATO špinavou práci, zabíjí vlastní občany a umožňuje přes své území dopravu velké části zásilek pro jednotky západní koalice v Afghánistánu.

Ještě nikdy nebyla americká diplomacie v jižní Asii tak bezohledná. NATO se chystá hrát roli ochránce a dozorce Velké hedvábné stezky, po které bude v nedaleké budoucnosti na světové trhy proudit nesmírné přírodní bohatství, jehož přeprava je dnes komplikována situací ve střední Asii a Afghánistánu. A neštěstí Pákistánu je také v tom, že pro Velkou hedvábnou cestu je výstupním bodem do Indického oceánu přístav Gvadar.

Takže, podobně jako duch Banco v Shakespearově tragédii Macbeth, se Pákistán dostaví na summit NATO v Lisabonu jako nezvaný host, který bude pro všechny neviditelný, vyjma amerických stratégů.