Renesance etnického separatismu ve „sjednocené Evropě“

Za probíhající finanční a ekonomické krize v Evropě se stále zřetelněji objevují nová ohniska velmi nebezpečných mezinárodních konfliktů. Zpravidla mají staré kořeny, ale pozoruhodný je samotný fakt, že právě dnes prožívá kontinent renesanci etnického separatismu. Rozšíření NATO a EU přineslo starému světu sice stabilitu, ale neochránilo ho od jevů vlastních spíše 19. století, a ne „sjednocené Evropě“ a „společné měně“. Navíc podobné konflikty přímo ohrožují vnitřní jednotu Evropské unie, protože nemají odpovídající řešení v rámci existujícího mezinárodního práva, které bylo navíc vážně zdeformováno „záležitostí Kosova“.

Vzápětí po jednání o kosovském problému v Radě bezpečnosti OSN 3. srpna, kde jako obvykle došlo k neshodě velmocí a kde se projevila neschopnost OSN v podobných věcech jednoznačně rozhodnout, se na nejvyšší mezinárodní úrovni poprvé objevil ne méně citlivý mezinárodní problém. Tři maďarské spolky, s vazbou na Demokratický svaz Maďarů v Rumunsku, poslaly do OSN zprávu, ve které obvinily úřady v Bukurešti z porušování práv maďarské menšiny „na všech úrovních“. Požadovaly, aby byl rumunským regionům s většinovou maďarskou menšinou poskytnut zvláštní statut, „v souladu s evropskými zákony“, což fakticky znamená teritoriální autonomii. „Milion a půl rumunských Maďarů se nechce vzdát své národní identity a rodné země (Sic!),“ uvádí zpráva s názvem „Diskriminace Maďarů v Rumunsku“. Projednávání zprávy se již dostalo do programu jednání Výboru OSN pro vymýcení rasové diskriminace. Nelze ani vyloučit diskusi na vyšší úrovni, do které se mohou zapojit i další státy regionu, především Rakousko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko a Chorvatsko.

Jak tvrdí autoři zprávy, „Maďary v Rumunsku považují za druhořadé občany. Nehledě na to, že Maďaři tvoří v řadě rumunských regionů až 80% populace, jejich zastoupení v místních orgánech nepřevyšuje 20%.“ Autoři zprávy rovněž tvrdí, že v Rumunsku dochází k „ekonomické diskriminaci území obývaných Maďary, kde k rozvoji regionu dochází pomaleji, než v ostatních rumunských okresech, a místní strategické zdroje – sůl a minerální vody – jsou pod kontrolou centrálních úřadů.“

Problém maďarské menšiny v Rumunsku se neobjevil dnes. Přímo souvisí s historií rozpadu Rakouska-Uherska. Porážka této mocnosti v první světové válce vedla k radikálnímu překreslení hranic v Evropě. Podle Trianonské mírové dohody podepsané v r. 1920 se území Maďarska zmenšilo o 72% a obyvatelstvo o 64% - z 21 milionů na méně než 8. Co se týká vlastních Maďarů, tak přibližně třetina z nich – 3,3 z 10,7 milionů – se náhle ocitla za hranicemi nového „trianonského“ Maďarska. Velká část Maďarů – více než milion a půl – od té doby žije na území připadlém Rumunsku, v Transylvánii, a opakovaně mluví o útlaku ze strany rumunských úřadů. Ne náhodou začalo povstání proti dlouholetému socialistickému vůdci této země, Nikolaji Čaušesku, v r. 1989 právě v transylvánském městě Temešvár. Takže současná demarše maďarských spolků v Rumunsku není ničím novým a svědčí především o nevyřešení historických sporů.

Nicméně problém nespočívá pouze ve složitých historických vztazích mezi Maďary a Rumuny. Není těžké zjistit, že obvinění centrálních „cizorodých“ úřadů a požadavek etnických Maďarů jsou doslova přepsány z programových prohlášení z posledních let, například albánských vůdců v Makedonii, jižním Srbsku, Černé Hoře a v dalších oblastech, čímž se vydali „cestou“, kterou v posledních dvou letech kráčeli jejich kosovští příbuzní. Takže „dominový efekt“ s počátkem v Kosovu se neustále zvětšuje a zatahuje do své sféry již nejen balkánské oblasti.

Tím se komplikuje i významný geopolitický aspekt. Maďarsko a Rumunsko jsou členy Evropské unie a NATO, dvou organizací, které opravdu nesnáší rozpory ve vlastních řadách. Ale maďarsko-rumunskými spory to nekončí. Stejné problémy se objevují u Maďarů žijících na Slovensku a Slováků žijících v Maďarsku (další „dítko“ Trianonu). Problém Basků nenarušuje stabilitu pouze ve Španělsku, ale komplikuje jeho vztahy s Francií, která má separatisticky naladěnou Korsiku. V sousední Itálii se do vlády již tradičně dostávají představitelé „Ligy severu“, která se netají úmyslem osamostatnění severoitalských oblastí pod vlajkou tak zvané „Republiky Padanie“. Co se týká dalšího souseda Francie, Belgie, tak tam spory mezi Vlámy a Valony neumožňují již od červa vytvoření práceschopné vlády. Je tu však ještě Severní Irsko, Skotsko a další oblasti, kde mají separatisté také širokou podporu.

Když se vrátíme zpět k jihovýchodní Evropě, najdeme tam ještě komplikovanější uzel – kyperský. Republika Kypr vstoupila v r. 2004 do Evropské unie jako celek, ale na svém území má samozvanou Tureckou republiku severního Kypru, uznanou členským státem NATO, Tureckem. Od té doby se kyperský problém řešení nepřiblížil a vítězství tureckých nacionalistů, kteří chtějí upevnit vztahy s Ankarou, v posledních volbách v severní části země jen přililo olej do ohně.

Je evidentní, že rozšíření NATO a EU situaci na kontinentě nejen nestabilizovalo, jak tvrdí vůdci obou organizací, ale je nemožné zabránit vzestupu separatismu. Mimo „dvojího metru“ tak evidentního v „otázce Kosova“, včetně rozsudku Mezinárodního soudu OSN, spočívají příčiny renesance separatismu v dnešní Evropě v neexistenci výraznějších výhod členství v Evropské unii pro mnoho zemí kontinentu. Myšlenka „sjednocené Evropy“ byla znehodnocena nejen v důsledku finančních a ekonomických problémů, ale i díky problémům s přijetím evropské ústavy, Lisabonské smlouvy a dalších základních dokumentů, bobtnající bruselské byrokracii a zjevné nerovnosti jednotlivých zemí při přijímání klíčových rozhodnutí. Právě proto je mnoho zemí rozčarováno tím, že nemohou dosáhnout rovnoprávného a odpovídajícího místa v „celoevropském domě“ a stále aktivněji sází na návrat ke státnosti na etnickém základě. To by však nebylo to nejhorší. Ale „Velké Albánii“, „Velkému Maďarsku“, „Velkému Rumunsku“ a dalším podobným výtvorům je v daném geografickém prostoru těsno, a jejich vznik v praxi by hrozil novými etnickými konflikty a regionálními válkami.