Zážitek

Před časem jsem na torontském letišti očekával něčí přílet. Bylo už k půlnoci, letadlo mělo zpoždění. V hale bylo narváno. Převážně mladé rodiny s dětmi. Napočítal jsem tam těch dětí kolem čtyřiceti. Všechny zhruba do deseti let věku, rozjívené a bez kázně, jak už je dnes v době, kdy naplácaní dítěti je považováno za kriminální čin, běžné. A všechny ne bílé.

Navštívil jsem po delší době prodejnu Ikea. Dříve jsme do Ikey chodívali rádi, posledních pár roků naše nadšení pro tento styl nábytku poněkud upadá. Nejsem si jistý, zda je problém na naší straně (věkem už nepatříme do cílové skupiny zákazníků) nebo v tom, že podnik vyměnil či propustil hlavního designera, takže to, co v současnosti nabízí, už nemá tu vzdušnou jednoduchost tvarů jako dříve. Ale o tom jsem psát nechtěl.

Prošli jsme se ženou oběma patry, hledajíce proutěný koš pro psa - psí postel. Dříve jsme jej tady kupovali, tentokrát byla naše návštěva marná. Psí postele přestali dodávat. Celkem otrávený jsem vyšel před budovu. A v tom jsem ji uviděl. Ne, nebyla to návštěvnice z Marsu ani Britney Spencer. Ale bylo to něco stejně vzácného, něco, co jsem v Torontě neviděl už rok a půl: bělošku v jiném stavu. A dokonce věkem zřejmě pod pětadvacet let. K dovršení šoku muž po jejím boku byl rovněž bílý.

Vzácný to úkaz v této době v Torontě. Nejen tam. Před několika roky si veřejně povzdechl v nějakém projevu tehdejší premiér Quebecu Robert Bourassa, že quebecké ženy mají málo dětí. To bylo velmi politicky nekorektní. Smršť, která se v zápětí na něho snesla z feministických kruhů, jej téměř stála křeslo. Omlouval se a omlouval, sypal si popel na hlavu, ale feministky, do morku kostí, po něm prostě šly: prý z nich (žen) dělá babymakers - výrobce dětí. Žena přeci není od toho, aby rodila muži děti, učí dnes jejich zvrhlá ideologie, ale od toho, aby dělala kariéru a vyrovnala se muži.

Tím směrem jsou ostatně napřeny všechny reklamy, "odborné" články v tisku, filmy, diskuze. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl ve filmu ženu v očekávání. Místo toho ale vidím každý večer v televizi mladé ženy v nejlepším reproduktivním věku coby vedoucí úderných týmů, mistryně karate, úspěšné manažerky.

Stejně tak jsou také laděny časopisy pro mladé -náctileté dívky. Chtít dnes po ženě, aby se věnovala tomu, k čemu jí příroda předurčila, je pro ni strašlivou urážkou. Ten, kdo takový názor vysloví, je nazván dinosaurem zastaralých a zkostnatělých názorů a poslán na smetiště dějin nebo ještě dál. A rozhodne-li se žena přece jen mít dítě (chlap do toho už nemá moc mluvit, to je také urážka), často bývá oplodněno ze zkumavky či počato jinou, nepřirozenou metodou. Brave new world...

Nevím, co je špatného na tom, aby ženy měly děti. Bourassa měl pravdu a myslel to dobře. Quebec vymírá. Alespoň co se původního bílého obyvatelstva týče. A stejně tak i zbytek Kanady. Kdykoliv jsem měl možnost projít na středisku kolem poradny pro budoucí maminky, vždy jsem v čekárně viděl pouze a jedině ženy tmavé a černé pleti, popř. asijského původu. O bělošku v těchto končinách už dnes nezavadíte.

Ale překvapení ten večer nemělo být ještě u konce. Vzápětí jsem totiž viděl druhou dívku v jiném stavu a pak ještě třetí. Všechny bělošky. Bylo to skoro jako zamlada v Československu. "Tak tady vy chodíte," bručel jsem si spokojeně. Mohlo mne to napadnout. Ikea je určena mladým a nepříliš majetným vrstvám. Svým evropským pojetím designu příliš neevropany neláká. Jaký tedy div, že ve čtyřmilionovém městě lze ještě potkat tři budoucí bílé maminky za jediný večer. Ovšem je nutno vědět kde.

Tak mne ten pohled na mladé dívky v jiném stavu před Ikeou příjemně naladil, že jsem téměř zapomněl na svou špatnou náladu z neúspěšné koupě. Jak málo musí dnes jednomu stačit ke štěstí...