Nešlapej na mě: Pravicová revoluce v Americe

Žít v Americe postaru se již nepodaří. Prezident Obama šel do voleb s otřepaným heslem změny. V podstatě plebsu říkal, že již nemůže žít postaru, že ani nahoře tak nechtějí žít. Volba černocha za prezidenta USA znamenala v životě Ameriky velkou změnu. Ale sám prezident se neprojevil jako revolucionář, ale jako konformista, operní washingtonský politik, který se bojí prudkých posunů a především se snaží zachovat iluzi, že vše zůstane při starém. Ve společnosti stále více roste zlost na oficiální Washington, na státní aparát obecně, a na elitu. Volba Obamy ukázala, že velká část Američanů chce změnu. Zbývající část, o nic menší, se změn bojí. Reakce této části obyvatelstva, „čajové párty“, je nejradikálnějším hnutím amerického společenského života. Podle údajů z různých průzkumů mínění s ním dnes sympatizuje asi 40% Američanů.

Po zvolení Obamy do úřadu amerického prezidenta se objevily publikace na téma „Obama – zmařená pravicová revoluce“. Nicméně radikální nálady v americké společnosti nadále rostou. Revoluce znamená, že národ ztratí důvěru nikoliv k nějaké straně, nebo ideologii, ale k vládnoucí elitě. Podle známého leninského výrazu nastává revoluční situace tehdy, když vrchnost nemůže vládnout postaru, a spodina již nechce žít po staru. Stejně jako děkabristé vytvořili Gercena, tak zvolení Obamy vytvořilo „čajovou párty“. Když vzpomínáme Gercena, tak Lenin napsal, že „předzvěst bouře ještě není bouří… Bouří je rozpohybování samotných mas“. Navíc bouře nevyvstává z myšlenek. Pro společenskou bouři je třeba atmosféra, energie a vztek mas. A hrozny hněvu v Americe dozrály všude.

Sám Lenin byl marxistou, nicméně jeho učení – leninismus – souviselo s marxismem jen málo. Leninismus je teorie a praktický manuál na uchopení a udržení moci, která se hodí jak levičákům, tak pravičákům, rudým i bílím, černým, hnědým i zeleným. Není divu, že pro vysvětlení „čajových párty“ se pravicový konzervativní autor Lee Harris neodvolává na spisy konzervativních technologů politiky, jako David Brooks a David Frum, ale na teorii hegemonie italského komunistického myslitele Antonio Gramsci. Nejznámější Gramsciho koncepce, „obecná identita“, pomůže pochopit i prudký nárůst hnutí „čajové párty“, které neobsahuje myšlenky, zato však obrovský potenciál vzteku.

„Čajová párty“, či jak to tradičně nazývají historici „bostonské pití čaje“, byla předzvěstí začátku americké revoluce. Na první pohled nesmyslná protestní akce kolonistů, kteří zničili v bostonském přístavu náklad čaje, patřící Východoindické společnosti, posloužila jako podnět k povstání severoamerických kolonií. Název „čajová párty“ se objevil na protestních akcích v celé Americe 1. dubna 2009, poslední den, kdy mohou Američané podat daňové přiznání. Protestovali proti obrovským státním výdajům, proti daním, za něž americká střední třída dostává jen málo. Úspěch akce předčil veškerá očekávání a tak se zrodil nový radikální fenomén amerického společenského života – hnutí „čajových párty“. Tento jev nelze nazvat politickou stranou, protože v něm neexistuje hierarchie a centrální aparát. Jde o decentralizované hnutí velmi různorodých lidí.

Se svojí prací pro „Východ-západ“ jsem začal, když jsem odjel na konferenci americké Republikánské strany. Dojmů tam bylo hodně, ale článek „Republikánská strana se vydává doprava“ ne zcela vylíčil současné problémy a bujarou nadšenost účastníků. Slovo „revoluce“ tam bylo všude. Nenápadný lékař z Texasu, Ron Paul, dostal na sjezdu většinu hlasů. Tento outsider Republikánské strany čekal čtvrt století, než mu dá historie příležitost. Republikánská strana již neodpovídá tužbám svých voličů. Většina voličů republikánů nehlasovala pro její spletité myšlenky fiskální disciplíny, v kombinaci s podporou drahé vojenské mašinérie, hesla o svobodě v kombinaci se zákazem potratů a sňatků lidí stejného pohlaví. Hlasovala proto, že republikáni nejsou Demokratická strana. Od Nixonova vítězství v r. 1968 dosahovali republikáni všech vítězství nikoliv díky myšlenkám stranické platformy, ale díky voličům, kteří považovali slovo „liberál“ za sprosté.

A ještě více lidí nevolilo vůbec. V USA je volební účast tradičně nízká a málokdy převýší 50%. Nyní toto voličstvo žádá čistky v Republikánské straně. Může republikány podporovat i nadále, ale nikoliv kvůli kultovní značce „Republikánská strana“, ale maximálně kvůli těm, kteří jsou připraveni přidat se k „čajovým párty“.

Na „čajové párty“ se snesla tvrdá kritika ze všech stran. K liberálům se přidali i mnozí konzervativní intelektuálové. Ironie kritiků se minula účinkem. Vždyť pro intelektuály je axiomem, že protestní hnutí, a tím spíše revoluce, se zakládá na myšlenkách. „Čajová párty“ žádné nové myšlenky nemá, ale zato strašlivý vztek. Je-li možné kritizovat a vyvracet myšlenky, tak jak lze kritizovat obecnou náladu? Jen málokdo považuje „čajovou párty“ za legitimní. Arianna Huffington, autorka a šéfka vlivného liberálního blogu Huffington Post, po prvním sjezdu „čajové párty“ v Nashville napsala: „Je faktem, že zuřivost hnutí je zákonitým důsledkem vzteku na oficiální Washington a politickou elitu obou stran. Čajová párty je jako vřed, varující nás před infekcí, ukrývající se v těle našeho politického života.“

Vztek a zoufalství jsou jisté, i kdyby opatření navrhovaná „čajovou párty“ byla poněkud utopická, nebo dokonce i za hranicí zdravého rozumu. Oficiální Washington, který si „vředu“ nechce všímat, předvádí naprostou nevnímavost k pocitům a přáním části Američanů, těch, které Nixon nazval „mlčící většinou“.

Za normální situace by se možná reakce „čajových párty“ nezdála být pro elitu velkým problémem. Za normální situace by většina Američanů důvěřovala politickým a podnikatelským elitám. Většina Američanů by se zabývala svojí prací, svým podnikáním, svojí rodinou, domem, auty, svými oblíbenými sportovními kluby. Ještě nedávno tito voliči požadovali, aby politici dostali více pravomocí na ochranu země před piklemi nepřátel. Dokud se elity staraly o své a netahaly veřejnost za „vemeno“, nedopouštěly hrubou zvůli, tak řadoví Američané dávali přednost být pozorovateli, nikoliv účastníky politického procesu.

A ani samotné elity neměly zájem na masové politické aktivitě. Měly mnoho možností, jak politickou aktivitu omezit. Například uspořádat volby o víkendu. Nicméně elity dávaly přednost apolitickému a apatickému obyvatelstvu.

Posledních 100 let byly americké elity vynikajícím způsobem schopny řešit problémy evolučně, bez obzvláště prudkých revolucí. Ale i chápání revoluce poklidně pronikalo do popkultury, rozmělňovalo se na obchodní značky rapu, módního odívání a dokonce i mobilních záchodů. Nedávno jsem v kastlíku našel reklamu na přípravek se sloganem „revoluce ve tvé záchodové míse“.

Šok z teroristického útoku 11. září 2001, válek v Iráku a Afghánistánu, nepřipravenosti zvláštních služeb, která vyšla najevo po hurikánu „Katrina“, neschopnost vypořádat se s ilegálním přistěhovalectvím, pokles kupní síly dolaru, snížení životní úrovně, finanční krize, růst státních výdajů – to vše katastroficky podkopalo důvěru v kompetentnost a způsobilost elit. „Čajová párty“ uzrávala v útrobách pravicové Ameriky již dlouho. Pozoruhodná kniha Thomase Franka „Co se stalo s Kansasem? Jak konzervativci dobyli srdce Ameriky“ odhalila problém již v r. 2005. Nicméně bylo zapotřebí prohry Republikánské strany ve volbách v r. 2008, aby protest probublal na povrch. U mnohých to, že pro Ameriku vše šlo skvěle, nahradilo politický program, a i náboženský symbol. Začala se objevovat spousta lidí, kteří nikdy předtím politicky aktivní nebyli, začali se shromažďovat, pořádat demonstrace, organizovat sjezdy, prosazovat své kandidáty, vytvářet politické platformy. Jako mávnutím kouzelné hůlky se lhostejnost změnila na horečnatý aktivismus. Apatie uvolnila místo téměř náboženské horlivosti. Ti, kteří generace věřili a od svých elit čekali správné jednání, jsou nyní přesvědčeni, že elity Americe nevyhnutelně škodí. Místo důvěry se dostavila podezřívavost, někdy hraničící s paranoiou. Ochota občanů dát elitám více pravomocí byla zaměněna za přání „jim moc, kterou nám ukradli, sebrat“. „Čajová párty“ se ukázala být schopnou politizovat lidi, kteří ještě nedávno byli apolitičtí. A to činí organizovanou politickou hru v Americe nepředvídatelnou.

O užitečnosti ignorance

Sociální psychologie se zabývá otázkami vlivu na lidi ze strany těch kruhů, ve kterých se pohybují. Pokud lidé kolem nás přemýšlí jistým způsobem a o jistých tématech, tak jejich názor nutně ovlivňuje náš vlastní. Většina z nás není ráda v konfliktu se svým okolím. Máme sklony upravovat své názory v souladu s názory našeho okolí. To potřebujeme obzvláště tehdy, když chceme být vnímáni příznivě. Posun na sociálním žebříčku znamená přijetí (někdy podvědomé) mínění a názorů těch, kteří se nachází výše. Nicméně téměř v každé situaci existuje podvědomá snaha o kognitivní harmonii se svými přáteli a kolegy. Náš názor nenápadně inklinuje k převládajícímu názoru té skupiny, ke které se snažíme patřit. Takový konflikt je dobře znám těm, kteří se pohybují v antagonistických nebo vzájemně nevraživých kruzích. Aby byli přijatelní v jedněch kruzích, čeká se od nich zavržení hodnot a ideálů jiných společenských kruhů. Většina z nás tento problém obchází tím, že se omezuje na styk s okruhem lidí, sdílejících naše názory a vkus. Nedávno jsem poslouchal debatu psychologů. Probírali přerod Baracka Obamy a dalších liberálních politiků. Vysvětlením bylo, že nutnost neustálého stýkání se s bohatými a vlivnými lidmi s cílem najít sponzory pro politickou kampaň z nich v této společnosti činí „našince“.

Taková strategie zajišťuje duševní pohodlí, nicméně má svoji cenu. Ti z nás, kteří své společenské kontakty omezují pouze na stejně smýšlející lidi, se nevyhnutelně stávají obětí nepřekonatelné iluze. Netušíme o vlivu, který naše skupina má na naše přesvědčení a mysl. Pokud se nás někdo zeptá, proč se zastáváme těch či oněch lidí, tak upřímně odpovíme, že se to tak stalo samo. Nikdo neřekne, že jeho názor na kapitalismus, situaci na Blízkém východě nebo na sňatky homosexuálů byl vytvořen pod vlivem názoru elit, oblíbeného komentátora hromadných sdělovacích prostředků, politologa, kněze, na základě rozhovorů u piva, v salonu krásy, na internetovém fóru. Spíše odpovíme, že tento názor je morální a je založen na vlastních pozorováních a úvahách.

V očích „spořádané“ společnosti je „čajová párty“ nepochybně neslušná společnost. Konzervativní intelektuál, dopisovatel New York Times David Brooks, je pohrdavě nazval „Hipíci z Wal-Martu“. Wal-Mart je největší a nejlevnější prodejní řetězec. „Slušné publikum“, pravidelní čtenáři New York Times, ve Wal-Martu nenakupuje. Články v New York Times také nemají pro publikum Wal-Martu žádný význam. Ne proto, že s Davidem Brooksem a dalšími uznávanými autoritami nesouhlasí, ale proto, že klienti Wal-Martu o nich ani neslyšeli.

Vše na světě má své kladné stránky. Lze najít přednosti i u nevědomosti. Je-li člověk dostatečně ignorantský, aby neznal ty, kteří tvoří veřejné mínění, je také zcela lhostejný vůči samotnému názoru, který vytváří. Aktivisté „čajových párty“ ctihodný New York Times nečtou, a pokud si ho přečtou, tak ho neberou vážně. A tím méně je znepokojuje, co tam o nich napíšou. Díky své „ignoranci“ nehodnotí myšlenky a nálady podle jejich prestižnosti u elit. Jsou vystaveni vlivu svého okruhu, soudí věci podle vlastní logiky. A mainstream, „obecně uznávané“ věci, odmítají.

Aktivisté „čajových párty“ nikdy v mainstreamu nebyli, a proto v tom nevidí zvláštní problém, nesnaží se tam být a jsou lhostejní k myšlenkám a názorům, které se tam vyskytují. Političtí nováčci „čajových párty“ přistupovali k prestižním názorům elit ostražitě již předtím. Proto nemají problém obrátit svůj vztek proti samotným elitám. V „čajových párty“ ochotně přijali, že ve slušné společnosti je to považováno za nepřípustné, hrubé, vidlácké a jarmareční. Na svoji vlajku si namalovali pozvednutého chřestýše. Na vlajku napsali heslo „Nešlapej na mě!“. Žádná kritika ze strany vládnoucích elit je nezviklá. Všechna obvinění z neexistence myšlenek, intelektu a neslušnosti jen posilují jejich přesvědčení o tom, že zemi vládnou hajzlové, nepřátelští k hodnotám obyčejného člověka, „jako my“.

„Čajová párty“ nehází rukavici společenskému řádu nebo systému vlády. Jejich znepokojení je směrováno do rozbití společenského řádu, kde elity neustále posilují svůj monopol na vytváření a šíření názorů, rozhodují, na jaké myšlenky bude pohlíženo příznivě a jací političtí kandidáti dostanou pozitivní hodnocení. Stoupence „čajových párty“ krajně pobuřuje to, jak elity rýsují hranice přijatelné veřejné debaty, a jejich názor se do „liberálního mainstreamu“ nedostává.

Nedávno jsem jel autem s americkým vojenským veteránem a poslouchali jsme liberální a poměrně oblíbený radiopořad NPR. Do telefonických dotazů se dostal někdo, kdo začal výrokem „teď vám řeknu, co si myslíme o Obamovi a těch negerských marxistech“. Konferenciér okamžitě posluchače odpojil z vysílání. Můj společník (sympatizující s „čajovou párty“) byl pobouřen. Tady vidíš, jak liberálové nedovolí Američanům promluvit. Přeladil jsem rádio na velmi pravicový pořad, kde zrovna mluvili o tom, že Obama je marxista, muslim a nepřítel Ameriky. Řekl jsem, že je kde promluvit. To není ono, odpověděl můj společník. Toto rádio je pro nás, ale tohle byl mainstream pro všechny.

Přesně stejným způsobem v oficiálních médiích“ nedovolí antisemitské nebo homofobní rozhovory. „Čajová párty“ je přesvědčena, že jim upírají ústavou zaručené právo na svobodu projevu, že se elity snaží připravit je o jejich právo nosit zbraň, právo na svobodu vyznání, právo vychovávat děti a ještě spoustu dalších věcí. Pocit marginálnosti a bezmocnosti představuje silný faktor, který „čajovou párty“ hýbe. Vždyť je není třeba zakazovat. Elity mají dostatek síly, aby nevyvracely a dokonce ani neposuzovaly nepohodlné názory. Jednoduše mohou nepohodlné názory ignorovat, a nikdo je neuslyší.