Debakl Demokratů

Při pokusu pochopit, proč Demokraté zkrachovali a pohořeli, si myslím, že první vrstva slupky cibule má formu připuštění dvou klíčových chyb, které Obama učinil předtím, než se ujal úřadu. Kampaň vedl skvěle, na základě vágního tématu změny. Tím vypustil vosí hnízdo intenzivních očekávání, která byla možné splnit těžko i za těch nejpříznivějších okolností, avšak rozhodnutí Obamova personálu učiněná během přechodového období zaručovala ty nejhorší okolnosti.

Sílu jeho apelu podpíraly dva velké důvody a ty posunuly jeho nadšenou historku do ostrého kontrastu s fyzickým znechucením pociťovaným vůči Bushovi masami Obamových stoupenců v Demokratické straně a mezi nezávislými.

Pocit nespravedlivých ekonomických strádání byl ztělesněn široce rozšířeným pocitem nedostatku bezpečnosti a vzteku, který vycházel z kombinovaných efektů stagnující životní úrovně, pokračujících ztrát pracovních míst v důsledku deindustrializace a systematického přesunu bohatství od střední na vyšší třídu. Vztek dosáhl u obou stran kritické hranice s příchodem obrovského krvácení střední třídy ve velké krizi, zatímco bohatí viníci tohoto krvácení byli nouzově vypláceni a dokonce profitovali z tak zvané Bushovy protikrizové politiky.

Rostoucí znechucení Bushovou nezákonnou politikou unilaterálního militarismu a nikdy nekončících válek bylo odrazem stále dražších válek v Iráku a Afghánistánu a jinde (a možná rozšířené o vágní pocit únavy ze strachu, odrážející dojem, že je čas skoncovat s politikou strachu a vrátit se k méně abnormálnímu stavu věcí).

Jak Hillary Clinton v primárkách, tak John McCain v obecných volbách tančili na Obamovu hudbu změny, ale ani jeden nebyl schopen (nebo nechtěl?) vyčenichat, kam má kandidát Obama v plánu změnu směrovat. V důsledku tohoto jejich selhání mohl prezident Obama volně přežívat v rámci úzkých politických omezení nastavených specifickými volebními sliby. To otevřelo dveře pro cynický „posun do středu“ prostřednictvím řady bojácných kompromisů a ústupků, ospravedlněných druhořadou teorií, že jeho oddaní stoupenci nemají kam jinam jít. Toto omšelé ospravedlnění mohlo přihrávat samozvané politické třídě ve Versailles na Potomacu, ale Obamovy stoupenci měli kam odejít: tvrdé jádro mohlo prostě zůstat doma, a nezávislí rádi mění strany.

Obamův fatální posun do středu začal bezprostředně po jeho zvolení, kdy přeuspořádal křesla na palubě Titaniku tím, že si vybral příslušníky oligarchické vlády, kteří pomohli vytvořit ekonomický a národně-bezpečnostní bordel, který zdědil, a profitovali na tom – tj. Timothy Geithner, Lawrence Summers, Robert Gates a Hillary Clinton, plus bezpočet druhořadých politických žádostivců, kteří vzešli z Clintonova ekonomického a národně-bezpečnostního aparátu, kde čekali na diletanty přesných útoků/vyděračské diplomacie ze „správné válečné mafie“, jako Michelle Flournoy, jejímž hlavním úspěchem do těchto dnů bylo dokonalé zmršení Čtvrtletní zprávy o obraně.

Tato rozhodnutí personálu připravila scénu pro pokračování politiky Reagana/Bushe/Clintona/Bushe obchodu jako obvykle, jen pod laskavější a jemnější tváří, a politika nabrala forem, které (1) jsou pokračováním redistribuční ekonomické politiky ve prospěch lidí, kteří krach způsobili, třebaže změkčené silně viditelnou, avšak nedostatečnou, politikou stimulů, a (2) nadále tlačí peníze do vojensko-průmyslově-kongresového komplexu prostřednictvím (a) eskalace válečné politiky – tj. akceptováním vzniku bojiště AFPAK – pod zástěrkou rozšiřování „dobré“ války proti terorismu v Afghánistánu (a jinde), zatímco se ukončí „špatná“ válka v Iráku (která byla jen dočasným úletem, jak ukazuje poslední eskalace vražedných akcí v Bagdádu a provincii Anbar), a (b) navyšování financování modernizace zastaralých studenou válkou inspirovaných zbraní, která ve skutečnosti stárnoucí strukturu ozbrojených sil nemodernizuje.

Obamův krok posunout se do středu také Republikánům umožnil nejen vyhnout se zodpovědnosti za katastrofy, které spolu se svými demokratickými a republikánskými předchůdci vytvořili, ale dalo jim to možnost využít vzteku kvůli ekonomické nejistotě, kterou pomáhali vytvořit. Zároveň pokračování v byznysu jako obvykle Obamovu základnu stoupenců, jejichž nadšení bylo klíčové pro jeho zvolení a udržení demokratické většiny v kongresu, odcizilo. Další Obamovy snahy, jako schválení silně zkompromitované reformy zdravotního pojištění, se změnily na šlichtu a staly se snadným cílem chybných interpretací Republikánů. Navíc politický dopad schválení zákona o reformě pojištění nebyl dostatečně velký, aby překonal široce rozšířené odcizení mezi jeho oddanými stoupenci a nezávislými, kteří cítili, že byli u ekonomických a válečných otázek podvedeni.

Otázky, proč zjevně inteligentní Obama hrál hru vládnutí tak hloupě, a proč Demokraté jeho obojakost podporovali, tvoří druhou a více rozhodující slupku cibule. Tyto otázky si žádají dlouhodobého nezaujatého zkoumání ze strany Demokratů, pokud tedy opravdu chtějí smysluplně definovat, kým jsou, což je nyní nezbytnou, ale ne dostačující, podmínkou rozvoje realistické strategie zotavení. Osobně nejsem optimistou – kritické sebezpytování není silnou stránkou Demokratické strany; ale vymlouvání se ano.

Franklin „Chuck“ Spinney je bývalý vojenský analytik Pentagonu. V současné době žije na lodi ve Středomoří a lze ho kontaktovat na chuck_spinney@mac.com.