Turecko a Rusko: Čištění Augiášova chléva na Středním východě

Noví Ottomani a nový Byzantinci jsou připraveni říct A DOST! souběžně s tím, jak USA v současné Velké hře upadají, píše Eric Walberg

Plán neokonzervativců přeměnit Střední východ a střední Asii na povolné loutky amerického impéria a tamní jediná demokracie na Středním východě se nyní ocitají na velmi odlišném hřišti. Nejen, že války vedené proti Palestincům, Afgháncům a Iráčanům váznou, ale uvedly do pohybu neviditelné síly všech regionálních hráčů.

Říše čelí odbojnému Turecku, následníku Ottomanů, kteří vládli z velké části poklidnému Střednímu východu půl tisíciletí. Jako součást dynamického diplomatického tahu pod vedením Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) Turecko znovu vloni obnovilo bezvízovou tradici Kalifátu s Albánií, Jordánskem, Libanonem, Libyí a Sýrií. V únoru turecký ministr kultury a turistiky, Ertugrul Gunay, nabídl totéž Egyptu. Existuje „velký nový plán na vytvoření Středovýchodní unie, jako regionálního ekvivalentu Evropské unie“, s Tureckem, kde proběhlo senzační ústavní referendum, kde AKP vyhrála, píše Israel Shamir.

Turecko také během posledních dvou let vytvořilo strategické partnerství s Ruskem, s bezvízovým režimem a ambiciózními obchodními a investičním plány (denominovanými v rublech a lirách), včetně výstavby nových produktovodů a jaderných elektráren.

Stejně jako je Turecko dědicem Ottomanů, je Rusko dědicem Byzantinců, kteří vládli poměrně klidnému Střednímu východu téměř tisíc let, před Tureckem. Společně Rusko a Turecko jsou mnohem více ospravedlnitelné jako středovýchodní „hegemoni“, než britsko-američtí uzurpátoři 20. století, a něco s tím dělají.

Je výbornou ironií, že invaze USA a Izraele na Střední východ a do Euroasie dotyčné země nezastrašily, ale povzbudily je ke společné práci a vytvoření základu pro nové uskupení sil, včetně Ruska, Turecka, Sýrie a Íránu.

Sýrie, Turecko a Írán jsou sjednocené nejen tradicí, vírou, odporem k americko-izraelským plánům, ale také svoji společnou potřebou boje proti kurdským separatistům, kteří byli podporováni jak USA, tak Izraelem. Jejich ekonomická spolupráce narůstá mílovými kroky. Přidání Ruska do této směsi představuje začlenění stejně smýšlející silné regionální síly obsahující celé sociálně-politické spektrum, od sunitských a šíitských muslimů, křesťanů, židů, po sekulární tradice.

Je to přirozená regionální geopolitická logika, nikoliv umělá, vnucovaná posledních 150 let britskou, a nyní americkou říší. Stejně jako křižáci přišli pustošit před tisícem let, kdy donutili místní se sjednotit, aby vetřelce vyhnali, tak i dnešní křižáci uvedli do pohybu síly své vlastní destrukce.

Odvážný tah Turecka, spolu s Brazílií, zmírnit rozpor západu s Íránem zaujal svět v květnu. Jeho postavení se Izraeli po izraelském útoku na mírovou flotilu, pokoušející se prolomit blokádu Gazy v červnu, z něj učinilo miláčka arabského světa.

Rusko má svůj vlastní, méně nápadný příspěvek k této nanejvýš palčivé problematice na dnešním Středním východě. Rusko má jisté problémy. Jeho ochromené a oslabené ozbrojené síly přestaly se vším, co by mohlo vyprovokovat světovou velmoc. Jeho elita je rozdělená v tom, jak daleko zajít u přizpůsobení se USA. Tragédie v Afghánistánu a Čečensku a obavy plynoucí z bezvýchodné situace ve většině „-stanů“ nadále zamořují vztahy Ruska s muslimským Středním východem.

Od odchodu sovětských jednotek z Egypta v r. 1972 nemělo Rusko na Středním východě žádnou oficiální silnou přítomnost. Od poloviny 80. let bylo svědkem toho, jak miliony Rusů emigrovaly do Izraele, kteří jsou, jako přistěhovalci všude jinde, nedočkaví, aby dokázali svoji oddanost, a jsou naprosto neochotni vzdát se půdy v rámci jakéhokoliv řešení u Palestiny se dvěma státy. Jak po své emigraci vtipkoval Anatol Šaranski s Billem Clintonem: „Přicházím z jedné z největších zemí na světě do jedné z nejmenších. Chcete po mně, abych ji rozpůlil. Ne, díky.“ Rusko má nyní svoji vlastní dobře financovanou izraelskou lobby; mnoho Rusů má dvojité (izraelské) občanství a těší se bezvízovému režimu s Izraelem.

Pak je v Rusku obojetný přístup k západu a Íránu. Rusko spolupracuje s Íránem na jaderné energetice, ale má obavy z íránských jaderných záměrů a podpořilo sankce Rady bezpečnosti a zrušilo dodávku systémů S-300, kterou podepsalo s Íránem v r. 2005. Zvyšuje také svoji podporu americkému snažení v Afghánistánu. Mnoho komentátorů došlo k závěru, že jsou to známky toho, že ruské vedení pod prezidentem Dmitrijem Medveděvem ustupuje Washingtonu, a ustupuje od více anti-imperiální politiky Putina. „Ukázali, že nejsou spolehliví,“ kritizuje íránský ministr obrany Ahmad Vahidi.

Rusko je u tohoto choulostivého dilema váhavé. Straní také, doposud, USA a EU u odmítání zahrnout Turecko a Brazílii do vyjednávání ohledně íránského jaderného programu.

„Nezúčastněné země obecně, a Írán konkrétně, interpretovaly ruské hlasování jako vůli velké mocnosti zabránit vynořujícím se mocnostem získat energetickou nezávislost, kterou potřebují pro svůj ekonomický rozvoj. A bude obtížné, aby na toto ruské faux pas zapomněly,“ tvrdí Thierry Meyssan na voltairenet.org.

Ať je pravda jakákoliv, spolupráce s Íránem, a nyní Tureckem, Sýrií a Egyptem, na rozvoji mírové jaderné energetiky a nedávný souhlas prodat Sýrii moderní střely s plochou dráhou letu P-800 ukazuje, že Rusko je v problematice Středního východu hračkou USA a Izraele jen stěží. Izrael kvůli prodeji raket Sýrii zuří a minulý týden vyhrožoval, že prodá jako odplatu „strategické rovnováhu měnící zbraně oblastem strategickým pro Rusko“. Jak u Íránu, tak u Sýrie ruské tahy naznačují, že se pokouší zklidnit volatilní situaci, která by mohla explodovat.

Existují další důvody, proč vidět Rusko jako možného zprostředkovatele na Středním východě. Miliony ruských židů, kteří se přestěhovali do Izraele, nejsou pro Rusko nezbytně Liebermanovi podobné Achillovy paty. Třetina z nich je pohrdavě zavrhována jako nedostatečně košer a mohla by být vážným problémem pro stát, který je založen výhradně na rasové čistotě. Mnozí z nich se vrátili do Ruska nebo se jim povedlo se přestěhovat do zelenějších pastvin. Tak prominentní pravičáčtí politici, jako Moshe Arens, politický mecenáš izraelského premiéra Benjamina Netanyahu, již zvažují řešení jednoho státu. Možná tito ruští přistěhovalci dají zrodu svému Frederickovi de Klerk, aby zopakoval demontáž apartheidu v Jižní Africe.

Rusko drží další zajímavý klíč k míru na Středním východě. Sionismus byl od počátku sekulárním socialistickým hnutím, proti kterému se náboženští konzervativní židé stavěli, což je situace, která přetrvává dodnes, navzdory přeběhlictví mnohých, i přes podkuřování ze strany lidí jako Ben Gurion nebo Netanyahu. Stejně jako Palestinci, ani skuteční židé tóry „židovský stát“ neuznávají.

Ale moment! Existuje legitimní židovský stát, sekulární, založený v r. 1928 v ruském Birobidjan, v souladu se sovětskou sekulární národnostní politikou. Není nic, co by zabránilo celé populaci izraelských židů, jak ortodoxních, tak sekulárních, aby se vytratili do této židovské otčiny, požehnané surovinami, „země bez lidí pro lidi bez země“ Goldy Meir. Ta znovu obživla po kolapsu Sovětského svazu. Ruský prezident Dmitrij Medveděv tam podnikl letos v létě bezprecedentní návštěvu, vůbec první návštěvu ruského (nebo sovětského) vůdce a poukázal na silnou podporu ruského státu, kterou má jako otčina židů, kde je jidiš, sekulární jazyk evropských židů (ne posvátna hebrejština) státním jazykem.

Neexistovala žádná kouzelná ruka, která by vedla Turecko a Rusko, aby vytvořily osu nové politické formace. Je to spíše pružnost islámu tváří v tvář západnímu útoku, plus – překvapivě – stránka z historie sovětského sekulárního národního sebeurčení. Turecko, kdysi „nemocný muž Evropy“, je nyní „jediným zdravým mužem v Evropě“, bylo minulý týden řečeno tureckému prezidentovi Abdullah Gulovi na summitu OSN Millenium Goals, kdy bylo Turecko přiřazeno k Rusku, a přátelům Íráncům a Syřanům, aby vyčistili bordel vytvořený britskou říší a jeho „demokratickými“ potomky, USA a Izraelem.

Zatímco stratégové USA a Izraele nadále studují šílené plány na invazi do Íránu, ruští a turečtí vůdci plánují navýšení obchodu a rozvoj Středního východu, včetně jaderné energetiky. Z pohledu Středního východu horlivost Ruska vybudovat jaderné elektrárny v Íránu, Turecku, Sýrii a Egyptě ukazuje na jeho přání pomoct urychlit ekonomický vývoj, který západ Střednímu východu – vyjma Izraele – tak dlouho upíral. A patří sem i Libanon, kam budou Strojtransgaz a Gazprom přepravovat syrský plyn, dokud se Bejrútu nepodaří překonat Izraelem uvalené překážky u průzkumu svých velkých zásob u pobřeží.

Rusko se svým vlastním způsobem, stejně jako jeho spojenec Turecko, začlenilo jako prostředník u nejnaléhavějších problémů, kterým Střední východ čelí – Palestina a Írán. „Mír na Středním východě je klíčem k mírové a stabilní budoucnosti světa,“ řekl Gul na summitu OSN Millenium Goals – anglicky. Svět nyní sleduje, jestli jejich snaha přinese ovoce.