Obama se připravuje bombardovat Írán, 1. část

Asi po dvou a půl letech, během kterých nebezpečí války mezi Spojenými státy a Íránem bylo na relativně nízké úrovni, nyní tato hrozba rychle roste. Vzorec politických a diplomatických událostí, nasazování vojenských jednotek a mediální cvrkot nyní naznačuje, že anglo-americké vládnoucí kruhy, jednající prostřednictvím problémové Obamovy vlády, v současné době stupňují kampaň směřující k bombardování Íránu, v kombinaci s průnikem zvláštních jednotek, určených k vyvolání vzpoury ne-perských národností v islámské republice. Přirozeně, že pravděpodobnost nového zfalšovaného incidentu á la Tonkinský záliv nebo teroristického útoku pod falešnou vlajkou zinscenovaného anglo-americkou válečnickou skupinou a přisouzeného Íránu či jeho zástupných subjektů také rychle roste.

V nedávné minulosti bylo okamžikem, kdy byly USA nejblíže k útoku na Írán, srpen-září 2007, zhruba v době velkého izraelského bombového náletu na Sýrii.⁽¹⁾ Byla to fáze, během níž Cheneyho frakce v podstatě unesla plně naložený bombardér B-52 vyzbrojený šesti jadernými střelami s plochou dráhou letu, a pokusila se ho přepravit na Střední východ, mimo velení a kontrolu Pentagonu, kde měl být údajně použit v rámci kolosální provokace zinscenované soukromou darebáckou sítí, jejíž byl Cheney viditelnou tváří. Několik dní předtím, než se B-52 dostal mimo kontrolu legálních amerických orgánů, vydala skupina mírových aktivistů 24-25. srpna 2007 varování Kennebunkport, které bylo napsáno mnou.⁽²⁾ Bylo velmi významné, že americké ústavní síly v té době jednaly, aby zabránily darebáckému B-52 odletět na Střední východ. Odmítnutí nechat darebácký B-52 vzlétnout odráželo rostoucí konsensus v americké vojenské a výzvědné komunitě a vládnoucí elitě obecně, že neokonzervativní politika Bushe a Cheneyho přímé vojenské agrese proti všem nově nastupujícím se stala kontraproduktivní a velmi nebezpečnou, kdy existovalo riziko konečného případu imperiálního přepětí sil.

Prominentním mluvčí rostoucí znepokojené části neokonzervativců byl Zbigniew Brzezinski, který byl ředitelem národní bezpečnosti v Carterově vládě. Brzezinski tvrdil, že zatím by Spojené státy neměly provést žádné další přímé vojenské útoky, a že americká politika by se měla spíše zaměřit na poštvání ostatních států proti sobě, zatímco USA by zůstaly relativně mimo. Brzezinského model byl vždy jeho úspěšnou hrou v době konfliktu Sovětského svazu s Afghánistánem v r. 1979, a vedl ke kolapsu sovětského impéria o deset let později. Hlavním Brzezinského argumentem bylo očividně tvrzení, že barevné revoluce podle modelu Ukrajiny z r. 2004 jsou mnohem lepším nástrojem, než nákladné a nebezpečné americké bombardování a americké invaze, které vždy upřednostňovali monomaniakální neokonzervativci. To mělo zjevně za následek, že Brzezinski mohl vytvořit barevnou revoluci v Íránu, jak učinil na Ukrajině.

Brzezinského noční můra z r. 2007 je zpět

Brzezinski zformuloval svoji kritiku metod agrese a imperialistické geopolitiky neokonzervativců ve své výpovědi před senátním Výborem pro zahraniční vztahy v únoru 2007, a zašel až tak daleko, že načrtl pravděpodobný scénář události pod falešnou vlajkou nebo incidentu á la Tonkinský záliv, určeného k zatažení Spojených států do otevřeného vojenského válečného stavu s Íránem. Jádrem Brzezinského analýzy bylo toto: „Pokud budou Spojené státy nadále zataženy do zdlouhavého krvavého nasazení v Iráku, konečnou tohoto sešupu dolů bude pravděpodobně přímý konflikt s Íránem a s velkou částí islámského světa. Do schůdného scénáře vojenského střetu s Íránem patří selhání Iráku splnit své hlavní body; kdy bude následovat obvinění Íránu z tohoto selhání; pak dojde k nějaké provokaci v Iráku nebo teroristickému činu v USA svalenému na Írán; kulminovat to bude „obrannou“americkou akcí proti Íránu, která zatáhne osamocenou Ameriku do šířící se a prohlubující bažiny, která se bude nakonec rozkládat od Iráku a Íránu po Afghánistán a Pákistán.“⁽³⁾ Dnes bychom mohli přidat na tento seznam Libanon a Sýrii, plus možná Jemen, Somálsko, Súdán a některé další země ve střední Asii.

K faktorům přispívajícím k současné rostoucí úrovni nebezpečí patří tři hlavní trendy:

I. Zelené hnutí CIA v Íránu zvadlo

USA podporované Zelené hnutí v Íránu nyní prokazatelně selhalo ve svém projektu svrhnout vládu Ahmadinejada. V letech 2006-2007 skupina „měkké moci“ či „chytré moci“ Brzezinski-Nye-Trilaterální komise zaútočila na stupiditu plánu neokonzervativců na přímý americký vojenský útok na Írán tím, že poukázala na možnosti zinscenování barevné revoluce v Íránu, stejně jak Brzezinského frakce úspěšně zinscenovala oranžovou revoluci, aby dosadili na Ukrajině loutky NATO. Proč útočit na Írán přímo, tvrdil Brzezinski a jeho přátelé, když by americký loutkový režim v Teheránu mohl být použit proti Rusku a Číně stejně, jak to titíž lidé udělali, když poštvali Afghánistán proti Sovětskému svazu, kdy to mělo pro posledně jmenovaný subjekt katastrofické důsledky. Vrchol této rozvratné snahy přišel v červnu 2009, s tak zvanou twitterovou revolucí, která byla oslavována s hysterickou škodolibostí anglo-americkými médii. Frakce Mousavi-Rafsanjani nenechala nikoho na pochybách, že je dítkem CIA a MI-6, se svým hlavním sloganem „Smrt Rusku, smrt Číně“. Iluze snadného puče v Íránu se ve Washingtonu a Londýně vytratila. Ale v červnu 2010 se neschopnost zelených sil v Íránu stala zjevnou. Hitlery Clinton si dokonce ztěžuje, že Ahmadinejad nyní zastupuje armádou podporovanou vládu, která marginalizovala mullahy, které USA démonizovaly veřejně, ale v soukromí se na ni spoléhaly, že zabrání ekonomické modernizaci Íránu. To posiluje tendenci vrácení se k předešlému neokonzervativnímu plánu určité kombinace přímého vojenského útoku na Írán Izraelem a Spojenými státy, a eskalování rozvratné činnosti mezi íránskými Baluchi, Azery, Araby, Turkmeny a Kurdy.

II. Ruská politika nyní nejistá

V době, kdy se neokonzervativci pokoušeli začít s agresí vůči Íránu, byl tento úkol mnohem obtížnější díky všudypřítomné nejistotě ohledně možné reakce Ruska. Jedním z cílů jakéhokoliv bombardování Íránu by zcela jistě byl jaderný reaktor v Bushehr, stavěný ruskými techniky. Váleční plánovači neokonzervativců se museli obávat událostí jako návštěva Teheránu ruským prezidentem Vladimirem Putinem 16. října 2007. Za Putinovy éry ruská média a postavy jako generál Leonid Ivašov stála v čele upozorňování na náhlé zvýšení válečných příprav v USA-UK, jak tomu bylo v případě operace Byte, útoku na Írán navrhovaném na 6. dubna 2007.⁽⁴⁾ Zatímco panovaly názory, že je velmi nepravděpodobné, že by Rusko riskovalo v důsledku útoku na Írán válku, zůstaly zde nicméně otázky ohledně toho, co by Rusko skutečně udělalo. Tato nebezpečná nejistota byla velmi vážnou překážkou proválečné agitace neokonzervativců.

A tak byl Putin schopen rozhodným způsobem přispět k udržení světového míru v letech po 9/11. Od poloviny roku 2010 se zdá, že zahraniční politika ruského prezidenta Medveděva se momentálně odchyluje od naprosté nezávislosti a ruského nacionalismu, čemuž dával přednost Putin, a klade větší důraz na projekty spolupráce se zeměmi NATO, získané někdy díky ústupkům vůči USA. Část toho lze připsat rostoucímu vlivu ideologa volného trhu Anatolije Čubajse, architekta nomenklaturní privatizace sovětského státního majetku v 90. letech, jehož koncept modernizace ruské ekonomiky závisí silně na informační technologii, u které tvrdí, že jsou Spojené státy v čele. Newsweek oznámil schválení nového návrhu zahraniční politiky napsaného ruským ministerstvem zahraničí, který údajně předběžně schválil prezident Medveděv. Tento dokument má název „Program pro efektivní využití zahraničně-politických faktorů na systémovém základě pro účely dlouhodobého vývoje Ruské federace“.⁽⁵⁾ Hlavním bezprostředním efektem oznámené nové ruské politiky je zjevná ochota Kremlu učinit důležité zahraničně-politické ústupky Spojeným státům, s velmi malou návratností. Tento obrat znamená, že klíčové neznámé kolem amerického útoku na Írán představují pro ožívající válečnou frakci neokonzervativců ve Washingtonu menší obavy. To přispívá k situaci, kdy je nyní útok na Írán pravděpodobnější.

III. Americko-britská hedgefondová blesková válka proti euro vázne

Je hrubým omylem si myslet, že normální vztahy s anglo-americkými finančníky lze v dnešní světové krizi získat prostřednictvím smířlivého chování. USA-UK zažívají kataklyzmatickou nestabilitu ve formě finanční krize, a tato krize tlačí tyto mocnosti k iracionálnímu, dobrodružnému a agresivnímu chování. Klíčovou lekcí z 30. let je, že když imperialistická finanční elita čelí prasknutí svých fiktivních bublin, často reaguje strategickými úlety toho nejšílenějšího druhu. V předvečer rozpadu anglo-amerického bankovního systému v letech 2007-2008 vykázala newyorská a londýnská elita známky, že jí kolektivně přeskočilo, ačkoliv tyto klinické tendence byly primárně projevené v oblasti jejich reakční domácí socio-ekonomické politiky. Ke specifické formě vyvolané touto tendencí po druhé polovině roku 2008 patří závažné oslabení amerického dolaru jako světové rezervní měny tím, že byla Federálními rezervami, americkým ministerstvem financí a FDIC vytvořena úvěrová linka ve výši 24 bilionů dolarů, s účelem nouzově vyplatit živoucí bankovní mrtvoly Wall Street. Tato přílivová vlna dolarů vedla k závažnému oslabení amerického dolaru na mezinárodním trhu po většinu druhé poloviny roku 2009. Koncem r. 2009 a počátkem r. 2010 skupina anglo-amerických hedge fondů kolem Sorose, Paulsona, Davida Einhorna a dalších začala se spekulativním útokem proti státním dluhopisům Řecka, Španělska a Portugalska, s cílem použít krizi v jižné části eurozóny pro vyvolání panického útěku horkých peněz z eura, a tím zkolabování této měny na úroveň třetího světa. Částečně díky protiopatřením německé vlády, včetně zákazu nekrytých kreditních swapů u dluhopisů eurolandu a nekrytých krátkých pozic u německých akcií, a částečně díky přímé podpoře Číny se naplánovaná anglo-americká blesková válka proti euro nyní po osmi měsících snah zadřela, kdy euro/dolar v současné době osciluje zhruba v rozmezí 1,25 – 1,30. To znamená, že dokud londýnská City a Wall Street nebudou schopny přijít s novým plánem, síly světové ekonomické krize, představované zbankrotovanými a iluzorními deriváty ve výši 1,5 biliardy dolarů, si nyní mohou najít novou oběť, s největší pravděpodobností ve formě buď britské libry, nebo amerického dolaru.

Bezprostřední hrozba měnového kolapsu libry nebo dolaru vede vládnoucí finanční frakce vzít znovu v úvahu velmi nebezpečný úlet ve formě útoku na Írán, přesně proto, že takováto agrese by pravděpodobně vedla k zablokování Hormuzké úžiny, nebo v každém případě k závažnému narušení jedné třetiny světového provozu tankerů. Řídíc se vyzkoušeným modelem kippurské války/ropného embarga z října 1973 by americko-britští finančníci vyšroubovali cenu ropy na 500 nebo 1000 dolarů za barel, čímž by vytvořili dostatečnou poptávku po dolarech, aby to vysálo velkou část nadbytku dolarů a dolar to pozvedlo, aspoň na čas.

Astronomická cena ropy jako spása pro americký dolar

Jak poukázal Jean-Michel Vernochet z Réseau Voltaire, pravděpodobná íránská reakce na hrozící útok ve smyslu zablokování Hormuzu a Zálivu je do americko-britských válečných plánů zabudována v podstatě jako pozitivní výsledek, kdy to zachrání dolar prostřednictvím masivního nárůstu ceny ropy, která je samozřejmě zatím kótovaná především v dolarech.⁽⁶⁾ Christian A. DeHaemer z Energy and Capital, analytik trhu s ropou, uvedl: „K poslednímu cenovému šoku u ropy na Středním východě došlo v r. 1990, kdy Spojené státy vtrhly do Iráku za to, že ten provedl invazi do Kuvajtu. Cena za barel stoupla 6. srpna z 21 na 28 dolarů… a na 46 dolarů v polovině října. Hrozící válka s Íránem v ceně zahrnuta není,“ varoval ve svém zpravodaji. Írán má třetí největší zásoby ropy na světě, a v produkci je druhý, za Saudskou Arábií. Pokud jakákoliv akce zabrání toku íránské ropy, cena „černého zlata“ stoupne, dodal. (IsraelNationalNews.com)⁽⁷⁾

Rozehrávání Arabů proti Íráncům

Jeden z nezbytných předpokladů americké agrese vychází ze strategie Trilaterální komise, již z dob irácké studie skupiny Baker-Hamilton v r. 2006, a to vytvoření bloku sunitských arabských zemí proti persky hovořícím íránským šíitům a jejich spojencům v libanonském Hizballah a palestinském Hamas, jakož i Sýrii. Anglo-američané u této taktiky rozděl a panuj doufají, že nepřátelství mezi Araby a Peršany zastíní současnou animozitu mezi židy a Araby. „Židé a Arabové bojovali sto let. Arabové a Peršané tím procházeli tisíc let,“ napsal Jeffrey Goldberg na internetové stránce Atlantic.⁽⁸⁾

Za existence mnoha zpráv, že Spojené arabské emiráty a Saudská Arábie jsou připraveny podpořit americkou agresi, je třeba přikládat velký význam současnému boji o budoucí formu vlády v Iráku. Tam je šíitský Allawi americkou loutkou, zatímco jeho rival Maliki upřednostňuje Írán. Sadr a jeho armáda Mahdi, úzce napojená na Írán, představuje hlavní překážku pro americké záměry. USA potřebují Irák jako loutkový stát, který v případě války zaujme při nejmenším aspoň proamerickou neutralitu, a především zabrání íránským zvláštním jednotkám nebo guerrilám přerušit samotnou dlouhou americkou zásobovací linii Route Tampa z Kuwait City. To je důvod, proč byla otázka irácké vlády tak důležitá, že vice-prezident Biden si musel udělat zvláštní výlet do Iráku v marné naději, že tam rychle sestaví vhodný loutkový režim. Pokud se irácká armáda obrátí proti USA, situace amerických jednotek by se mohla stát mimořádně kritickou.

Válečná varování, výzvy k válce

Během posledních let se ve světových médiích šířila varování ohledně bezprostředně hrozící války a přímé výzvy k válce. Veterán a kubánský vůdce Fidel Castro poskytl svůj první větší rozhovor médiím od počátku své nemoci před několika lety, očividně proto, aby sdělil varování ohledně amerických agresivních plánů s Íránem a také se Severní Koreou (DPRK). Podle zprávy z 12. července „83letý bývalý prezident mluvil o tom, jak napětí mezi Spojenými státy a Severní Koreou a Íránem by mohlo být spouštěčem globální jaderné války. … Castro varoval, že útok na Írán by byl pro Ameriku katastrofický. „Nejhorší (pro Ameriku) bude odpor, se kterým se tam setká, a se kterým se v Iráku nesetkala,“ řekl.⁽⁹⁾

11. července bývalý premiér Malajsie Mahatir Mohamad uvedl, že „USA donutily Radu bezpečnosti OSN uvalit sankce na Írán, aby tuto zemi oslabily a položily základy pro vojenský útok. Bývalý malajský premiér dodal: „Je otázkou času, než váleční zločinci v Izraeli a Spojených státech začnou další agresivní válku, jakmile bude Írán sankcemi oslaben.“⁽¹⁰⁾

Zhruba ve stejné době bývalý senátor Chuck Robb a bývalý zástupce velitele NATO generál Charles Wald vyzvali, aby se USA začaly připravovat na útok. Jejich argumentem bylo, že čtvrté kolo ekonomických sankcí vynucených Spojenými státy na Radě bezpečnosti OSN 9. června nebude nikdy účinné, a že k těmto sankcím je třeba přidat zároveň vojenské akce. Varovali také, že doktrína zastrašování studené války ve vztahu k Íránu fungovat nebude: „Bez širší a robustnější strategie se sankce ukážou být nedostatečné, aby se zastavila íránská snaha o získání jaderných zbraní… současné trendy naznačují, že Írán by mohl dosáhnout potenciálu jaderných zbraní před koncem tohoto roku, což představuje strategicky neobhajitelnou hrozbu pro Spojené státy. Na rozdíl od rostoucího počtu hlasů ve Washingtonu nevěříme, že by bylo možné jaderně vyzbrojený Írán zadržet. … Nemůžeme si dovolit čekat do nekonečna, abychom zjistili účinnost diplomacie a sankcí. Sankce mohou být účinné pouze tehdy, když jsou doprovázeny otevřenou přípravou na vojenskou akci, jako poslední možnost. Skutečně, veřejné zlehčování potenciálních vojenských možností oslabilo naši páku na Teherán, což učinilo mírové řešení méně pravděpodobným. Místo toho vláda musí svůj přístup rozšířit a dát íránskému režimu a Američanům jasně najevo: Pokud diplomatický a ekonomický tlak nedonutí Írán ukončit svůj jaderný program, americké ozbrojené síly mají schopnost a jsou připraveny provést účinný a cílený útok na jaderná a podpůrná vojenská zařízení Teheránu. … Sázky jsou příliš vysoké, abychom se mohli spoléhat na sankce a diplomacii bez toho, abychom důvěryhodně připravovali rovněž vojenský útok.“⁽¹¹⁾

Neokonzervativci slibují procházku růžovým sadem – opět!

Jedna z nejkřiklavějších výzev k válce s Íránem přišla od bývalého agenta CIA a neokonzervativního ideologa Reuel Marc Gerecht. Weekly Standard, ústřední orgán neokonzervativní válečnické strany, věnoval titulní článek svého posledního vydání vyzývání Izraelců, aby skoncovali s Obamovou kolísavostí tím, že začnou s útokem sami, a tím postaví neschopného nájemníka Bílého domu před hotovou věc.⁽¹²⁾

V nenapodobitelném stylu neokonzervativce Kennetha Adelmana, který neustále sliboval v Iráku procházku růžovým sadem, když jsme se touto cestou vydali, Gerecht řadu argumentů proti takovému osudovému aktu nevypočitatelné hlouposti netrpělivě odmítá a nevynechá jedinou příležitost, aby si nevyrovnal účty s Brzezinskim, jehož alternativní model imperialistického řízení nyní ztrácí podporu vládnoucí elity. Gerecht píše: „…obavy ohledně izraelského bombardování již nejsou přesvědčivé. Hizballah by bezpochyby po preventivním útoku odpálil své rakety na Izrael. … Stovky Izraelců by v důsledku nových a vylepšených raket Hizballahu zemřely. Izrael by musel provést invazi do Libanonu opět, což by stálo více životů a zcela jistě by to naštvalo „mezinárodní společenství“. … Obamova vláda by mohla pěnit, ale je těžké si představit, že prezident, vzhledem k tomu, co řekl ohledně nepřijatelnosti íránských atomovek, by Jeruzalému vynadal. Mohl by osobně souhlasit se svým bývalým poradcem, poradcem pro národní bezpečnost vlády Jimmyho Cartera Zbigniew Brzezinskim, že Izrael se stal vyděděneckým státem, ale politicky to neprojde.⁽¹³⁾ Před třemi měl lety Brzezinski navrch a neokonzervativci byli v nemilosti, ale nyní se do značné míry role obrátily.

Není se čeho bát, ujišťuje nás Gerecht, protože Íránci jsou papírový tygr a výsledky budou procházka růžovým sadem: „Amerických strach z íránských možností v Iráku a Afghánistánu byl přehnaný. Američané opouštějí Irák; do roka bude většina našich jednotek pryč…“⁽¹⁴⁾ V letech 2002-2003 linií neokonzevativců bylo, že Saddam Hussein byl tak mocný, že se na něj muselo zaútočit. Tentokrát se to obrátilo a hlavním argumentem je, že Íránci musí být napadeni proto, že je to snadná věc: „Pokud by se Íránci pokusili o své nejlepší, mohli by způsobit pouze malý bolehlav, v porovnání s migrénou, kterou již máme díky Pákistáncům, kteří jsou úzce svázáni s afghánským Talibanem. A Izraelci vědí, že americké námořnictvo se nebojí, že Teherán uzavře Hormuzkou úžinu. Pokud by Chamaneí chtěl mít poslední přání, nechá Revoluční gardy úžinu, vstup do Zálivu, zaminovat: Mohla by to být jediná věc, která by přiměla prezidenta Obamu zaútočit na Írán vojensky. Po takové eskalaci by Chamenei zůstal bez námořnictva, letectva a armády. Izraelci se musí modlit, aby to nejvyššího vůdce napadlo.“⁽¹⁵⁾ Vyzkoušený a pravdivý argument o „procházce růžovým sadem“ není ani prvním, ani posledním nechvalně známým trikem neokonzervativců, který se v těchto dnech vrací.

Ale co děsivá hrozba íránského státem sponzorovaného terorismu, nebezpečí, které titíž neokonzervativci neustále vytrubovali posledních deset let? Žádný problém, říká Gerecht. Vše, co v tuto chvíli musíme udělat, je dát Íránu hrůzostrašné termonukleární ultimátum, že spálíme jejich zemi jadernými raketami a zabijeme zřejmě desítky milionů Íránců. Gerecht vlastně navrhuje, aby USA raději s tímto druhem hrozeb přišly hned teď, bez předešlých okolků: „Je naprosto možné, že Chamenei by po izraelském útoku přistoupil k terorismu proti Spojeným státům. To je jedna z preferovaných metod nejvyššího vůdce, což je důvod, proč by neměl mít jaderné zbraně. Správnou odpovědí Spojených států je důvěryhodně vyhrožovat pomstou. Prezident Obama by mohl být zavázán učinit takovou hrozbu bezprostředně po izraelském překvapivém útoku; jestli by tomu Íránci věřili, vzhledem k americké historii, je obtížně vyhodnotitelné.“⁽¹⁶⁾ Povšimněte si, že tyto výroky se rovnají veřejnému obhajování agresivní války, chování, které může kolidovat s precedenty v Norimberku v r. 1945.

Íránci jsou šílení, říká Gerecht, takže staromódní jaderné zastrašování vzájemně zaručené destrukce nikdy fungovat nebude. Není důvod pro další ztrátu času, a je čas, aby izraelské bombardéry a rakety vzlétly: „Je možné, že Izraelci čekali s útokem příliš dlouho. Vojenská akce by měla přinést strategickou změnu… Pokud nejsme na konci cesty, pak by Izraelci pravděpodobně neměli otálet. Chamenei je stále slabý. Je paranoidnější než kdy předtím. Pravděpodobnost, že udělá nenapravitelnou chybu, je mnohem větší než kdy předtím. Jakýkoliv izraelský nálet, který by dokázal zlikvidovat velkou část íránského jaderného programu, by změnil dynamiku v Íránu a na celém Středním východě. … Pokud nebude Jeruzalém bombardovat, Izraelci budou brzy čelit situaci bez historické paralely. … Za optimistického scénáře, pokud by věci byly v Teheránu „normální“, by Izrael mohl pravděpodobně čelit stavu na pokraji války stylu kubánské raketové krize běžně.“⁽¹⁷⁾

Obama jako cynický nový Woodrow Wilson

Reakční autor Michael Barone vhodně přirovnal Obamu k Morganově loutce Woodrow Wilsonovi, který se v r. 1916 nechal cynicky znovu zvolit na základě programu „udržel nás mimo válku“, a pak požadoval vstup USA do první světové války, asi měsíc po nástupu do úřadu v druhém funkčním období. Obama vystupoval ve volební kampani výslovně jako válečný štváč v případě Afghánistánu, ačkoliv jeho neustálé tvrzení, že se staví proti válce v Iráku, zanechalo na mnoha voličích falešný dojem, že je méně válkychtivý, než Bush. Ve skutečnosti byl Obama vždy neoblomný ve svém přání bombardovat a provést invazi do Pákistánu, v honbě za přeludem „Osamy bin Ladina“. Barone komentuje: „Bylo by ironické, pokud by profesorský Barack Obama provedl vojenský útok, když to jeho údajně kovbojský předchůdce George W. Bush udělat odmítl. … Ale beru vážně… když ne-jestřábi (Joe Klein a Walter Russell Meade) říkají, že by Obama mohl bombardovat Írán.“⁽²⁸⁾

Válečný akt Jundullah, americké teroristické nastrčené skupiny, v Íránu

Sunitská teroristická organizace známá jako Jundullah, která působí v Balučistánu na obou stranách pákistánsko-íránské hranice, je, jak každý ví, výtvorem anglo-americké rozvědky, jak zdokumentoval Brian Ross a ABC News v r. 2007.⁽¹⁹⁾ Počátkem tohoto roku Íránci, za pomoci Pákistánu, zajali vůdce Jundullah Rigiho, kterého pak tento měsíc popravili. Rigi, podle Wayne Madsona, byl na cestě na setkání s americkým regionálním vyslancem Richardem Holbrookem na americké letecké základně v Kyrgyzstánu.⁽²⁰⁾ Odveta Jundullah následovala brzy, ve formě vražedného útoku na íránském území, kdy bylo zabito 21 osob, včetně členů Revoluční gardy Pasdaran. Íránští vůdci tuto akci rychle odsoudili jako poslední z dlouhé řady válečných aktů proti Íránu ze strany Spojených států, používajících teroristických nastrčených organizací. Mluvčí Majlis Ali Larijani tento útok, ke kterému došlo v Zahedan, odsoudil, přičemž výslovně obvinil Spojené státy: „Američané by měli vědět, že začali hru, která pro ně dobře neskončí,“ řekl v Teheránu. Larijani tvrdil, že Írán má rozsáhlé důkazy, že teroristická skupina Jundullah má vazby na Spojené státy. Teroristická skupina Jundullah, která se podle íránských představitelů těší americké podpoře, převzala za útoky zodpovědnost. V prohlášení zveřejněném na její internetové stránce Jundullah označila útoky za odplatu za popravu bývalého vůdce skupiny, Abdomalek Rigiho, dne 21. června. Larijani řekl, že Spojené státy si nedokážou vymyslet výmluvu pro bombardování. „Mohou jim projít jiné věci, ale ne tato,“ dodal.⁽²¹⁾

Poznámky

• 1 Webster G. Tarpley, “Cheney Determined To Strike In US With WMD This Summer,” July 21, 2007
• 2 “THE KENNEBUNKPORT WARNING/ To the American people, and to peace loving individuals everywhere: Massive evidence has come to our attention which shows that the backers, controllers, and allies of Vice President Dick Cheney are determined to orchestrate and manufacture a new 9/11 terror incident, and/or a new Gulf of Tonkin war provocation over the coming weeks and months. Such events would be used by the Bush administration as a pretext for launching an aggressive war against Iran, quite possibly with nuclear weapons, and for imposing a regime of martial law here in the United States. We call on the House of Representatives to proceed immediately to the impeachment of Cheney, as an urgent measure for avoiding a wider and more catastrophic war. Once impeachment has begun, it will be easier for loyal and patriotic military officers to refuse illegal orders coming from the Cheney faction. We solemnly warn the people of the world that any terrorist attack with weapons of mass destruction taking place inside the United States or elsewhere in the immediate future must be considered the prima facie responsibility of the Cheney faction. We urge responsible political leaders everywhere to begin at once to inoculate the public opinion of their countries against such a threatened false flag terror operation. (Signed) A Group of US Opposition Political Leaders Gathered in Protest at the Bush Compound in Kennebunkport, Maine, August 24-25, 2007” at http://actindependent.org/
• 3 SENATE FOREIGN RELATIONS COMMITTEE TESTIMONY — ZBIGNIEW BRZEZINSKI, February 1, 2007, at http://www.thewashingtonnote.com/archives/001916.php
• 4 Webster G. Tarpley, “Operation Bite – April 6 Sneak Attack By US Forces On Iran Planned, Russian Military Sources Warn,” March 25, 2007
• 5 Roger McDermott, “Kremlin Contemplates a Seismic Shift in Russian Foreign Policy,” May 31, 2010
• 6 ‘Sans oublier le scénario de basse intensité comportant la fermeture du détroit d’Ormuz… mais à y regarder de plus près, celle-ci ne ferait que retarder l’échéance d’une campagne (déjà planifiée) de frappes massives destinées à donner toutes ses chances aux forces intérieures œuvrant au renversement du régime. Le scénario « Ormuz » devant se révéler tout aussi impuissant à dissuader les attaquants potentiels… L’artère jugulaire d’Ormuz par laquelle transitent près de 30 % de la production mondiale des hydrocarbures nécessaires à faire tourner le moteur planétaire, fermée, un baril qui bondirait à 300 $ serait d’ailleurs une aubaine inespérée pour les Majors, le cartel des grandes Compagnies pétrolières, qui pourraient dès lors se lancer dans l’exploitation à haut coût des schistes et des sables bitumineux du Groenland et d’ailleurs ou se lancer dans d’aventureuses campagnes de forages en eaux profondes comme dans le golfe du Mexique et avec le « succès » que l’on sait.’ Jean-Michel Vernochet, “La guerre d’Iran aura-t-elle lieu?” Réseau Voltaire, http://www.voltairenet.org/article166329.html
• 7 Tzvi Ben Gedalyahu, ‘Iran is Surrounded by US Troops in 10 Countries,’ June 27, 2010.
• 8 http://www.israel-news-today.com/
• 9 http://www.msnbc.msn.com/id/38200725/ns/world_news-americas/
• 10 http://www.presstv.ir/detail.aspx?id=134296&sectionid=351020104
• 11 ‘Sanctions alone won’t work on Iran,’ Washington Post, July 9, 2010
• 12 Reuel Marc Gerecht, ‘Should Israel Bomb Iran?’, Weekly Standard, July 26, 2010
• 13 http://www.weeklystandard.com/articles/should-israel-bomb-iran?page=7
• 14 http://www.weeklystandard.com/articles/should-israel-bomb-iran?page=7
• 15 http://www.weeklystandard.com/articles/should-israel-bomb-iran?page=8
• 16 http://www.weeklystandard.com/articles/should-israel-bomb-iran?page=8
• 17 http://www.weeklystandard.com/articles/should-israel-bomb-iran?page=9
• 18 Michael Barone, ‘Rising speculation about bombing Iran’s nukes,’ San Francisco Examiner, July 21, 2010 at http://www.sfexaminer.com/politics/Rising-speculation-about-bombing-Iran_s-nukes-1002107-98879894.html. See also Jim Lobe, ‘Stirrings of a New Push for Military Option on Iran’, Inter Press Service, July 9, 2010, at http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=20104
• 19 ‘ABC News Exclusive; The Secret War Against Afghanistan,” April 3, 2007, at http://blogs.abcnews.com/theblotter/2007/04/abc_news_exclus.html
• 20 http://www.hamsayeh.net/hamsayehnet_iran-international%20news964.htm
• 21 Tehran Times, July 18, 2010, http://www.tehrantimes.com/index_View.asp?code=22314

Pokračování...