Malá úvaha o pyramidách

V diskuzi za nedávným článkem Zajímavý nápad jean.larouxe se opět objevily kvalitní reakce, které stojí za úvahu. Upoutal mě zejména příspěvek podepsaný JPG:

1) pokud má být nějaký projekt závislý na technologii, pak jeho uživatelé jsou pod vlivem toho, kdo tuto technologii vlastní, nebo ovládá.

U diskusního fóra může být sice veřejná administrace, open-source a podobně, ... technologií tu rozumím internet jako takový. Infrastruktura, sítě, software, mezinárodní zákony, centra moci..

2) síla celého projektu je podle jeho nejslabšího článku. V tuto chvíli není slabý jeden, ale několik: Minimální motivace, nejasné cíle, bezpečnost a ohroženost zvnějšku. Ohrožením nemyslím nějaké znuděné trolly, kteří by cancali blbosti, nebo by vkládali do diskusí prasečinky. Ohrožením myslím to, že pokud by začala být patrná síla skupiny a její schopnost přinášet výsledky, neušlo by to pozornosti všem tajným službám, které by pak tradičně naložili s tímto ve vlastním zájmu. "Když to nejde ukrást, alespoň to znič" .. Člověk jako druh je sám sobě nevětším predátorem.

3) je zavádějící si myslet, že velká skupina lidí automaticky, či na základě statistiky generuje větší množství těch kvalitních, proaktivních lidí. A že tito lidé se zcela snadno začnou koncentrovat a přinášet moudra. Není tomu tak. A to ani u opravdu velkých sociálních sítí typu facebook. FB má půl miliardy účtů (nikoliv aktivních uživatelů) a kdo tam je, tak má sice možnost se všemi komunikovat ale ve skutečnosti to tak není a praktické možnosti jsou velmi netransparnetní. Krom toho FB slouží ke zcela povrchním cílům a uživatelé jsou pouze materiál, který tyto cíle (vydělání peněz za reklamu a SW) naplňuje.

Mám konkrétní zkušenost, že při tvorbě nějakého tematického seskupení je skupina do 10ti lidí aktivní, po tomto množství už jednotliví členové začínají být pasívní a "chtějí se vézt, flákají to" místo aby tlačili kárku. Málokdo chápe, že výsledky vznikají prací, ne členstvím. Ne kecy.

4)myšlenku jeana.larouxe by tedy bylo vhodné směřovat na aktivní a inteligentní lidi, ti však většinu z toho, čím by se skupina chtěla zabývat mají pořešenu... v malých měřítcích, protože ve velkých taková řešení stejně nemají analogie. A tito lidé by se tam myšlenkově nudili, nebo by se unavili nekonečným synchronizováním a vysvětlováním vysvětleného. Navíc - pokud by se jim to podařilo vysvětlit, pak by seznali že si vesměs rozumí, nerozumí si jen v detailech daných regionálně, nebo kulturně, čímž by diskuse umřela. Druhý extrem by byly hádky. Prakticky nikdo by nebyl schopen produkovat ideje, na základě kterých by vzniklo něco hodnotného. Není totiž jasné co by to vlastně mělo být.

5) To, co je skutečně potřeba, je aktivně jednat. Nezakládat další zbytečné diskusní fórum na blábolení. Jednat cílevědomě, na lokální a na zvládnutelné úrovni. Dosahujte svých miniaturních cílů a výsledky předkládejte tak, aby byly kvalitním zdrojem k úsilí někoho dalšího. Jednat znamená nehrát si na vizionáře, na hrdiny s plamennými meči a plechovými držkami. Tvořte své skutečné hodnoty, učte své blízké, sdílejte výsledky tam, kde máte osobní důvěru. (Zesílení textu provedl editor, myslím, že jde o klíčovou myšlenku.)

6) Kdykoliv poznáte, že vaše práce a úsilí se rozchází s realitou, když vaše pochybnosti převýší přirozené korekční mechanismy a vy poznáte, že to, co děláte je špatně, okamžitě s takovou prací přestaňte a zkuste ji změnit, nebo začněte jinak. To je velmi náročné, často to může být i změna paradigmat, která vám ukáže že celý váš život byl slepá ulička.

7) Hledejte ve své blízkosti skutečné osobnosti, které nesou nějakou hodnotu ostatním... Mohou být drobní a skromní, ale mohou tím být zároveň velmi vyjímeční.

Inspirujte se jejich prací, pokud to jde, tak je neopruzujte plytkými dotazy "a jak jsi to udělal?" ale učte se ze sdílených výsledků a prezentujte jim ty své... Každý schopný člověk rozezná kdy cizí výsledky mají hodnotu a díky tomu budou ochotní rozvíjet je dál, nebo alespoň komunikovat o nic. Obráceně to je otravné.

8) Skvělý přístup vidím v postoji : neříkejte proč něco nejde, ale hledejte způsob, jak by to jít mohlo. Proto jsem taky před lety začal několik činností, které k tomu malými kroky vedou. Za sebe mohu říct, že jsem jimi žádnou díru do světa neudělal, ale jsou to nezanedbatelné stavební kameny do základů něčeho dalšího. A budu v nich pokračovat.

9)Každý, kdo má veliké myšlenky, někde v posteli pod peřinou má často jen ty nejvyšší cíle. Ve skutečnosti ale málokdo dosáhne těch nejvyšších met, zatímco mnoho lidí by bylo schopno dosáhnout i nadprůměrných, ale vidina, že nezískají hned zlatou medaili (tj. že budou absolutně úspěšní) jim sebere motivaci k čemukoliv, i k těm menším a dosažitelným cílům. Nevzdávejte se, každá cesta začíná prvním krokem.

K tomu už snad není ani co dodat. Shrnuto nejlépe v bodě (5). V podstatě je to jinými slovy řečeno Sokratovo chceš-li hnout světem, hni sám sebou. :)

A problém s myšlenkou na změnu je ještě v něčem jiném. Položil si někdo otázku, co vlastně chceme? Dokážeme se asi shodnout v těch základních věcech, chceme spravedlnost, vymahatelnost práva, potrestání kriminálníků, svobodu... Dobře, ale co chceme? Chceme revoluci? Změnu systému? Výměnu vedení? Rychlé řešení?

Právě s těmi revolucemi mám problém. Bylo jich v našich dějinách nepočítaně, ale nedokážu jmenovat ani jednu, při které by nově nastolený řád byl lepší než ten předchozí. My tady máme v naší společnosti zabudovanou systémovou, strukturální chybu od samého začátku. A sice v tom, že společnost je stavěna hierarchicky. Ta známá pyramida od Iluminátů s okem je výstižná. Ta pyramida je naše největší síla a současně naše největší slabost. Existuje podivný nepsaný zákon, že špička pyramidy nemůže být ani na sekundu neobsazena. Je to jako gyroskop, vychyl ho, a on se okamžitě vrátí do původní polohy. V okamžiku, kdy spodní základna svrhne špičku pyramidy, doslova v sekundách se vytvoří špička nová. Třeba se pak celá pyramida přejmenuje, přemaluje jinou barvou, třeba se dokonce chvíli bude zdát, že si základna dole polepšila, ale to jen do té chvilky, než se nová špička rozkouká a zabydlí nahoře. Pak se jede dál podle starých map a často ještě horší cestou.

I kdybychom nějakým zázrakem svrhli současnou tzv. elitu a zrušili tzv. kapitalismus, přišla by nová elita a nový -ismus a zase by to bylo stejné.

Jak už tady někdo navrhoval, řešením je tvořit malé pyramidy tak, aby ze základny šlo dohlédnout na vrchol. Tím bude vrchol pod kontrolou. To funguje, ale jen do okamžiku, než se pyramidy začnou slučovat. A ony začnou. Je to přirozený trend – podobně, jako se rozlitá rtuť slévá k sobě. Nemůžeme tomu zabránit. A pak už je jen otázkou času, kdy opět vznikne pyramida natolik velká, že ze spodní základny na vrchol nedohlédneme.

Můžeme nakrásně schválit zákony, že slučování pyramid je protizákonné. Kdo na to dohlédne? K tomu by musel být někdo NAD všemi pyramidami, jakýsi Bůh nebo něco takového, který by měl moc nejen vydat zákon, ale také vymáhat jeho plnění. A v tom je celý problém. Zákony tvoří lidi a jenom lidi je zase ohýbají. Společenská dohoda bude fungovat jen tak dlouho, dokud ji všechny zúčastněné strany, ti nahoře i to dole, budou plnit. Jakmile se jedna strana rozhodne, že dohodu dodržovat nebude, není moci, která by ji vykrákala za uši a přinutila plnit slib. A protože ty nahoře nic nenutí smlouvu dodržet, samozřejmě ji poruší, jakmile jim začne překážet. Toto se děje od začátku naší civilizace a zatím nikdo nepřišel s řešením.

Proto podle mého názoru nemá smysl žádat hlavy současných „elit“ ani nemá smysl pokoušet se nastolit nějaký nový -ismus. To už tady všechno bylo a nikdy to nefungovalo. Vyměnit špičky pyramidy nepomůže. Přijdou nové v nových oblecích a s novými úsměvy a vše zase bude, jak bylo.

A teď se tedy okruhem vracím k tomu, co napsal JPG. On totiž skutečně naznačuje jisté řešení. Není jednoduché ani rychlé. JPG v podstatě říká, začít sám u sebe a postupovat malými krůčky. Pokusit se být slušnými. Což je ovšem ve světě, kde vládnou deprivanti, zatraceně těžké. Na deprivanty slušnost neplatí. Převálcují nás. S deprivanty lze bojovat jen jejich vlastními zbraněmi. Přesto se o to asi musíme pokusit. Je to dlouhodobá záležitost na několik generací. Zkrátka je třeba, aby postupně v lidech vznikalo vědomí, že jedině kooperace a spolupráce umožní přežití. Něco, co jsme už skoro zapomněli. Deprivanty nevyhubíme, ale je třeba se pokusit, aby jich v populaci bylo méně. A to lze jedině výchovou nové generace. Vysvětlovat svým dětem, co je důležité, a co je povrchní. Znovu objevovat dávno objevené. Je jedno, jaký režim bude, důležití jsou lidi. Jednotlivci. Musí se nám podařit, aby kolektivní síla slušných byla větší než bezohlednost deprivantů. Plody, které zasejeme, ale nesklidíme. Bude to práce bez odměny. Ale jiné řešení nevidím. Je to na nás.