Povolební Bosna: Mezi NATO a rozpadem

11. října začala návštěva americké ministryně zahraničí Hillary Clinton na Balkáně. S trasou Sarajevo-Bělehrad-Priština, má dvojí cíl. Především, jak vyplývá ze sdělení, které vydalo ministerstvo zahraničí, šéfka americké diplomacie „se setká s členy vlády, vůdci občanských hnutí a občany balkánských zemí“ a ujistí je o podpoře Washingtonu „jejich snaze integrovat se do evropského a severoatlantického společenství“. Nicméně předmětem jednání bude i pro západ prozaičtější motiv, a to získat informace „z první ruky“ o současné situaci na Balkáně – především v Bosně a Hercegovině. V říjnu uplyne rok od započetí „butmirského procesu“ ústavní reformy této bývalé jugoslávské republiky na základě principů centralizace, proti čemuž se kategoricky staví místní Srbové. Zlatým hřebem balkánského turné Hillary Clinton se stane návštěva sídla Evropské unie v Bruselu a rozhovory s vrchní komisařkou EU pro mezinárodní záležitosti a bezpečnostní politiku Cathrine Ashton. Jednou z klíčových otázek těchto rozhovorů bude hodnocení výsledků všeobecných voleb v Bosně a Hercegovině, které proběhly 3. října.

Ty zanechaly nejednoznačný dojem. Na jednu stranu obyvatelé této republiky opět volili nikoliv na politickém, ale národnostním základě. A v této souvislosti výzva vysokého představitele mezinárodního společenství v Bosně a Hercegovině v předvečer voleb, rakouského diplomata Valentina Incko, zaměřit se na každodenní problémy nebyla, a ani být nemohla, vyslyšena. „Nenechte se zviklat řečmi o rozbrojích. Soustřeďte se na ty otázky, které se více týkají vás a vašeho všedního života – ať již vzdělávání, zaměstnanosti nebo sociálních služeb“ – těmito slovy se mezinárodní kurátor Bosny a Hercegoviny obrátil na zhruba tři miliony voličů. Nicméně z úst jednoho ze stoupenců násilné revize samotných státně-politických základů Bosny cestou faktické likvidace Republiky Srpska je výzva zabývat se vzděláváním ne-li jezuitská, tak při nejmenším demagogická.

Jedinými, kdo vzal „obecně smířlivá“ slova Valentina Incko vážně, byli ti muslimští voliči, kteří se opět rozhodli dát svoji podporu chorvatskému kandidátovi z řad kolektivního Prezídia Želko Komčičovi. Ten opět, stejně jako při posledních volbách v r. 2006, zvítězil díky hlasům muslimů a získal 60% hlasů – čímž dal mnohým svým chorvatským krajanům důvod zamyslet se nad užitečností zrady v politice.

Úspěšně se do Prezídia dostal i západem tolik neoblíbený Srb Nebojša Radmanovič. Ten je považován za blízkého spolubojovníka premiéra bosenské Republiky Srpska Milodara Dodika, a proto není jeho vítězství po chuti západním kurátorům bosenského řešení, v čele s USA a EU. Tyto země opět vsadily na umírněného Mladena Ivaniče, který nicméně nakonec prohrál s Radmanovičem, který získal kolem 50% hlasů. Sám Dodik přesvědčivě zvítězil v boji o prezidentské křeslo Republiky Srpska a potvrdil svůj statut de facto vůdce místních Srbů. Když volil ve svém rodném městě Laktaši, řekl, že strany „se buď budou schopny domluvit na kompromisu a jisté rovnováze“, nebo „se rozejdou a budou žít vedle sebe a rozvíjet civilizované vztahy“. A v rozhovoru pro místní srbskou televizi po svém vítězství přímo prohlásil: „Nemáme zájem na posílení Bosny“.

Svoji vedoucí pozici si zachoval i Svaz nezávislých sociálních demokratů, který se díky Milodaru Dodikovi v posledních letech přeměnil na hlavní baštu odporu vůči západní a islámské frontě nejen v samotné Bosně a Hercegovině, ale na celém Balkáně.

Nezměněné rozložení sil v táboře bosenských Srbů umožňuje domněnku, že se nic nezmění ani v politice ve vztahu k Banja Luce ze strany USA a EU. Již v nejbližší době lze očekávat růst nátlaku na Republiku Srpska, aby zastavila sebevražedný projekt ústavní reformy. K určitým nuancím může dojít v charakteru a obsahu daného nátlaku – a svojí roli zde mohou sehrát naznačené změny v muslimském politickém spektru. Porážku dlouholetého vůdce muslimů Harise Silajdžiče ve volbách do Prezídia Bosny a Hercegoviny lze stěží považovat za náhodnou. Ten neprohrál pouze s vítězem Bakiru Izetbekovičem, který získal 25% hlasů, oproti 35% získaných synem zemřelého vojenského vůdce Bosny a Hercegoviny Alii Izetbekoviče, ale zaostal i za druhým, mediálním magnátem Fachrudinem Radončičem, který získal 30% hlasů a který kandidoval s abstraktními hesly a výlučně za své peníze.

První prohlášení Bakira Izetbekoviče hrají na optimistickou strunu. Je připraven na hledání kompromisů s bosenskými Srby a osobně s Milodarem Dodikem, aby „se doba konfliktu stala minulostí“. Izetbekovič mladší již přislíbil coby člen Prezídia dělat „reálnou politiku“, „politiku podané ruky a spolupráce“.

Nicméně otázkou zůstává, jestli novému vůdci bosenských muslimů umožní realizovat jeho zcela pozitivní plány západní kurátoři „butmirského procesu“. Valentin Incko již načrtl perspektivu Bosny a Hercegoviny tak, jak ji vidí architekti „nového světového řádu“: „V příštích čtyřech letech vyřešit osud Bosny: zda se rychleji přidruží k NATO, nebo zda během této doby získá statut kandidáta na přidružení k EU.“ Charakteristický je i samotný časový rámec, nastavený vysokým představitelem pro svoji prognózu/požadavek. Před volbami mluvil o nejbližších čtyřech letech také Milodar Dodik, ale týkalo se to doby pro získání skutečné samostatnosti bosenských Srbů. Tak či tak, následující čtyřletý mandát se skutečně může stát rozhodujícím pro všechny strany zapojené do bosenských geopolitických šachů.

A nelze ani zapomínat, že v táboře bosenských muslimů existuje dost vlivných postav, mimo poraženého Silajdžiče, které tvrdí, že Republika Srpska „je produktem protimuslimských „etnických čistek““. Nejkonfliktnější autoritou v muslimské komunitě je stále hlavní muftí Bosny a Hercegoviny Mustafa Cerič. Jak ironicky poznamenal kdysi v rozhovoru s autorem těchto řádků Milodar Dodik, „Vliv Ceriče je takový, že může muslimům zabránit přijmout jakékoliv řešení. Pokud zítra řekne „zvolme si za prezidenta Radovana Karadžiče“, tak ten bude zvolen jednohlasně.“ Před rokem Cerič vyzval „zahrnout do bosenské ústavy normy šaría“, protože považuje Bosnu a Hercegovinu za „domovinu muslimů“. Při tehdejší návštěvě historické oblasti Sandžak v Srbsku u hranic s Bosnou a Černou Horou místní muslimské komunitě sdělil, že „žádná síla na světě nezabrání místním muslimům ve sjednocení s bosenskými muslimy“. Široký ohlas měl jeho výrok adresovaný Turecku, které označil za „naši matku“: „Tou byla vždy, a tak tomu bude i nadále.“

Na pozadí takových otevřených vyjádření muslimských vůdců je jasné, proč bosenští Srbové s nimi nechtějí žít v jednom centralizovaném státu, který stále více oprašuje pravidla šaría.