Démonizace historie. Část III.

Předchozí část

Jakákoliv mimořádní historická osobnost dává vzniknout mnoha legendám, a časem nanejvýše neuvěřitelným mýtům, vytvářených jak současníky, tak vzdálenými potomky na základě zvěstí, chybně nebo podjatě interpretovaných faktů, a někdy dokonce i fantazií nepoctivých a politicky angažovaných badatelů. Mýty je opředen život všech velkých lidí, počínaje Juliem Césarem, po imperátora Napoleona a Winstona Churchilla (který, díky neobyčejnému literárnímu talentu, část „legendy“ o své osobě vytvořil sám), nicméně na počátku 21. století přináleží první místo v oblasti mytologizace zcela jednoznačně maršálovi Josifu Stalinovi. Vůdci SSSR, jehož činnost je hodnocena v podstatě buď výlučně v negativním kontextu, nebo v silně pozitivním stylu – třetí způsob neexistuje, Stalin je buď ponurý démon historie, nebo největší génius. Neutrální a střízlivé hodnocení období jeho vlády se vyskytuje jen ojediněle, což jen potvrzuje dané pravidlo.

Tradiční soubor mýtů o Stalinovi, neustále a vtíravě šířený liberální veřejností a tak zvanými „nezávislými historiky“, vykresluje jeho portrét pouze černými barvami: tyran a diktátor vinný masovými represemi, „hladomorem“ počátku 30. let, „okupací nezávislých pobaltských států“, domluvou s Hitlerem o rozdělení Polska, přípravou „agrese“ proti Německu a celé Evropě, porážkou Rudé armády v r. 1941, atd. atd. – vyjmenovávat všechny „odporné zločiny“ připisované Josifu Stalinovi v úplnosti nemá smysl.

Jakkoliv je to absurdní, tak odsuzovatelé stalinské éry se většinou neopírají o archivní údaje, ale o tak zvanou „Chruščovovu zprávu“ z 20. sjezdu KSSS z r. 1956, známý pod názvem „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ – konkrétně na vystoupení Chruščova, a to slouží jako základ pro všechny „badatele“ démonizující Stalina, bez výjimky. Ano, pro všechny – od současného Ruska po USA. Z nejasného důvodu je Chruščovova zpráva přijímána jako pravda nejvyšší, přičemž pseudo-historici buď zapomínají, nebo zamlčují to, že tento dokument byl vytvořen výlučně z politických důvodů a cílů, a ne kvůli vykořenění „stalinismu“.

Americký historik, profesor státní univerzity v Montclaire Grover Furr, který napsal v r. 2010 knihu „Anti-stalinská podlost“, je jedním z prvních západních vědců, kteří přistupují kriticky k podkladům, na nichž staví propaganda namířená na démonizaci Stalinovy epochy. Ve svém rozhovoru poukazuje na následující:

„Podařilo se mi vyvrátit 61 „obviňujících“ tvrzení. Každé z nich je zkoumáno ve světle historických důkazů, a jak se stalo nakonec jasným, v „neveřejném“ projevu Chruščev neřekl o Stalinovi a Berijovi nic, co by se ukázalo být pravdivým. O „bránění Stalina“ zde nemůže být v žádném případě řeč: břímě důkazů spočívá na obviňující straně. A všechna „usvědčující“ tvrzení „neveřejného“ projevu jsou jako důkazy neopodstatněná.

A nyní o příčině „víry“. Ani jeden seriozní badatel nemá právo akceptovat nebo neakceptovat něco za skutečné jen na základě svého přesvědčení nebo preferencí. Ať se to komu líbí, nebo ne, ve světle vědecko-historických důkazů předložených v „Anti-stalinské podlosti“ posuzovat historii Sovětského svazu přes křivé zrcadlo „neveřejného projevu“ již není možné.“

Odtajňování mnohých dokumentů sovětské epochy slova Grovera Furra potvrzuje: „miliony zastřelených“, o kterých tak rádi mluví ruští a východoevropští liberálové, beze stopy mizí, i když veřejnost je hromadně stále pod vlivem vymyšlených a historické pravdě neodpovídajících statistických výpočtů, obsažených jak v pracích západních autorů (R. Konkvest, S. Cohen a další), tak v dílech ruských autorů. Takže například S. Cohen (s odvoláním na knihu R. Konkvesta „Velký teror“, vydané v r. 1968 v USA) píše: „…Na konci r. 1939 vzrostl počet lidí zavřených ve vězení a jednotlivých koncentračních táborech na 9 milionů (oproti 30,000 v r. 1928 a 5 milionům v letech 1933-35).“

Ve skutečnosti však v lednu 1940 bylo v táborech Gulagu drženo 1,334,408 lidí, v koloniích Gulagu 315,584, a ve vězeních 190,266 lidí. Celkem bylo tehdy v táborech, koloniích a vězení 1,850,258 zavřených, tj. R. Konkvestem a S. Cohenem uvedené statistické údaje jsou téměř pětinásobně vyšší.

Pro srovnání: nyní je v Ruské federaci s obyvatelstvem značně menším, než jaké měl SSSR v r. 1940 (140 milionů oproti 209 milionům) ve vězeňských zařízeních více než 880,000 lidí, a ve Spojených státech amerických kolem 900,000 – což je poměrný počet plně srovnatelný s tak zvaným „vrcholem stalinských represí“. (Autor se plete. Podle tohoto zdroje je v USA ve vězení 2,3 milionu lidí, nikoliv 0,9 milionu. Stejné číslo uvádí Wikipedie s upřesněním, že jde o údaj z roku 2008. Teď bude patrně počet amerických vězňů ještě vyšší. Pozn. editora) Nicméně nikdo neříká, že vláda Ruska nebo USA provádí represivní politiku a „odklízí polovinu země za ostnatý drát“.

Jako důkaz je možné předložit neosobní objektivní dokument – potvrzení podepsané generálním prokurátorem SSSR R. Ruděnkem, ministrem vnitra SSSR S. Kruglovym a ministrem spravedlnosti SSSR K. Goršeninem, ve kterém byl uveden počet odsouzených za kontrarevoluční činy za období leden 1921 až 1. února 1954. Podle tohoto potvrzení bylo za toto období odsouzeno Kolegiem OGPU, „trojicemi“ NKVD, Zvláštní konferencí, Vojenským kolegiem, soudy a vojenskými tribunály pouze 3,777,380 lidí, z čehož 642,980 lidí bylo odsouzeno k trestu smrti.

Zvláště zdůrazním – za období 1921-1954!

Nicméně lži Konkvesta, Cohena a Solženicina jsou neustále šířeny a opakovány na všech úrovních – od organizací pro lidská práva, po vysoké politiky, obzvláště v zemích východní Evropy. A opět se vracíme k důkazům Chruščova – senzační „odhalení“ údajně tajného projevu (text byl zveřejněn v USA ve stejném roce, 1956) sledovalo pouze jeden cíl: garantem zachování existujícího řádu, politického režimu a udržení se vládnoucí elity v dané etapě mohla být pouze politika liberalizace (tedy politika sebezáchovy), která zahrnovala různá opatření pro ozdravení morálně-psychologického klimatu v zemi, zrušení mimosoudních orgánů, poměrně velké kroky směrem k právnímu státu a veřejné zřeknutí se „stalinismu“. Přičemž oficiální propaganda dokázala zpracovat veřejné mínění v tom duchu, že masové represe nevinných lidí probíhaly údajně jen v období 1937-38, a v jiných obdobích jako by neexistovaly. N. S. Chruščev a jeho klika úspěšně svalil veškerou zodpovědnost za represe na nebožtíky J. V. Stalina, N. I. Ježova a L. P. Beriju.

Pozdější napodobitelé Chruščeva, počínaje již zmíněným Konkvestem a Solženicinem – jehož „Archipelag Gulag“ není dokumentárním badatelským dílem, ale pouze soupisem zvěstí a strašlivých historek, okořeněných doplněními autora – po současné činitele bezpočetných organizací pro „lidská práva“ vydržovaných ministerstvem zahraničí USA a Freedom House, jako „Památník“ nebo „Moskevská helsinská skupina“, které místo skutečné ochrany lidských práv aktivně pokračují v práci prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova, rozšiřují a prohlubují démonský mýtus, zobrazující Stalina a epochu jeho vlády jako nejhlubší peklo, v jehož hlubinách byly každodenně posílány miliony nevinných do chřtánu bolševického Molocha.

Takže se vrátíme k tvůrcům této obrovské legendy. Stalin bezesporu není bílým andělem, jak ho často vykreslují jeho stoupenci. Ano, byly represe a chyby, ale jinak nebylo v období mezi světovými válkami možné postupovat. Dovolte mi připomenout, že jediný socialistický stát na světě se tehdy nacházel v nevraživém obklíčení – fašistické a polofašistické diktátorské režimy v Evropě, na území začínajícím Estonskem a Polskem, po Itálii a Španělsko, největší evropská velmoc Německo pod vládou Hitlera, a „demokracie“ pohlížely na SSSR s podezřením a pohrdáním, nehledě na blížící se hrozbu války, připravované nacistickým režimem.

A stejně tak Mnichovská dohoda „demokratického západu“ s Hitlerem a Mussolinim je nazývána „odkladem války“, či v lepším případě „chybou“, ale pakt Molotov-Ribbentrop je jednoznačně předkládán jako „zločin stalinismu“. O „okupaci“ východního Polska sověty vytrubují na každém rohu, avšak zapomínají na to, jak si polská vláda spolu s nacistickým Německem dělily území jižního souseda. Slovy W. Churchilla Polsko „se s lačností hyeny zúčastnilo rozkrádání a likvidace československého státu“ – ale dnes ve Varšavě o tomto smutném incidentu raději nemluví. Je mnohem jednodušší obvinit ze všech smrtelných hříchů příšerného Stalina a „ty proklaté Rusy“, než odčiňovat a napravovat hříchy vlastní…

Obyvatelé východní Evropy by měli být Josifu Stalinovi vděční za to, že jako pragmatický politik zajišťoval umírněnou linii v mezinárodních vztazích, byť tvrdě hájil zájmy SSSR, včetně teritoriálních – konec konců „okupované“ Pobaltí, Besarábie a západní území Ukrajiny a Běloruska patřily do r. 1917 do Ruského impéria. Pokud by v Sovětském svazu zvítězila a vládla radikální trockistická strana z tak zvané „staré leninské gardy“, druhá světová válka by vypadala úplně jinak a začala by podstatně dříve. Stalin však, protože v revolučních extremistech viděl bezprostřední hrozbu pro SSSR, udělal to, co bylo nezbytné – zlikvidoval radikální opozici fyzicky. Mimo jiné nejhlasitěji o „ukrutných represích“ křičí právě potomci vášnivých revolucionářů, kteří byli ve 30 letech odstraněni a zbaveni vlády, posláni do táborů nebo zastřeleni – a to v situaci, kdy revolucionáři-trockisté pod heslem „permanentní revoluce“, již dlouho před objevením se komisařů Jagody, Ježova nebo Beriji, vedli „třídní boj“ takovými metodami, že postupy stalinské NKVD se ukazují být zcela oprávněným trestem za potoky krve prolité Tuchačevskými, Zinovjevy a Radekami v 30. letech, kdy Josif Stalin zastával nevýznamný post ministra pro národnostní věci a tajemníka ÚV strany.

Jakýkoliv bod obžaloby na adresu Stalina, zformulovaný Chruščevem a nyní šířený tuzemskými a zahraničními liberálními fundamentalisty, se může a musí stát předmětem nestranného a důkladného zkoumání, prováděného bez emocí a angažovanosti – je třeba pochopit, že éra 30.-50. let se podstatně lišila od naší, nejen politickou situací, ale také společensko-občanskou mentalitou, a proto nelze zkoumat „stalinismus“ z pozice naší doby. A tím spíše nelze z nadprůměrné historické osobnosti a vůdce velké země dělat neschopné krvelačné strašidlo, jak se nyní pokoušejí vykreslit J. Stalina stoupenci přehodnocení a revize historie 20. století.