Zrada Gazy

USA mluví o své oddanosti míru v Izraeli a na palestinských územích – ale jejich činy vypovídají o něčem jiném.

10. listopadu 2010 „New Statesman“ – Že se izraelsko-palestinský konflikt vleče, aniž by se dosáhlo nějakého řešení, je poněkud podivné. U mnohých světových konfliktů je obtížné si dokonce nějaké schůdné řešení vyčarovat. V tomto případě je to nejen možné, ale existuje zde téměř univerzální shoda ohledně základních rysů: řešení dvou států v rámci mezinárodně uznaných hranic (před červnem 1967) – s „menšími a vzájemnými úpravami“, abychom si vypůjčili americkou terminologii, než se Washington v polovině 70. let rozešel s mezinárodním společenstvím.

Základní principy byly přijaty prakticky celým světem, včetně arabských států (které volají po úplné normalizaci vztahů), Organizace arabské konference (včetně Iránu) a relevantních nestátních hráčů (včetně Hamas). Řešení v rámci těchto hranic bylo poprvé navrženo na Radě bezpečnosti OSN v lednu 1976 a podpořeno hlavními arabskými státy. Izrael se odmítl zúčastnit. Spojené státy rezoluci vetovaly a opětovně tak učinily v r. 1980. Od té doby jsou záznamy Valného shromáždění podobné.

Ale u americko-izraelského odmítání došlo k jednomu důležitému a odhalujícímu průlomu. Po ztroskotaném jednání v Camp David v r. 2000 prezident Clinton uznal, že podmínky, které on a Izrael navrhli, byly pro jakéhokoliv Palestince nepřijatelné. Tehdy v prosinci navrhl své „konstanty“: nepřesné, ale připravované. Pak uvedl, že obě strany tyto konstanty akceptovaly, i když vyjádřily výhrady.

Izraelští a palestinští vyjednavači se v lednu 2001 setkali v egyptském Taba, aby vyřešili neshody a dosáhli pokroku. Na své závěrečné tiskové konferenci oznámili, že časem by pravděpodobně mohli dosáhnout úplné dohody. Izrael nicméně vyjednávání předčasně zrušil a oficiální cesta byla pak ukončena, ačkoliv neformální rozhovory na vysoké úrovni pokračovaly, což vedlo k Ženevské dohodě, odmítnuté Izraelem a ignorované USA. Od té doby se toho stalo mnoho, ale řešení v rámci těchto hranic není stále nedosažitelné, pokud ho bude Washington opět ochoten akceptovat. Bohužel tomu ale nic nenasvědčuje.

USA a Izrael jednaly společně, aby okupaci rozšířily a prohloubily. Vezměme si situaci v Gaze. Po svém formálním stažení z pásma Gazy v r. 2005 se Izrael nikdy nevzdal své totální kontroly nad tímto územím, často popisovaným jako „největší vězení na světě“.

V lednu 2006 proběhly v Palestině volby, které byly uznány jako svobodné a poctivé mezinárodními pozorovateli. Nicméně Palestinci hlasovali „špatně“ a zvolili si Hamas. USA a Izrael okamžitě zintenzivnily své útoky vůči obyvatelům Gazy, jako trest za jejich zločin. Fakta a zdůvodňování zakrývána nebyla: naopak byla zveřejňována spolu s chvalozpěvy na oddanost Washingtonu demokracii. USA podporované izraelské útoky na Gazu se od té doby jen zintenzivňovaly, formou krutého násilí a ekonomického zardoušení. Po izraelském útoku v r. 2008-2009 se stala Gaza v podstatě neobyvatelným místem.

Nelze zdůrazňovat dostatečně často, že Izrael neměl pro tento útok na Gazu žádnou hodnověrnou záminku, a došlo k němu za plné podpory USA a byly protizákonně použity americké zbraně. Mínění veřejnosti je opačného názoru a tvrdí, že Izrael jednal v sebeobraně. To je ve světle přímého izraelského odmítnutí použití mírových prostředků, které byly k dispozici, zcela neudržitelné tvrzení, protože Izrael a jeho spolupachatel zločinu USA to věděly velmi dobře.

Pravda opomenutím

Ve svém projevu k muslimskému světu v Káhiře 4. června 2009 Barack Obama zopakoval „vizi“ George W. Bushe o dvou státech, aniž by řekl, co mínil výrazem „palestinský stát“. Jeho záměry byly objasněny nejen jeho klíčovými opomenutími, ale také jeho výslovnou kritikou Izraele: „Spojené státy neakceptují legitimitu neustálého rozšiřování izraelských osad. Tato výstavba porušuje předešlé dohody a podkopává snahu dosáhnout míru. Je čas, aby se s těmito osadami přestalo.“

To znamená, že Izrael by se měl chovat podle fáze I „cestovní mapy“ z r. 2003, odmítnuté Izraelem s tichou americkou podporou. Rozhodující jsou slova „legitimita“ a „neustálé“. Opomenutím Obama naznačuje, že akceptuje Bushovu vizi: existující rozsáhlé osady a projekty infrastruktury jsou „legitimní“. Jako vždy spravedlivý měl Obama také pokárání pro arabské státy: ty „musí uznat, že Arabská mírová iniciativa byla důležitým začátkem, ale nikoliv koncem zodpovědnosti“. Nicméně to prostě nemůže být smysluplný „začátek“, pokud bude Obama nadále odmítat jeho hlavní princip: mezinárodní konsensus. Ale v jeho vizi to očividně není „zodpovědností“ Washingtonu.

Ohledně demokracie Obama řekl, že „bychom se neměli odvážit nadávat na výsledky poklidných voleb“ – jako v lednu 2006, kdy Washington nadával na výsledky pomstychtivě, a okamžitě přistoupil k potrestání Palestinců, protože se mu nelíbily výsledky poklidných voleb. To se stalo s Obamovým zjevným souhlasem, soudě podle jeho slov před a jeho činů poté, co se ujal úřadu. Nemělo by být těžké pochopit, proč ti, jejichž oči nejsou pevně zavřeny rigidní doktrínou, odmítají Obamovo proklamování demokracie jako nechutný vtip.

Výňatek z „Gaza v krizi: Úvahy nad izraelskou válkou proti Palestincům“, Noam Chomsky a Ilan pappé (Hamish Hamilton).