Castrovo „vyznání“

„Zeptal jsem se ho (Fidela Castro), jestli věří, že kubánský model je stále něco, co stojí za export.“
-- Jefrey Goldberg, Atlantic Blog, 8. září 2010

„Ve svém běsnění předstírali, že Kuba je vývozcem revolucí. Ve svém neustálém podnikání a myslích lichvářů věří, že revoluce lze prodávat a kupovat, pronajímat nebo pronajímat si, vyvážet nebo dovážet, jako jakékoliv jiné zboží.“
-- Fidel Castro, 4. února 1962

„Myslíme si, že revoluci nelze dovézt nebo vyvézt. Socialistický stát nelze nastolit umělou inseminací nebo transplantací embrya. Revoluce si vyžadovala vhodné podmínky vzniklé v dané společnosti, a pouze lidé dané země mohou být jejich tvůrci.“
-- Fidel Castro, 7. prosince 1989

Existuje „kubánský model“ socialismu? Pravičáci si to očividně myslí; levice nesouhlasí. Výraz „kubánský model“ se v kubánských vládních kruzích běžně neobjevuje.

Co přesně je „model“? Collinsův slovník sociologie definuje „model“ jako „zjednodušení komplexní reality“, který se vyhýbá „komplikujícím faktorům“. Od boku bych tvrdil, že ti, kteří znají něco z historie (nebo sociologie), mají tendenci uchylovat se k výrazu model, když pouze generalizují, protože toho víc, čeho by se mohli chytit, nemají. Tento vágní výraz nedává čtenářům jinou možnost, než posílit své předsudky vůči „kubánskému modelu“. Za model lze považovat také něco, čeho by se měli ostatní držet nebo okopírovat.

Nicméně je možné rozlišovat řadu charakteristik, které byly pro kubánskou revoluční zkušenost poměrně konzistentní a typické.

Zaprvé, kubánská revoluce zdůrazňovala, a nadále zdůrazňuje, že národní suverenita je prvořadá a bude bráněna na smrt, a že nikdy nebudou učiněny žádné ústupky. To je zcela jistě ústřední charakteristikou. Navíc dokázali přežít diktát a tlaky americké vlády.

Zadruhé, kubánská revoluce vytvořila politický a sociální systém, který závisí na masové mobilizaci. Rozsah a míra této masové mobilizace se časem měnila. Veškeré masové organizace na ostrově byly strukturovány na základě toho, že lidé jsou organizováni pro zavedení politiky. V jistých obdobích byla masová mobilizace používána více, než v jiných – například v době sklizně třtiny, sčítání lidu, zdravotních kampaní nebo jmenování kandidátů do politické funkce. Existují další příklady, které bych mohl uvést. Ale představovaly by takové charakteristiky „model“?

Zatřetí, kubánská revoluce se držela celkem praktického, pragmatického a na výsledky orientovaného přístupu u organizování ekonomiky. To vedlo řadu učenců k poukazu na to, že kubánskou revoluční ekonomickou historii lze rozčlenit do poměrně různých „období“. Lidé z vnějšku, obzvláště novináři a návštěvníci, kteří mají málo znalostí o ekonomice obecně, předpokládají, že na ostrově existovalo pouze jedno ekonomické uspořádání, ve kterém vše proudí z vrchu dolů a že výstupy, ceny atd. jsou prostě součástí tak zvané plánované ekonomiky. Taková charakteristika by byla konzistentní s filmem Banány, ale stěží je to popis historických procesů. Následně jsou lidé šokováni, když se dozví, že na Kubě si hotelové řetězce konkurují u cen nabízených turistům. Lidé zvenčí nechápou, že existuje rozpočtový finanční systém a další finanční systém nazývaný „cálculo económico“ či „sistema empresial“. V podstatě se předpokládá, že „kapitalistické metody“ používány nejsou nebo že opak je pravdou – kdy člověk zvenčí předpokládá, že jakákoliv věc, která je prodávána pro zisk, je příkladem kapitalismu! Taková ekonomická ignorance je zcela jistě zvláštní, ale vede ke zjednodušeným názorům a domněnkám. Realitou kubánského ekonomického systému je, že v něm najednou kvete přes 100 květin, abychom si vypůjčili čínské přirovnání. Jeden příklad by měl stačit: v zemědělství země existují tři typy družstev; a existují také různé typy státních zemědělských majetků.

Začtvrté, kubánský revoluční režim vyvinul „modelo medico“, tedy lékařský přístup, který zdůrazňuje decentralizaci lékařských služeb (rodinné lékaře), jakož i věnuje mnohem více pozornosti prevenci, aby se vyhnul drahé léčbě. TENTO model, který také neobsahuje přímé platby pacientů, je skutečně modelem, který byl napodobován a kopírován zeměmi na celém světě. Ale tento model není ostrovem vyvážen; spíše třetí země dováží personál, aby ho měl k dispozici ve svých vlastních národních státech.

Zapáté, kubánský model existuje také při používání vysoce vzdělaných profesionálů, kteří vytváří peníze pro zemi tím, že poskytují služby jako vzdělavatelé, technický personál a provádí další kvalifikovanou práci v zahraničí. Kubánské metody vzdělávání analfabetů a dosahování vysoce pozitivních výsledků v základním a středoškolském vzdělávání představují modely, které UNICEF a UNESCO považují za hodné napodobení.

Zašesté, kubánská revoluce se co nejvíce věnovala sociální rovnosti – z toho plyne bezplatná zdravotní péče, bezplatné vzdělání a bezplatná (nebo poměrně levná) péče o děti. Od r. 1964 měla Kuba také dotovaný systém distribuce potravin. Ale i to se časem změnilo. Tyto programy se časem měnily. Poznámka: část kubánského vojenského rozpočtu se financuje sama; je to model hodný napodobení?

Nic takového jako kubánský revoluční model neexistuje. Revoluční režim byl pragmatický a během času se měnil, kdykoliv si to vyžádaly okolnosti, což je důvod, proč je možné mluvit od r. 1959 o různých obdobích. Pouze ti, kteří jsou mylně obeznámeni s kubánskou realitou, mohou přicházet s tvrzením, že existuje všeobjímající nikdy se neměnící kubánský model. A v neposlední řadě: kubánský proces si bere inspiraci z více než sta let historického vývoje a sebeurčení. Vliv José Martí je pro pochopení současné Kuby obzvláště klíčový. (Toto mi poskytl profesor John Kirk z univerzity Dalhousie).

Netřeba říkat, že vláda Spojených států a americká masmédia a akademické instituce vyznávají a vnucují vývoz neoliberálního „modelu“ zbytku světa. Tento model samozřejmě nebere v úvahu jedinečnost historií a kultur v dalších společnostech. V paradigma neoliberálů tento model vyhovuje všem národním státům, všem kulturám a všem potřebám. Neoliberální model v rámci svého tvrzení, že je globální a univerzální, ignoruje právo na sebeurčení a suverenitu. To v konečné analýze znamená, že je to základní charakteristikou otázek Jeffrey Goldberga. Fidel Castro na druhou stranu konzistentně podporoval právo na sebeurčení – včetně práva každé země najít si svoji vlastní cestu.

Následující kolegové poskytli užitečné komentáře a návrhy: Karen Wald, Machetera, Robert Sandels, John Kirk, Joseph Garcia a Ned Sublete.

Nelson P. Valdés je emeritní profesor sociologie a ředitel projektu Cuba-L Direct na univerzitě Nového Mexika.