Nežít se lží!

Dříve jsme se nesměli ozvat ani šeptem. Teď vydáváme a čteme samizdat, a když se sejdeme v kuřárnách výzkumných ústavů, jeden druhému si z duše postěžujeme: „Co se oni jen nadělají hloupostí, kam nás to vedou! Chvástají se zbytečnými lety do vesmíru, zatímco doma je chudoba a bída; podporují nezákonné vlády ve vzdálených zemích, podněcují občanské války; nepředloženě (a na náš účet) si vypěstovali Mao Ce-tunga, a teď nás proti němu poženou a my budeme muset volky nevolky jít; odsuzují, koho se jim zachce, zdravé zavírají mezi choromyslné – to všechno oni, a my jsme proti tomu bezmocní.“

Už v tom vězíme až po krk, už nás všechny zachvátila duchovní zkáza, fyzický zmar vzplane co nevidět a sežehne nás i naše děti – a my se stále jen ustrašeně usmíváme a koktavě drmolíme:

„Jak tomu můžeme zabránit? Takovou moc nemáme!“

Tak beznadějně jsme už klesli, že za každodenní skývu chleba se vzdáváme všech zásad, své duše, všech snah svých předků, všech příležitostí pro své děti – jen abychom neohrozili svou vratkou existenci. Nezůstala nám ani pevnost, ani hrdost, ani žár v srdci. My se nebojíme atomové smrti, nebojíme se ani třetí světové války (třeba se před ní nějak schováme), my se jen bojíme projevu občanské statečnosti! Jen se neodtrhnout od stáda, neudělat krok samostatně, abychom se náhle neocitli bez bílé veky, plynových kamen, povolení pobytu v Moskvě.

Co do nás na politickém školení vtloukali, to se v nás ujalo, abychom si žili celý život dobře a pohodlně: prostředí, sociální podmínky, z nichž se nikdo nedostane, bytí určuje vědomí. Zač tedy můžeme? Za nic!

A přesto za to můžeme, za všechno! My si ale sami sobě lžeme, abychom se uchlácholili. Nikoli oni jsou vším vinni, nýbrž my, jen a jen my!

Mnozí namítnou: „Vždyť ale opravdu nic nevymyslíme! Zavřeli nám ústa, neposlouchají nás, neptají se nás. Jak je donutit, aby nás poslechli?“

Přesvědčit je – to je nemožné.

Přirozené by bylo uspořádat nové volby, ale ty v naší zemi nebývají.

Na Západě znají lidé stávky, protestní demonstrace – my jsme ale příliš bojácní, máme strach: cože, najednou položit práci a vyjít do ulic?

Všechny ostatní cesty, vyzkoušené v poslední době v trpké ruské historii, byly osudné – tím spíše nejsou pro nás, těch nám opravdu není zapotřebí! Teď, kdy všechny sekyry dosáhly svého, kdy vše, co bylo zaseto, vzešlo, vidíme, jak zbloudili, jak se zmýlili ve svém přílišném sebevědomí ti mladí, kteří terorem, krvavým povstáním a občanskou válkou chtěli vytvořit spravedlivou a šťastnou zem. Ne, děkujeme pěkně, vy osvícenci! Teď už víme, že ohavné metody plodí ohavné výsledky. Naše ruce musí zůstat čisté!

Což se tedy kruh uzavřel? Není skutečně východiska? Nezbývá nám než nečinně čekat, až se najednou něco samo stane?

Ono se nás to ale samo nikdy nepustí, jestliže to budeme všichni každodenně uznávat, oslavovat a upevňovat a jestliže se neodpoutáme alespoň od jeho nejcitlivějšího místa.

Od lži.

Když násilí vniká do pokojného lidského života, jeho tvář září sebevědomím, na své vlajce má vepsáno a vykřikuje: „Já jsem násilí! Rozejděte se, ustupte, nebo vás rozdrtím!“ Avšak násilí rychle stárne, za pár let již není tak sebejisté, a aby se udrželo a zachovalo zdání moci, zvolí si nezbytně za spojence lež. Neboť násilí se ničím jiným nezaštítí než lží a lež se může udržet jen násilím. Násilí neohrožuje svým těžkým spárem každý den každého z nás; žádá od nás jen, abychom byli poslušni lži a denně se lhaní účastnili: v tom se projevuje veškerá oddanost.

A zde leží námi přehlížený, nejprostší a nejdostupnější klíč k našemu osvobození: osobní neúčast při lhaní! Třebaže lež vše pohltila, třebaže lež vším vládne, postavme se v tom nejmenším na odpor: ať si vládne, ale ne s mou pomocí!

A to je východisko ze zdánlivě uzavřeného kruhu naší nemohoucnosti! To nejsnadnější pro nás a nejzhoubnější pro lež. Neboť když se lidé od lži odvrátí, přestane prostě existovat. Podobně jako nákaza může existovat pouze s lidmi.

Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!

To je také naše cesta, nejlehčí a nejschůdnější při naší vrozené zbabělosti, daleko lehčí – je hrozné to otevřeně říci – než občanská neposlušnost po vzoru Gándhího.

Naše cesta je: v ničem vědomě nepodporovat lež! Uvědomme si, kde je hranice lži (každému se zatím ještě jeví jinak a jinde), a od této snětivé hranice ustoupit! Neslepovat odumřelé kůstky a šupinky ideologie, nesešívat její shnilé hadry – a budeme překvapeni, jak rychle a bezmocně lež zmizí a jak to, co má být nahé, se také nahé ukáže.

A tak přes všechnu naši nesmělost nechť si každý vybere, zda půjde a bude sloužit lži (pochopitelně nikoli z lásky k ní, ale proto, že chce uživit rodinu a vychovávat děti – v duchu lži), nebo zda přišel čas, aby se stal čestným člověkem, hodným úcty jak svých dětí, tak i současníků. Od toho dne pak napříště

• nenapíše, nepodepíše, nevytiskne za žádných podmínek jedinou větu, která podle jeho mínění zkresluje pravdu;
• nevysloví takovou větu ani v soukromé rozmluvě ani na veřejnosti, ani o své vůli ani na cizí popud, ani jako agitátor, učitel, vychovatel, ani v divadelní roli;
• jako malíř, sochař, fotograf, hudebník či technik nezobrazí, nedoprovodí ani nevyšle do éteru jedinou lživou myšlenku, jedinou překroucenou pravdu, kterou jako takovou rozpozná;
• nebude nikdy ústně ani písemně citovat „představitele“, aby se zalíbil, aby se pojistil nebo aby jeho práce měla úspěch, jestliže s citovanou myšlenkou plně nesouhlasí nebo jestliže ona myšlenka s jeho prací přímo nesouvisí;
• nedá se přinutit, aby šel na manifestaci nebo shromáždění, je-li to proti jeho přání a vůli. Nevezme do ruky a neponese transparent či heslo, s nímž plně nesouhlasí;
• nezvedne ruku, aby hlasoval pro návrh, s nímž se upřímně neztotožňuje; nebude volit veřejně ani tajně osobu, kterou pokládá za pochybnou nebo nehodnou důvěry;
• nedá se nahnat na schůzi, na níž lze očekávat vynucené a zkreslené projednávání;
• opustí okamžitě zasedání, schůzi, přednášku, divadelní či filmové představení, jakmile uslyší od řečníka lež, ideologický nesmysl nebo nestoudnou propagandu;
• nepředplatí si ani nekoupí takové noviny a časopisy, které přinášejí zkreslené informace a zamlčují podstatná fakta.

Nevyjmenovali jsme pochopitelně všechny možné a nutné způsoby, jak se lži vyhnout. Kdo se ale začne očišťovat, ten svým očištěným zrakem snadno uvidí i jiné příležitosti.

Ano, zprvu to nedopadne vždy dobře. Leckdo přijde dočasně o práci. Mladí, kteří chtějí žít podle pravdy, si tím velice zkomplikují vstup do života: i školy jsou plné lží a je třeba vybírat. Kdo však chce být čestný, ten si nemůže nechat zadní vrátka otevřená: dokonce ani v nejbezpečnějších technických vědách nesmí nikdo z nás nikdy opomenout ani jeden z vyjmenovaných způsobů, z nichž každý znamená rozhodný krok – buď na stranu pravdy nebo na stranu lži, na stranu duchovní nezávislosti nebo duchovního nevolnictví. A komu se nedostává odvahy dokonce ani na záchranu vlastní duše, ten nechť si nezakládá na svých pokrokových názorech, nechť se nevychloubá, že je akademik či národní umělec, zasloužilý funkcionář či generál, ale nechť si řekne: jsem dobytek a zbabělec za kus žvance a trochu tepla.

Dokonce ani tato cesta, nejmírnější ze všech cest odporu, nebude pro nás třasořitky lehká. Přesto je však lehčí než sebeupálení nebo hladovka, plamen nesežehne tvé tělo, oči neprasknou žárem, a černý chléb s čirou vodou se pro tvou rodinu vždycky najde.

Což nám jeden vskutku veliký evropský národ, námi zrazený a oklamaný národ československý, neukázal, že i proti tankům se může postavit nechráněná hruď, bije-li v ní důstojné srdce?

Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou už u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta udržují všechny uvedené body a žijí podle pravdy.

Nejde tedy o to, jako první vykročit touto cestou, ale – připojit se! Tím lehčí a kratší bude nám všem připadat, čím svorněji a semknutěji se po ní vydáme! Budou-li nás tisíce, nic s námi nepořídí. Budou-li nás desetitisíce, pak svou zem nepoznáme!

Jestliže se budeme bát, pak si nesmíme naříkat, že nám někdo nedovoluje volně dýchat – pak jsme si tím sami vinni! Přihrbíme-li se ještě více a budeme-li dále čekat, pak naši přátelé biologové přispějí k tomu, jak číst naše myšlenky a ovlivňovat naše geny.

Jestliže se i potom budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení:

„Nač je stádům darů svobody?
Jejich dědictvím z rodu na rod
Je jen jařmo a bič.“