Od globální krize ke globálnímu vládnutí

Následující text je textem z prezentace Andrew Gavina Marshalla při uvedení nové knihy Globální ekonomická krize: Velká hospodářská krize 21. století“, Michel Chossudovsky a Andrew Gavin Marshall, 29. září 2010, Montreal, Kanada.

Nyní stojíme na pokraji globální finanční propasti „velké globální dluhové krize“, ve které země, až po uši v extrémních dluzích, žadoní o zavedení „fiskálních úsporných“ opatření, aby snížily své schodky, což bude mít nakonec za následek systémovou globální sociální genocidu, kdy střední třída zmizí a sociální základy, na kterých naše země stojí, budou smeteny. Jak jsme se sem dostali? Kdo nás sem přivedl? Kam tato cesta vede? To jsou otázky, na které se v krátkosti pokusím odpovědět.

Jádrem globální politické ekonomie je systém centrálního bankovnictví. Centrální banky jsou zodpovědné za tisknutí měn zemí a nastavování úrokových sazeb, a tím za určování hodnoty měn. To by bez pochyby mělo být výsadou národních vlád, nicméně centrální banky jsou obzvláštně podvodné povahy, kdy zatímco mají vládní pravomoci, jsou ve skutečnosti soukromě vlastněny největšími světovými bankami, a tím jde o instituce usilující o zisk. Jak dosahují centrální banky zisku? Odpověď je jednoduchá: jak všechny banky dosahují zisku? Úrokem z dluhu. Jsou poskytovány úvěry, nastavovány úrokové sazby, a dosahovány zisky. Jde o dluhový systém, imperiální ekonomiku v nejčistější formě.

Ve Spojených státech prezident Woodrow Wilson podepsal zákon o Federálních rezervách v r. 1913, kterým vytvořil Systém federálních rezerv, s představenstvem sídlícím ve Washingtonu, jmenovaným prezidentem, ale ve kterém skutečnou moc má 12 regionálních bank, a mezi nimi především Federální rezervní banka New York. Regionální banky Fedu jsou soukromé banky, jejichž akcie vlastní hlavní banky v každém regionu, které zastupují zvolení členové představenstva, a které se pak o moc dělí s představenstvem Federálních rezerv ve Washingtonu.

Na počátku 20. let byl ve Spojených státech vytvořen Council on Foreign Relations, jako hlavní zahraničně-politický mozkový trust, ovládaný mocnými bankovními zájmy. V r. 1930 byla vytvořena Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS), aby řídila německé reparační platby, ale měla také další roli, která byla mnohem méně známá, ale o to významnější. Měla fungovat jako „koordinátor operací centrálních bank na celém světě“. V podstatě je to centrální banka světových centrálních bank, jejíž operace jsou drženy v „přísné tajnosti“. Jak napsal historik Carroll Quigley:

„Síly finančního kapitalismu mají ještě jeden dalekosáhlý cíl, a t nic menšího, než vytvoření světového systému finanční kontroly v soukromých rukou, schopného ovládat politický systém každé země a ekonomiku světa jako celek. Tento systém měl být řízen feudálním způsobem centrálními bankami světa jednajícími ve shodě, pomocí tajných dohod uzavíraných na častých soukromých setkáních a konferencích. Vrcholem systému byla Bank pro mezinárodní vypořádání ve švýcarské Basileji, soukromá banka vlastněná a kontrolovaná světovými centrálními bankami, které sami jsou soukromými korporacemi.“

V r. 1954 byla vytvořena skupina Bilderberg, jako tajný globální mozkový trust, skládající se z intelektuální, finanční, korporátní, politické, vojenské a mediální elity ze západní Evropy a severní Ameriky, a prominentních bankéřů, jako David Rockefeller, a rovněž z evropské šlechty, jako holandská královská rodina, která je největším akcionářem Royal Dutch Shell, jejíž generální ředitel se účastní každého setkání. Tato skupina zhruba 130 lidí z řad elity se setkává každý rok, aby tajně probrala a prodebatovala globální záležitosti, a určila obecné cíle a na každém setkání realizovala širokou agendu. Tato skupina byla původně vytvořena pro prosazování evropské integrace. Na setkání v r. 1956 se probírala evropská integrace a společná měna. V podstatě současný předseda skupiny Bilderberg vloni evropským médiím řekl, že euro bylo probíráno na skupině Bilderberg.

V r. 1973 David Rockefeller, předseda a generální ředitel Chase Manhattan Bank, předseda Council on Foreign Relations a člen řídícího výboru skupiny Bilderberg, vytvořil Trilaterální komisi, spolu s akademikem CFR Zbigniew Brzezinskim. Ve stejném roce vytvořil cenový ropný šok hromadu ropných peněz, o které se jednalo na setkání Bilderberg v tomto roce o pět měsíců předtím, a tyto peníze byly nality do západních bank, které je půjčovaly zemím „třetího světa“, které zoufale potřebovaly půjčky, aby mohly financovat industrializaci.

Když se stal v r. 1977 prezidentem Jimmy Carter, jmenoval do své vlády dva tucty členů Trilaterální komise, včetně sebe, a samozřejmě Zbigniew Brzezinského, který byl poradcem pro národní bezpečnost. V r. 1979 Carter jmenoval bývalého asistenta a přítele Davida Rockefellera Paula Volckera, který zastával různé posty ve Federální rezervní bance New York a na americkém ministerstvu financí, předsedou Federálních rezerv. Když došlo v r. 1979 k druhému ropnému šoku, Volcker rozhodl o zvýšení úrokových sazeb ze 2% na konci 70. let na 18% na počátku 80. let. Dopadem, který to mělo, bylo, že na země rozvojového světa musely náhle platit enormní úroky za své půjčky, a v r. 1982 Mexiko oznámilo, že si již nemůže dovolit platit úroky a svůj dluh nesplatilo, což spustilo dluhovou krizi 80. let – kdy zkolabovaly země v celé latinské Americe, Africe a částech Asie.

Byl to MMF a Světová banka, kdo přišel třetímu světu „na pomoc“ se svými „programy strukturálních úprav“, které země hledající pomoc donutily zprivatizovat všechna státem vlastněná odvětví a zdroje, zdevalvovat měnu, liberalizovat ekonomiku, zrušit zdravotní, vzdělávací a sociální sektor; to nakonec mělo za následek rekolonizaci „třetího světa“, kdy západní korporace a banky kupovaly všechna jeho aktiva a zdroje, a nakonec byly vytvořeny podmínky sociální genocidy, kdy se šířila masová chudoba, a objevily se zkorumpované národní elity, které sloužily zájmům západní elity. Lidé v těchto zemích protestovali, vzbouřili se a povstali, a stát proti nim poslal policii a armádu.

Na západě korporace a banky zaznamenaly rekordní zisky. Byla to éra, kdy výraz se objevil „globalizace“. Zatímco zisky rostly, mzdy lidí na západě ne. Takže aby mohli spotřebovávat v ekonomice, ve které ceny rostly, museli se lidé zadlužit. To je důvod, proč tato éra byla mezníkem nástupu kreditních karet pohánějících spotřebu, a kdy se střední třída stala zcela závislou na dluhu.

V 90. letech se zrodil „nový světový řád“, kdy Amerika vládla globální ekonomice, dohody o volném obchodu začaly integrovat regionální a globální trhy pro zisky globálních bank a korporací, a ekonomice vládla spekulace.

Globální ekonomická krize vznikla jako důsledek desítek let globálního imperialismu – v současnosti známého jako globalizace“ – a bezmezného růstu spekulací, derivátů a exploze dluhu. Jak se ekonomická krize šířila, země světa, obzvláště Spojené státy, nouzově vyplácely hlavní banky (které měly být ponechány krachu z díky své vlastní korupci a hrabivosti zmizet), a nyní západ v podstatě zprivatizoval zisky bank a socializoval rizika. Jinými slovy, země kupovaly dluhy od bank a nyní za to musí zaplatit lidé. Tito lidé se nicméně topí ve svých vlastních osobních dluzích takovou měrou, že dnes průměrný Kanaďan dluží 39,000 dolarů, a studenti absolvují školy na trh bez pracovních míst se stovkami tisíc dolarů dluhů studentských půjček, které nikdy nesplatí. Takže nyní čelíme globální dluhové krizi.

Aby se ekonomická krize zvládla, vznikla G20, jako hlavní mezinárodní fórum pro spolupráci 20 nejsilnějších ekonomik světa, včetně velkých rozvojových – či vynořujících se – ekonomik, jako Indie, Brazílie, Jižní Afrika a Čína. S nástupem finanční krize vyzývaly centrální banky Číny a Ruska k vytvoření globální měny, která měla nahradit americký dolar jako světovou rezervní měnu. Tento návrh byl podporován OSN a MMF. Je třeba nicméně poznamenat, že čínská a ruská centrální banka spolupracovala se západními centrálními bankami prostřednictvím Banky pro mezinárodní vypořádání – o které prezident Evropské centrální banky, Jean-Claude Trichet, nedávno řekl, že je základním fórem pro „kooperaci centrálních bank při vládnutí“, a že G20 je „základní skupina pro globální ekonomické vládnutí“. V r. 2009 MMF uvedl, že BIS „je klíčovým a nejstarším ústředním místem koordinace dohod o globálním vládnutí“. Prezident Evropské unie, jmenované do úřadu po účasti na setkání Bilderberg, prohlásil rok 2009 za „první rok globálního vládnutí“. Setkání Bilderberg v r. 2009 bylo p přání vytvořit globální ministerstvo financí, či globální centrální banku, která by řídila světovou ekonomiku. V r. 2009, před setkáním Bilderberg, dala G20 do pohybu plán udělat z MMF svého druhu centrální banku, vydávající a dokonce tisknoucí svoji vlastní měnu – zvláštní práva čerpání (SDR) – která je oceňována proti koši měn. V květnu 2010 ředitel MMF uvedl, že „krize je příležitost“, a zatímco zvláštní práva čerpání jsou krokem správným směrem, nakonec bude potřeba „nová globální měna vydávaná globální centrální bankou, s robustním vládnutím a institucionální charakteristikou“. Takže jsme svědky procesů vedoucích k vytvoření globální centrální banky a globální měny, naprosto se nezodpovídající jakékoliv zemi nebo lidem, a zcela kontrolované globálními bankovními zájmy.

V r. 2010 bylo Řecko uvrženo do dluhové krize, krize, které se nyní šíří Evropou, až do Británie, a nakonec do Japonska a Spojených států. Když se podíváme na Řecko, vidíme povahu globální dluhové krize. Dluhy jsou vlastněny hlavními evropskými a americkými bankami. Aby mohlo platit úrok z dluhu, muselo Řecko dostat půjčku od Evropské centrální banky a MMF, což zemi donutilo zavést „úsporná fiskální“ opatření, jako podmínku poskytnutí půjček, a Řecko tak bylo dotlačeno spáchat sociální genocidu. A zatím velké americké a evropské banky spekulují proto řeckému dluhu, čímž dále zemi tlačí do ekonomické a sociální krize. Úvěr byl poskytnut na zaplacení úroků, přesto měl za následek zvýšení celkového dluhu, protože nová půjčka je nový dluh. Takže Řecko je chyceno ve stejné dluhové pasti, která rekolonializovala třetí svět.

Na posledním setkání G20 v Torontu se hlavní světové mocnosti dohodly na fiskálních úsporných opatřeních – či jinými slovy na spáchání sociální genocidy ve svých zemích, v rámci skutečného globálního programu strukturálních úprav. Také nyní jsme svědky počátku velké globální dluhové krize, ve které přední západní a globální mocnosti škrtají sociální výdaje, vytvářejí masovou nezaměstnanost tím, že likvidují zdravotnictví, vzdělávání a sociální služby. Navíc bude infrastruktura státu – jako silnice, mosty, letiště, přístavy, železnice, vězení, nemocnice, elektrické rozvodné sítě a voda – zprivatizována, takže globální korporace a banky budou vlastnit národní aktiva zcela. Zároveň budou samozřejmě dramaticky zvýšeny daně, na úroveň dříve nikdy nevídanou. BIS řekla, že zároveň by měly vzrůst úrokové sazby. Což znamená, že úrokové platby za dluhy se dramaticky zvýší jak na státní, tak individuální úrovni, což donutí vlády obrátit se na MMF o půjčky – pravděpodobně ve formě jeho nové globální rezervní měny – aby mohly prostě zaplatit úroky, a tím se více zadlužit. A zároveň bude samozřejmě vyžadováno splacení dluhů střední třídy, a protože střední třída existuje pouze jako iluze, tato iluze zmizí.

Již nyní se městečka, města a státy v celé Americe uchylují k drastickým akcím, aby snížily své dluhy, jako k uzavírání hasičských stanic, redukování sběru odpadu, vypínání pouličních světel, ukončování autobusových služeb a veřejné dopravy, krácení otevírací doby v knihovnách nebo k naprostému jejich uzavírání, školu zkracují učební dny nebo ruší ročníky. Zároveň dochází k dramatickému nárůstu míry privatizace nebo „veřejně-soukromých partnerství“, v rámci kterých jsou privatizovány dokonce i knihovny.

Není pak divu, že tento měsíc ředitel MMF varoval, že Amerika a Evropa, uprostřed nejhorší krize nezaměstnanosti od doby velké hospodářské krize, čelí „explozi sociálních nepokojů“. Včera Evropa zažila vlnu masových protestů a sociálních nepokojů v reakci na „úsporná opatření“, kdy se generální stávky ve Španělsku zúčastnily miliony lidí, a pochodu k centrále EU v Bruselu téměř 100,000 lidí. Jak se sociální nepokoje šíří, vlády budou pravděpodobně reagovat – jak jsme viděli v případě setkání G20 v Torontu – násilnými policejními a státními opatřeními. Takže zde vidíme skutečnou relevanci objevení se „států bezpečnosti otčiny“, které nejsou určeny pro ochranu lid před teroristy, ale pro ochranu mocných před lidmi.

Takže zatímco věci nikdy nevypadaly tak pochmurně, existuje matná a rostoucí naděje tkvící v tom co Zbigniew Brzezinski nazval největší hrozbou pro zájmy elity kdekoliv – globální politické probuzení“. Globální politické probuzení představuje fakt, že poprvé v celé lidské historii je lidstvo politicky probuzeno a neklidné, aktivované a vědomé si věcí, a že obecně – jak vysvětluje Zbigniew Brzezinski – obecně si je vědomo globálních nerovností, vykořisťování a nerespektu. Toto probuzení je z velké části důsledkem informační revoluce – kdy došlo k odhalení rozporuplné povahy projektu globalizace – protože jak globalizuje moc a útlak, stejně tak globalizuje povědomí a opozici. Toto probuzení je největší hrozbou pro zájmy etablované elity všude. Probuzení, zatímco má kořeny na globálním jihu – který je již dlouho vystaven vykořisťování a devastaci – se nyní šíří na západ, a jak se bude ekonomika propadat, bude růst. Jak střední třída začíná chápat, že její spotřeba byla iluze o bohatství, začne hledat odpovědi a požadovat skutečnou změnu, nikoliv Wall Street zabalené „značkové“ balíčky změn Obama Inc., ale skutečnou změnu.

V r. 1967 Martin Luther King přednesl projev, ve kterém mluvil proti válce ve Vietnamu a americkému impériu, a kde uvedl, že „se zdá, že jsme na špatné straně světové revoluce“. Takže nyní se mi zdá, že pro tuto změnu nadešel čas.