Písnička jako zbraň

„Tuhle písničku poslouchám, když je mi smutno,“ řekla mi kamarádka. „Neber ten text o Jeruzalémě a o sabře nějak zle, ber to jako text o krásném městě.“

Neznal jsem tu písničku, jméno zpěvačky Pavlíny Jíšové mi nic neříkalo, ani jméno skupiny Druhá tráva. Zaposlouchal jsem se. A byl jsem vtažen. Vcucnut. Pohlcen krásou té melodie a lyričnosti textu. Ostatně poslechněte si ji sami. Ke stažení zde. A text následuje:

Vyšlo na: CD a MC Druhá tráva s Pavlínou Jíšovou Venkow 1995

Písně vždy v každém systému tvořily důležitou složku ideologie. Svoje písně měli hitlerovci a svoje měl stalinský režim. Ale tohle je jiné. Tohle hraje na citovou strunu. Text je velmi podařený, vše jen náznakem, ale o to více sdělné. A melodie je – doufám, že budete souhlasit – krásná. Tak takhle to ONI vnímají? V tom případě máme všichni problém. Oni –, protože jsou přesvědčeni, že to město jim patří a mají k němu zjevně hluboký citový vztah. Být já jedním z NICH, po poslechu té písničky bych nejen uvěřil a propadl vlastnické lásce k tomu městu, ale patrně bych byl ochoten i popadnout kulomet a jít ho bránit. My –, ten zbytek, protože by nám mělo být jasné, že mír v té oblasti nebude, dokud ONI nezískají, co si myslí, že jim patří. A to lze jedině za cenu likvidace původních (legitimních) obyvatel města.