Francouzský vztek v kleci EU

Francouzi se do toho opět pustili – šli do stávky, blokují dopravu, rozpoutávají peklo v ulicích, a to vše jen proto, že vláda chce zvýšit věk odchodu do důchodu z 60 na 62 let. Musí být šílení.

To je, jak předpokládám, způsob, jakým je na současné masové hnutí ve Francii pohlíženo – nebo je aspoň ukazováno – ve většině světa, a především v anglo-saském světě.

Možná první věcí, kterou je třeba o současných masových stávkách ve Francii říct, je, že skutečně nejsou o „zvýšení věku odchodu do důchodu z 60 na 62 let“. To je jako popisovat kapitalistický systém volného trhu jako nějaký limonádový stánek. Propagandistické zjednodušení velmi komplexních záležitostí.

To komentátorům umožňuje vloupávat se do otevřených dveří. Nakonec, poznamenávají moudře, lidé v jiných zemích pracují do 65 a déle, takže proč by měli Francouzi odmítat odchod ve 62? Populace stárne, a pokud nebude věk odchodu do důchodu zvýšen, penzijní systém klekne a nebude moct vyplácet důchody tolika starým.

Nicméně současné protestní hnutí není o „zvyšování věku odchodu do důchodu z 60 na 62 let“. Je o mnohem více věcech.

Především je toto hnutí vyjádřením vzteku na vládu Nicolase Sarkozyho, která nestoudně upřednostňuje super bohaté před většinou pracujících lidí, nejvíce v celé historii této země. Byl zvolen pod heslem „pracuj více, abys více vydělal“, a realitou je, že je třeba pracovat tvrději, aby se vydělávalo méně. Ministr práce, který přišel s reformou, Eric Woerth, dostal pro svoji ženu místo v kanceláři nejbohatší ženy ve Francii, Liliane Bettencourt, dědičky kosmetického obra Oreal, ve stejné době, kdy jako ministr pro rozpočet dohlížel na její obrovské daňové úniky. Zatímco daňové úlevy pro bohaté pomáhají vyprazdňovat veřejné pokladny, tato vláda dělá co může, aby zrušila celý sociální systém, který se objevil po druhé světové válce, pod záminkou, že „si to nemůžeme dovolit“.

Otázka důchodů je mnohem komplexnější, než „důchodový věk“. Zákonný věk odchodu do důchodu znamená věk, ve kterém člověk může odejít do důchodu. Ale penze závisí na počtu odpracovaných let, či přesněji na počtu plateb do společného důchodového plánu. Na základě tvrzení o „zachraňování systému před kolapsem“ vláda postupně zvyšuje počet let plateb ze 40 na 43 let, a naznačuje, že v budoucnosti se to bude nadále zvyšovat.

Protože vzdělávání je delší a zaměstnanost začíná později, aby dostala plnou penzi, musí většina lidí pracovat do 65 nebo 67 let. „Plná penze“ činí asi 40% mezd v době odchodu do důchodu.

Ale ani to nemusí být možné. Sehnat práci na plný úvazek je stále těžší a těžší, a zaměstnavatelé nemusí nezbytně chtít nechávat si starší zaměstnance. Nebo firma skončí a 58letý zaměstnanec je náhle permanentně bez práce. Stává se stále těžším pracovat na plný úvazek na místě s výplatou po více než 40 let, bez ohledu na to, jak moc člověk chce. Takže v praxi Sarkozyho-Woerthova reforma prostě znamená snížení penzí.

To, v podstatě, doporučila Evropská unie všem členským zemím jako ekonomické opatření, s cílem, jak je tomu u většiny současných reforem, snížit sociální náklady ve jménu „konkurenceschopnosti“ – což znamená konkurenci, aby se přilákal investiční kapitál.

Méně kvalifikovaní pracovníci, kteří místo studia vstoupili na pracovní trh mladí, řekněme v osmnácti, přispívali do systému v době dosažení 60 let čtyřicet dva let, pokud skutečně dokázali být zaměstnaní celou tu dobu. Statistika ukazuje, že jejich věk očekávaného dožití je relativně nízký, takže musí odejít brzy, aby si důchodu vůbec užili.

Francouzský systém je založen na solidaritě mezi generacemi, kdy platby dnešních pracujících jdou na penze dnešních důchodců. Vláda se jemně pokusila postavit jednu generaci proti druhé, kdy tvrdila, že je nezbytné chránit budoucnost dnešní mládeže, která platí penzisty „populační exploze“. Proto je extrémně významné, že tento týden vysokoškolští a univerzitní studenti začali do protestního stávkového hnutí masivně vstupovat. Tato solidarita mezi generacemi je pro vládu velkou ranou.

Mládež je ještě radikálnější, než starší odboráři. Je si dobře vědoma rostoucí obtížnosti budování kariéry. Trendem je, že kvalifikovaný personál vstupuje na trh stále později, kdy musí trávit roky vzděláváním. Za problému najít stabilní práci na plný úvazek závisí mnozí lidé na svých rodičích až do 30 let. Je snadnou aritmetikou si spočítat, že v tomto případě nedosáhnou plné penze dříve než v 70 letech.

Produktivita a deindustrializace

Jak se stalo standardní praxí, autoři neoliberálních reforem je nepředkládají jako možnost, ale jako nezbytnost. Neexistuje žádná alternativa. Musíme konkurovat na globálním trhu. Musíme to udělat po jejich, nebo zkrachujeme. A tato reforma byla v podstatě nadiktována Evropskou unií, ve zprávě z r. 2003, která došla k závěru, že donutit lidi pracovat déle je nezbytné pro snížení penzijních nákladů.

Tyto diktáty zabraňují jakékoliv diskusi o dvou základních faktorech problémů s penzemi: produktivitě a deindustrializaci.

Jean-Luc Mélenchon, bývalý člen socialistické strany, který šéfuje relativně nové levicové straně, je asi jediným politickým vůdcem, který poukazuje na to, že dokonce i když je méně pracujících přispívajících do penzijního systému, lze to vyřešit zvýšením produktivity. Skutečně, produktivita francouzských pracujících patří k nejvyšším na světě (je vyšší než v Německu, například). Navíc, ačkoliv má Francie druhý nejvyšší věk dožití v Evropě, má také nejvyšší porodnost. A dokonce i když je pracujících méně, v důsledku nezaměstnanosti, bohatství, které vytvářejí, by mělo dostačovat pro udržení úrovně penzí.

Aha, ale je zde háček: po desítky let, jak produktivita rostla, mzdy stagnovaly. Zisky ze zvýšené produktivity byly vysávány finančním sektorem. Bujení finančního sektoru a stagnace kupní síly vedly k finanční krizi – a vláda nerovnováhu zakonzervovala nouzovým vyplacením zvrhlých finančníků.

Takže logicky, zachování penzijního systému si v podstatě vyžaduje zvýšení mezd, aby se odrazila vyšší produktivita – a to je velmi velká změna politiky.

Ale je tu další klíčový problém, související s otázkou penzí: deindustrializace. Aby se udrželo odsávání vysokých zisků finančním sektorem a aby se vyhnuli placení vyšších mezd, jedno odvětví za druhým přesunulo svoji výrobu do zemí s levnou prací. Ziskové podniky byly uzavřeny, protože kapitál chtěl ještě vyšší zisky.

Je to pouhým nevyhnutelným důsledkem vzestupu nových průmyslových velmocí v Asii? Je snižování životní úrovně na západě nutně důsledkem růstu na východě?

Možná. Ale pokud přesun průmyslové výroby do Číny skončí snížením kupní síly západu, pak utrpí čínské exporty. Samotná Čína podniká první kroky směrem k posílení svého domácího trhu. „Exportem tažený růst“ nemůže být strategií pro všechny. Prosperita světa v podstatě závisí na posílení jak domácí produkce, tak domácího trhu. Ale to si vyžaduje vědomou průmyslovou politiku, která je zakazována byrokraty globalizace: Světovou obchodní organizací a Evropskou unií. Fungují na základě dogmat „komparativní výhody“ a „svobodné konkurence“. Na základě volného obchodu Čína nyní čelí sankcím za podporu svého vlastního odvětví solární energetiky, které je životně důležité pro skoncování se smrtícím znečištěním atmosféry, které tuto zemi zamořilo. Se světovou ekonomikou je zacházeno jako s velkou hrou, kde dodržování „pravidel volného trhu“ je důležitější, než životní prostředí nebo základní životní potřeby lidských bytostí.

Tuto hru mohou vyhrát pouze finančníci. A pokud prohrají, dostanou prostě další žetony do další hry od servilních vlád.

Slepá ulička?

Kde to vše skončí?

Mělo by to skončit jakousi demokratickou revolucí: naprostou změnou ekonomické politiky. Ale existují velmi silné důvody, proč se to nestane.

Především, ve Francii neexistuje žádné politické vedení připravené a schopné vést skutečně radikální hnutí. Mélenchon má k tomu nejblíže, ale jeho strana je nová a její základna stále malá. Radikální levice je ochromena svým chronickým sektářstvím. A mezi revoltujícími lidmi je velký zmatek a nemají jasné programy a vůdce.

Vůdci pracujících jsou si dobře vědomi, že zaměstnanci přicházejí o plat za každý den stávky, a jsou v podstatě vždy velmi žhaví najít způsob, jakým stávku ukončit. Pouze studenti tímto omezením netrpí. Odboráři a vůdci socialistické strany nepožadují nic drastičtějšího, než aby vláda začala vyjednávat o podrobnostech reformy. Pokud by Sarkozy nebyl tak neústupný, tento ústupek vlády by mohl obnovit klid a příliš toho nezměnit.

Museli by se zázrakem objevit noví vůdci, aby se hnutí pohnulo vpřed.

Ale i kdyby se tak stalo, základní změně brání větší překážka: Evropská unie. EU, vytvořená na oblíbeném snu o mírové a prosperující sjednocené Evropě, se změnila na mechanismus ekonomické a sociální kontroly ve prospěch kapitálu, a obzvláště finančního kapitálu. Navíc svázaného s mocnou vojenskou aliancí, NATO.

Pokud by byla ponechána své vlastní vynalézavosti, mohla by Francie experimentovat s více sociálně spravedlivým ekonomickým systémem. Ale EU tu je právě proto, aby takovým experimentům zabránila.

Anglo-saské přístupy

19. října francouzský mezinárodní televizní kanál France 24 vysílal diskusi o stávkách čtyř nefrancouzských pozorovatelů. Portugalka a Ind se pokoušeli, s mírným úspěchem, pochopit, co se děje. V kontrastu s tím se dva Anglo-američané (pařížský korespondent časopisu Times a Stephen Clarke, autor 1000 let otravování Francouzů) bavili předváděním sebeuspokojivé neschopnosti pochopit zemi, o které píší pro obživu.

Jejich rychlé a snadné vysvětlení: „Francouzi vždy stávkují pro zábavu, protože je to baví.“

O něco později v programu moderátor ukázal krátký rozhovor se studentem lycea, který k problematice penzí nabídl vážné komentáře. Odmlčeli se anglo-sasové?

Reakce byla okamžitá. Je smutné vidět, že 18letý mladík uvažuje o penzích, když by měl myslet na holky!

Takže ať již to dělají pro zábavu, nebo místo zábavy, jsou Francouzi pro Anglo-američany, zvyklé na říkání celému světu, co má dělat, absurdní.

Dianna Johnstone je autorkou Křižácké tažení blbců: Jugoslávie, NATO a západní bludy. Kontaktovat ji můžete na mailto:diana.josto@yahoo.fr