Právo versus moc: Pokus Srbska vyřešit problém Kosova v OSN

USA a NATO aktivně podporují nezávislost Kosova. Evropa podporuje jejich úsilí také, například nasazením mise Vlády zákona Evropské unie (EULEX) v Kosovu 9. prosince 2008, a to bez sankcí OSN. Asi 1900 vojáků bude připravovat tuto odtrženou provincii na nezávislost a bude Albáncům kázat o normách stojících za evropskými politickými a ekonomickými systémy, a budou pomáhat při vytváření kosovských ministerstev, institucí a služeb. Nabízení nezávislosti naprosto nepřipravenému teritoriu, provincii, která je zjevně příliš nedospělá, aby se mohla připojit jako rovný k civilizovaným demokratickým zemím, je hrubé pohrdání mezinárodním právem.

Srbsko projevilo vůči nezávislosti Kosova nečekaný odpor. Spoléhajíc se na právo a očekávaje spravedlnost od mezinárodních organizací požádal Bělehrad valné shromáždění OSN, aby posoudilo legálnost cesty kosovských Albánců. 8. října 2008 schválilo valné shromáždění OSN rezoluci, předloženou Srbskem, a požádalo Mezinárodní soud, aby vydal poradní stanovisko ohledně toho, „zda je jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosovem v souladu s mezinárodním právem“. Správa Kosova si kvůli schválení této rezoluce stěžovala a uvedla, že vyhlášení nezávislosti Kosova je nezvratné, a uvedla, že ať soud vynese jakýkoliv verdikt, nezabrání to uznání Kosova dalšími zeměmi.

Mezinárodnímu soudu trvalo dva roky, než s tímto poradním stanoviskem přišel. 22. července 2010 prohlásil, že „přijetí deklarace o nezávislosti ze 17. února 2008 neporušuje obecné mezinárodní právo, rezoluci Rady bezpečnosti č. 1244 (r. 1999) nebo ústavní rámec (přijatý jménem UNMIK zvláštním zástupce generálního tajemníka)“, a že „následné přijetí deklarace neporušilo jakékoliv uplatnitelné ustanovení mezinárodního práva“. Pozornost je třeba věnovat faktu, že soud se vyhnul zodpovězení otázky a odpověděl na úplně jinou, a tím učinil celou proceduru nesmyslnou/bezvýznamnou. Původní otázka se týkala legálnosti nezávislosti, ale poradní názor se týkal deklarace nezávislosti, tedy pouhého aktu zveřejnění jistého dokumentu. (Nějak podivně to připomíná verdikt českého ústavního soudu ohledně Lisabonské smlovy – p.p.)

Taková odpověď ve skutečnosti přispěla ke komplexnosti kosovského problému. Albánci doufají, že tento verdikt jim poslouží jako pas do rodiny evropských zemí, ale Bělehrad říká, že nikdy nezávislost Kosova neuzná a slibuje usilovat o nové rozhovory.

Přirozeně, že vyvstává otázka, jestli mělo jednání u Mezinárodního soudu smysl, vzhledem k tomu, že jeho proti-srbský verdikt byl zcela předvídatelný. Od prvopočátku byly mezinárodní organizace, USA a NATO proti Srbsku a tato země se nikdy nedočkala nepodjatého řešení zformulovaného s řádným přihlédnutím k jeho zájmům. Chování srbské vlády lze přesto omluvit – nemůže se prostě izolovat o opakovat totéž. Musí hledat způsob, jak pat prolomit, ačkoliv se strategie Bělehradu nezdá být sebeobranná.

Čelíc nepříznivé reakci soudu se nicméně Bělehrad obrátil na valné shromáždění OSN a navrhl novou rezoluci. Snaží se dovolat vyjednávání o všech existujících neshodách.

Celý houf mezinárodních těžkých vah – ministři zahraničí Německa a Británie, komisaři EU atd. – na Bělehrad tlačil a požadoval, aby rezoluci stáhl. Došlo ke snahám přesvědčit Bělehrad, že nezávislost Kosova je nesporná a je čas přejít na praktičtější témata, ale Srbové se drží svého a uvádí postoj zemí, které nadále odmítají Kosovo uznat.

Srbský prezident Boris Tadič a vysoká představitelka pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku Evropské unie Catherine Ashton mluvili za zavřenými dveřmi několik hodin, a Srbsko pak dalo konečně zelenou přepracování rezoluce. Tato nová verze byla odsouhlasena všemi zeměmi EU a předložena valnému shromáždění OSN. Porovnání textů je poučné. Zatímco rezoluce ve své původní formě odrážela kritické vnímání verdiktu soudu, z nového textu se zdá, že ho Bělehrad uctivě akceptoval. Další novinkou je již dříve zmíněná možnost dialogu. Rezoluce byla valným shromážděním OSN schválena 9. září.

Prvním dojmem je, že rezoluce nepředstavuje pro Srbsko přímou hrozbu. Je výrazně neutrální a neobsahuje v podstatě žádné sdělení. Přesto za přepsáním relativně umírněného původního srbského návrhu byly jisté motivy.

Podle mého EU potřebovala demonstrovat, že má ke kosovskému problému společný přístup, NATO se mělo dostat z pozornosti a valné shromáždění OSN chtělo rezoluci, která by prošla bez přílišných řečí a šla rovnou do Rady bezpečnosti, kde se očekává, že vypukne skutečná debata.

Rezoluce má jeden aspekt, který by bylo chybou přehlédnout. Když citovala část textu zabývajícího se dialogem mezi Bělehradem a Prištinou, popisovala ho srbská média jako dialog mezi „stranami“, zatímco západ to považuje za dialog mezi dvěma „zeměmi“. Vzhledem k rozdílnosti těchto dvou výrazů je to, co je cpáno Bělehradu, opět odlišné od toho, co bylo na jídelníčku.

Tadič předběžné se změnou rezoluce souhlasil, protože do věcí probíraných s vysokou představitelkou EU Ashton patřila ochrana kulturních památek a srbských enkláv, nebo dokonce i autonomie Kosovske Mitrovici, severní části Kosova. Je nutno v tomto kontextu nicméně brát v úvahu, že – aspoň doposud – EU nikdy nehrála klíčovou roli při vytváření uspořádání na Balkáně, a srbské naděje, že dohody s Bruselem se sotva vyplní. Skutečné rozhodování je v rukou USA. NATO má v Kosovu, kde provozuje Camp Bondsteel, vojenskou základnu, nad kterou nemá žádná mezinárodní organizace jakoukoliv pravomoc, své vlastní zájmy. Navíc pro USA by selhání při řešení kosovského problému ve prospěch Albánců po dlouhých letech snahy znamenalo ztrátu tváře a prestiže, kdy se tento proces již vymknul z časového plánu Washingtonu.