Návštěva v politicky nekorektním holičství

Holičství je umístěno v našem městě na tržišti Cliffway. Nevíte-li, kde to je, pak vězte, že tržiště Cliffway se nachází jeden blok západně od křižovatky Queen Street a Cawthra Road.

Holičství je pánské, obsluhují v něm dva holiči středního věku. Když jsem tam poprvé vešel, překvapil mě popelníček na stole v čekacím prostoru. Podruhé jsem byl překvapen poté, kdy mě holič usadil do křesla, přikryl ochranným přehozem a pak, dříve než vzal do ruky nůžky a hřeben, sáhl po cigaretě. Zapálil si a nabídl mi také.

Jsem kuřák, neodmítl jsem. Zajímalo mě, jak si bude holič s hořící cigaretou počínat, a zda mu nebude vadit při manipulaci s mým účesem. Vadila mu jen částečně. Muž si cigaretu odložil do popelníku a chopil se nůžek. Pak, pokaždé, než sáhl po novém nástroji, nezapomněl si potáhnout. Nezapomínal přitom ani na moji cigaretu a vždy včas mi nabídl popelník.

Musím objektivně uznat, že není příliš příjemné nechat se stříhat kouřícím mužem. Vadil mi jeho kouřem nasáklý dech.

Na druhé straně, bylo pro mě příjemné strávit čas v prostoru, kterému jakoby se vyhnulo běsnění kolem běžícího světa. Vždyť kuřáci jsou dnes v Severní Americe prohlášení div ne za malomocné. Protikuřácké tažení nabralo poněkud hysterickou podobu honu na čarodějnice. Podívejme se, co se změnilo v posledních letech.

Začalo to vyháněním kuřáků z kanceláří (to chápu), pak z restaurací (to už chápu méně) a nakonec i z prostranství před kancelářskými budovami (to už nechápu vůbec). Poslední snahy protikuřáckého loby se zaměřují i k zákazu kouření na ulici. Zákon bude jistě brzy přijat, však je v souladu se zákazem požívání alkoholu na veřejných prostranstvích.

Krabičky cigaret doznávají změny. Před několika lety se na nich objevily varovné nápisy, postupně se tyto nápisy zvětšovaly a zvětšovaly až pokryly třetinu plochy krabičky. Odpůrcům kouření to ale nestačilo a tak k varovným nápisům přibyly od minulého roku barevné fotografie nechutného obsahu. Například můžete vidět krásně vyvedené foto kuřákových plic nebo jeho žluté zuby. Nevím, zda to už nějakého kuřáka vyléčilo z jeho návyku.

K tomu nelze vzpomenout neustále rostoucí daně na tabákové výrobky. Ty se promítají do ceny cigaret, takže krabička, která stála před rokem tři dolary, dnes stojí více než čtyři. Kuřáci jsou pro stát vítaná dojná kráva a tato daň je pro politiky nejlehčeji obhájitelná. Argumentuje se tím, že náklady na léčbu kuřáka jdou ze státních zdrojů a je tudíž fair, aby se kuřák na těchto léčeních podílel tak nějak předem. Těžko lze vyvrátit takovou očividnou pravdu a tak se daně na tabákové výrobky zvyšují a zvyšují téměř v měsíčních intervalech.

Na jedné straně uznávám nároky nekuřáků na čistý vzduch. Jsou oprávněné. Tzn., že také souhlasím s tím, aby se nekouřilo např. v kancelářích, kde se vyskytují nekuřáci. Je-li v místnosti třicet kuřáků a jediný nekuřák, pak by se oněch třicet kuřáků mělo podřídit jedinému nekuřáku. Domnívám se, že zde neplatí právo většiny, resp. že právo onoho jediného nekuřáka je vyšší. Rovněž je zavrženíhodné, ba přímo trestné, kouřit v přítomnosti dětí a nutit je tak, aby inhalovaly kouř.

Na druhé straně si však myslím, že trošku tolerance od nekuřáků by také neškodilo. Vždyť jaký má smysl zakazovat kouření před budovou nebo na ulicích? Komu prospěje, jestliže americké úřady odmítnou odsouzeným na smrt jejich poslední cigaretu? Hovořilo se o tom nedávno v americké televizi. Z pořadu vyplynulo, že nejenže všechny věznice v USA jsou plně nekuřácké, ale zákaz kouřit v prostorách věznic jde tak daleko, že ani odsouzenec na smrt nemá právo na poslední cigaretu. Nekuřákům to možná bude připadat bezvýznamné, ale mně se zdá zejména tento poslední zákaz sadisticky krutý a nesmyslný.

Suma sumárum - myslím si, že se to s tím bojem proti kuřákům malinko přehání. Nevím, zda má vláda právo - a do jaké míry - bránit svým občanům v kouření. Jde vládnoucím garniturám opravdu jen a jen o naše dobro, o zachování našeho zdraví, nebo je v tom ještě něco jiného? Pochybuji, že zákaz kouření pramení z čistě altruistických hledisek politiků. To by se totiž muselo zakázat stovky dalších "zabíječů" našich životů, pesticidy počínaje, přes zničený vzduch a zničené prostředí, hormonálně a geneticky upravované potraviny a zabíječem číslo jedna - automobilovou dopravou konče.

Můžete namítnout, že jde o ekonomické důvody, které nutí státy aplikovat restriktivní politiku vůči kuřákům. Že si ekonomové spočítali, že je levnější kouření zakázat, než platit léčbu kuřákům. Částečně je to pravda. Ovšem, kdyby státům šlo skutečně o čistě ekonomický aspekt kouření, proč tedy daňově nezvýhodní návštěvy občanů ve fitnes klubech a dalších sportovních zařízeních? Zdravější, sportem otužilí lidé, jsou méně často nemocní. Tím by přeci státy musely ušetřit miliardy. Jenže sport nepatří mezi požitky těla, alespoň ne ve hédonistickém pojetí.

Tak si myslím, že politikům a lobbyistům nejde až tak o naše dobro, ani o ekonomickou stránku věci. Ve skutečnosti jde o to, omezit naše tělesné požitky. Důkazů je pro to dosti. Mimo kouření se státy v Americe stále více snaží omezovat i konzumaci alkoholu a to doslova ad absurdum (mnoho okresů - counties deklarují samy sebe jako bezalkoholové zóny - nedostanete tam ani pivo), o dalších, měkkých drogách ani nemluvě. Rovněž potěšení z erotiky a z pohledu na hezkou ženu je zde na severoamerickém kontinentě zapovídáno stále přísněji. Sex je uzavřen v nudném plnění manželských povinností, mimo manželství je v podstatě nemožný.

Všechny tyto zákazy jsou v souladu s přísnými kalvinistickými principy života a s křesťanskou morálkou. Zákaz kouřit zapadá do této stále se rozšiřující škály zákazů. Na rozdíl od těch ostatních je lehce obhájitelný, protože o škodlivosti kouření není pochyb. Evropa pak tento styl slepě přejímá, protože ať se nám to líbí nebo ne, je to prostě Amerika, která určuje běh tohoto světa.

Vlivem pokroků v medicíně se náš život prodloužil. Otázkou je, zda se také zkvalitnil.

Spisovatel Milan Kundera jednou o sobě prohlásil, že se cítí být hédonistou chyceným v pasti přepolitikařovaného světa. Cítím se stejně. Dal bych přednost životu třeba kratšímu, ale s požitky, před životem delším, ale ve stylu odříkání, šedi a nudy. Spíše snesu člověka, který páchne (protože žije), než americko-kanadského asepticky sterilního panáka, který překryl všechny své tělesné pachy deodoranty a tělu nepřirozenými voňavkami. Proto k tomu našemu politicky nekorektnímu holiči chodím rád. Jsem zvědav, jak dlouho vydrží.