Ankara prohlásila Izrael za hrozbu pro Turecko

„Nebudeme podporovat státní terorismus, ať by k němu docházelo na jakémkoliv místě na světě, a nenecháme takové činy bez odpovědi. Izrael musí uznat své chyby, omluvit se a zaplatit kompenzace. Do té doby, dokud to Izrael neudělá, bude nadále překážkou na cestě k míru.“ Tato slova tureckého premiéra Erdogana dnes definují politickou „teplotu“ na celém Blízkém východě.

Skandál s humanitární flotilou, směřující do Gazy, kde byla přepadena jedna loď a málem byla rozstřílena izraelskými vojáky, se stal zdrojem dříve nevídaného napětí mezi Tureckem a Izraelem. Jako desítky let spolehlivé křídlo NATO v Přední Asii Turecko ze všech sil spolupracovalo s Tel Avivem, včetně vojensko-technické oblasti. Takové vztahy pomáhaly Izraeli cítit se na tureckém území a jeho vzdušném prostoru jako doma a mohl odtud provádět své operace na Blízkém a Středním východě. Není třeba připomínat, že Izrael plánuje letecký útok na íránská jaderná zařízení, a ten lze nejvhodněji provést přes vzdušný prostor Turecka.

Devět zmařených životů tureckých občanů, kteří zahynuli ve „flotile svobody“, letos v létě prakticky zvrátilo vztahy těchto dvou zemí. Turecko požadovalo po Izraeli omluvu, a nejen to. Turecký ministr zahraničí Achmet Davutoglu oznámil uzavření tureckého vzdušného prostoru pro izraelská vojenská letadla a varoval, že toto opatření se může dotknout i civilních linek, a pohrozil zrušením vztahů s Izraelem, pokud se neomluví za útok na flotilu.

Postoj oficiální Ankary je pochopitelný: útok izraelského komanda na pokojnou loď, chovající se v souladu s tureckými normami pro mořeplavbu, střelba na cestující, občany země, se kterou Izrael podepsal v r. 1996 dohodu o vojenské spolupráci, se rovná vyhlášení války, či při nejmenším vojenské provokaci.

Nicméně podívejme se pozorně na to, jak se k této situaci postavil Izrael. Tam se urazili a naštvali na Turky. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman vyzval izraelské turisty bojkotovat Turecko. Podpořil ho ministr vnitra Eli Yishai a vyjádřil politování ohledně politiky turecké vlády, a poznamenal, že „i s Iránem byly do určité chvíle vynikající vztahy“.

Jaké omluvy? Jaké kompenzace?

V reakci na to 30. října Rada pro národní bezpečnost Turecka schválila strategii národní bezpečnosti, v jejímž souladu byl na seznam zemí představujících hrozbu pro Turecko přidán Izrael. Zároveň bylo z tohoto seznamu vyňato Rusko, Arménie, Gruzie, Sýrie a Bulharsko.

A co na to Izrael? Zástupce šéfredaktora izraelského portálu IzRus Alexander Goldstein přišel s touto tirádou: „Turecko zařadilo Izrael na seznam „nebezpečných“ států, ale dokáže si někdo představit, že by 7 milionový Izrael, kterému v současnosti vyhrožují jak teroristi z Hamasu, Islámského džihádu a Hizballahu, tak zběsilý prezident Iránu a Al-Kejda, zaútočil na 72 milionové Turecko? Myslí si snad Turecko, že izraelské rakety budou namířeny na Ankaru a Istanbul, a ponorky budou patrolovat v Dardanelách a potápět turecké lodě? Pokud Erdoganův mozek zachvátila schizofrenie, tak ani tak tomu nemůže věřit, i když jeho výroky čím dál více připomínají íránské výhrůžky.“

Jak vidíte, nijak se neupejpal. A dokonce i pokud se Goldsteinova slova ukážou jako „schizofrenie Velkého Izraele“, nic to na situaci nezmění. Dále Goldstein připomíná: „Nakonec, Izrael má své páky vlivu, a existuje spousta způsobů, jak naštvat Turecko, takže dané hranice tento minikonflikt nepřekročí.“

Mluvit o „pákách vlivu“, to už je vážné.

Za desítky let spolupráce s Tureckem ve vojenské oblasti a oblasti zvláštních služeb Izrael dokázal zmapovat turecké území v operační rovině. Média obou zemí píšou o tom, že Izrael má své agenty mezi kurdskými separatisty, tudíž má možnost dle libovůle destabilizovat situaci v Turecku. Poslední výbuch policejního auta v centru Istanbulu měl za cíl právě toto.

V Turecku dnes probíhají komplikované vnitropolitické procesy. Na červen 2011 jsou tam naplánovány parlamentní volby. Přitom turecká armáda není jednotná. Část vojenského velení podporuje linii Gula a Erdogana, kteří uspořádali referendum o úpravách ústavy, které otvírají cestu civilní vládě.

Další část vojáků se nechce dostat pod civilní kontrolu.

Turecké úřady se zorganizování teroristického činu podezřívají Kurdskou stranu práce. Ale není možné, že za prudkého zostření vztahů mezi Tureckem a Izraelem k teroristickému činu a vojenským akcím ve východní Anatolii teroristy někdo přitlačil?

V Radě pro národní bezpečnost Turecka si myslí, že akce Izraele mohou vyprovokovat v regionu závody ve zbrojení – a to za situace, kdy podle názoru Ankary nemají být na Blízkém východě žádné jaderné zbraně. Vytrvalé úsilí Ankary ji přineslo od USA garance, že výzvědná data o raketách, která získá americký protiraketový systém v Turecku, nebudou předávána Izraeli, jak píší turecké noviny Today Zaman. „Vzhledem k nepředvídatelné situaci v oblasti bezpečnosti ve světě může být protiraketový systém jednou použit i proti Izraeli,“ píší noviny. USA přislíbily, že informace získané novým systémem, budou Turecku předávány postupně, a nebudou předávány státům, které nejsou členy NATO, tedy ani Izraeli.

Ankara dnes mnohé riskuje. Její vztahy se Spojenými státy se zhoršují, i když to obě země kategoricky popírají. Jak píše Sueddeutsche Zeitung, Washington nedal Ankaře ultimátum, ve kterém by vyhrožoval zrušením dodávek zbraní v souvislosti s odmítnutím Turecka podpořit v OSN sankce proti Iránu a v souvislosti s jeho slovními útoky na Izrael. Podle slov tureckého prezidenta Abdullaha Gula, neexistuje problém ani v oboustranných vztazích. Nicméně, poznamenává Sueddeutsche Zeitung, „Ankara nemůže přiznat, že nedůvěra západních zemí vůči Turecku roste. Není žádným tajemstvím, že Spojeným státům se už dlouho, podle názoru Washingtonu, „umíněná“ politika Ankary nelíbí.

Zatím, to je pravda, USA v rozkol s Tureckem nevěří, protože obě země se poměrně dost vzájemně potřebují. Turci potřebují americké zbraně pro boj s povstaleckými Kurdy, a USA sází na Turecko v afghánské válce a při plánovaném stažení jednotek z Iráku. Nicméně nezapomínejme, že pro Turecko je „bolavou“ otázka členství v EU, kde Evropa fakticky vodí Turecko za nos. To spolu se zostřením situace na Blízkém východě může stačit, aby se změnil směr turecké zahraniční politiky. Za kterou se mu, samozřejmě, chtějí pomstít.