Ropné havárie, fakta a hysterie

Mediální obraz je až nudně stejný – ropou oblepení ptáci, dramatická gesta ekologů, hektické čištění pobřeží a nenávist vůči chamtivým koncernům. Tento stereotyp se zarývá pod kůži milionů diváků, kteří pak ovlivňují chování svých vlád. Do jaké míry je však úměrný skutečným faktům?

Obecná fakta

Ještě v roce 1985 se ropa dostávala do moře z 60% běžným provozem tankerů (prázdné tankery nabíraly tzv. zátěžovou vodu, kterou pak v přístavech i se zbytky ropy vypuzovaly ven), z 20% haváriemi tankerů a plošin a z 15% přirozeným prosakem z natlakovaných ropných kapes pod mořskou hladinou. Těžba ropy paradoxně na některých místech tlak v těchto kapsách – a tím i prosak do volného moře – snižuje.

Od této doby se udělalo mnohé – především se omezil výplach tankerů mořskou vodou (zbytková ropa z nádrží se separuje, zátěžové nádrže jsou odděleny od těch ropných) a růstem bezpečnostních opatření se snižuje počet havárií – v 70. letech se událo cca 24 velkých nehod ročně, v 80. letech kolem 9 nehod a v 90. letech osm havárií ročně. Množství uniklé ropy kleslo z 313tis. tun/ročně ropy v 70. letech na 110tis. tun/ročně v letech 90.

Ropa je přírodní látka, která se do moře dostává prosakem neustále i bez zásahu člověka. Po krátké době se většina vypaří, biologicky rozloží nebo z ní zbudou relativně neškodné kusy dehtu. Problémem je, že většina havárií se stává v pobřežních vodách, kde významně postihuje mořské živočichy, rybáře a turistický ruch. A také nabízí senzačně fotogenické záběry pro tisk a televizi.

Obrázek znázorňuje princip přirozeného prosaku a rozkladu ropy do moře. Podle Sciencedaily.com roční prosak v Mexickém zálivu objemem 2x převyšuje havárii Exxon Valdez a pravděpodobně i současnou havárii plošiny BP Deepwater Horizon

Aktuální pozornost poutá havárie plošiny Deepwater Horizon společnosti BP v Mexickém zálivu. Záchranné práce jsou ještě v proudu, takže je příliš brzy hodnotit tento případ. Zatím má však všechny shodné znaky s haváriemi předchozími, kolem nichž bylo (podle vědců, dotazovaných respektovaným časopisem Science) „příliš mnoho neúměrných reakcí.“ Vyberme dva – mediálně nejznámější – případy úniků ropy do moře, a sledujme, čím se hrozilo a co se vlastně pak skutečně stalo:

Saddámovo ropné sbohem.

Když byl Saddám Husajn nucen opustit Kuvajt, nařídil roku 1991 vypustit do Perského zálivu 6-8 milionů barelů ropy z kuvajtských rafinérií, a způsobil tak největší únik ropy do moře v historii. Greenpeace mluvila o „bezprecedentní katastrofě“, „dlouhodobém zničení ekosystému“, ministr zdravotnictví Bahrajnu o „konci přírodního života v oblasti.“ Skupina 70 vědců s komisemi EU a Saúdské Arábie a laboratoř mořské biologie IAEA provedli rozsáhlé výzkumy, ze kterých vzešlo následující:

1. Za pouhé 4 měsíce se uniklá ropa do velké míry rozložila a analyzované voda neobsahuje více ropných zbytků než pobřežní voda USA či Británie a dokonce méně, než je průměr v Baltském moři.

2. Biosystém na spodní části pobřeží, který po znečištění ztratil 15-80% druhové rozmanitosti, se v roce 1995 vrátil na 100%, na horní části pobřeží, kde ztratil téměř 100%, se vrátil na 71-100%

Třebaže byl únik z ropy v Perském zálivu největším v historii a znamenal úhyn mnoha živočichů a komplikací rybářů, nebyl onou dlouhodobou ekologickou katastrofou, kterou mnozí prorokovali.

Exxon Valdez

Při havárii tankeru Exxon Valdez v aljašském zálivu Prince Wiliama v r. 1989 vyteklo 266tis. barelů ropy, což je 25x méně, než vylil Saddám do moře v Perském zálivu a zaujímá v pořadí až 20. místo v historii ropných úniků. Přesto se díky médiím tento případ zapsal do povědomí veřejnosti jako symbol ekologické katastrofy, vyvolané chamtivým koncernem. Anketa mezi mladými Američany zjistila, že Exxon Valdez „symbolizují jejich největší obavu – z ohrožení života na planetě.“

Vzhledem k vysokým náhradám i mediálnímu rozruchu, byla provedena rozsáhlá šetření a vědecké výzkumy, které učinily pláže tohoto zálivu jedním z nejprozkoumanějších míst na Zemi. Např. výroční Zpráva Rady zmocněnců (výbor úředníků, požadujících náhrady jménem lidu USA) pro rok 2000 uvádí:

1. Z cca 14.500 km pobřeží v oblasti bylo kontaminováno 320 km těžce a 1770 km lehce.

2. Dále byl zjištěn úhyn 300 tuleňů obecných, 2800 veder mořských, 250.000 mořských ptáků, 250 orlů bělohlavých a 22 kosatek.

3. Stav vyder říčních a orla bělohlavého se obnovil. Hejno 36 kosatek ztratilo v době havárie 13 členů, do roku 1996 se narodily 2 kosatky. Stavy sleďů v oblasti zůstaly stále vysoké, k poklesu došlo v roce 1992, ovšem vlivem viru a plísňové infekce.

Stavy dalších druhů si vedou tu lépe, tu hůře, celkový dojem je však takový, že ekosystém se zotavil bez závažnějších následků. John Wiens z Coloradské státní university říká, že „populace mořských ptáků havárií poničena nebyla“ a Edward Gilfillan konstatuje, že „již rok po havárii se zotavilo 73-91% oblasti.“

Identický kus pláže po havárii 1989 (vlevo) a v roce 1998 (vpravo). Foto NOAA

Asi nejzajímavější jsou šetření oficiálního výzkumu NOAA ohledně čištění kontaminovaných oblastí. Bez zásahu člověka se zhruba 20% ropy vypařilo, 50% rozložilo, 12% leží v tuhých chuchvalcích na dně a 3% je stále na plážích v netoxických zbytcích. Čištěním bylo za miliardové náklady odstraněno 8% ropy, z břehů pouze 6%. Tlakové čištění pláží však zabilo většinu pobřežního života. Na těch úsecích pláže, které byly z experimentálních důvodů ponechány nevyčištěné, se život vrátil již po 18 měsících, kdežto na čištěných úsecích to trvalo 3-4 roky. Experti na to poukazovali předem, ovšem nálada veřejnosti chtěla čistit a zachraňovat za každou cenu. I za „80.000,- USD na vydru a 10.000,- USD za jednoho orla, i přes to, že následky takového zachraňování je zabíjejí.“ uvádí časopis Scientific American.

Bezprostřední úhyn živočichů po havárii je jistě vysoký a smutný, jakékoliv číslo samo o sobě vzbuzuje jen psychologický dojem, nic více, pokud není dáno do kontextu a porovnáno s něčím porovnatelným. Např. 250.000 uhynulých ptáků následkem havárie Exxon Valdez je stále méně, než počet ptáků, kteří za jeden den zahynou v celých USA při střetu se skleněnou tabulí. Je to méně, než kolik jich zakousnou např. kočky v Británii za dva dny. Nebo celkové znečištění zálivu představovalo méně než 2% zamoření, způsobeného každý rok v pobřežních vodách USA motorovými čluny.

Čištění stálo více než 2 miliardy dolarů a přineslo ekosystému nejspíše více škod nežli užitku. Jen několik let po havárii oblast opět kypěla životem. Jesse Walker uvedl v časopise Reason: „Záliv dospěl v regeneraci téměř výlučně přírodními procesy. Umělé čištění bylo jen zřídka více, než bezednou studnou na peníze.“ I Kongres si už tehdy začal klást otázku: „Nemohli jsme těch 2,1 miliard věnovat na něco užitečnějšího?“ Tehdy to ještě byla republikánská administrativa, která si alespoň kladla otázky. Dnešní Obamova administrativa si už žádné otázky neklade a rovnou požaduje od BP miliard minimálně sto.

Velká nenávist vůči „velkým“

Ještě jeden pozoruhodný rys uvedené havárie mají – vzedmutí iracionální nenávisti k velkým koncernům. Ta je jakoby v lidech masově zaklíčována, a je jedno, jestli se jedná o těžbu ropy, řetězce supermarketů, banky nebo výrobce software.

Malé firmy (jako např. krámek na rohu), budí sympatie. Velké firmy (snad proto, že lidé nemohou do důsledku pochopit rozsah jejich široké a komplikované činnosti), budí antipatie. Přitom malé firmy přinášejí lidem malé dobro, velké firmy velké dobro. Na vše, na co v domácnosti pohlédneme – televize, auto, benzín, textil, potraviny, ... – je tak vyspělé a laciné právě díky mezinárodní kooperaci – díky velkým firmám. Malé, lokální firmy by většinu věcí nebyly schopny vyvinout a vyrobit za tak nízkou cenu. Plody této nadnárodní spolupráce užíváme všichni každý den. Kdybychom eliminovali velké koncerny, dostali bychom se životní úrovní někam do 19. století a pracovali bychom prakticky jen na jídlo, ošacení a střechu nad hlavou. Ano, to byl zlatý věk lokálních firem.

Ale proč jsou tito ‚poskytovatelé velkého dobra‘ tak chamtiví?“

Nejsou o nic chamtivější, než krámkař na rohu, jen když on udělá malér, je to malý malér (nikomu nestojí za to o tom psát). Velkým firmám, operujícím ve velkém, se logicky stávají maléry přiměřené jejich velikosti, tj. velké maléry.

„Ale když oni díky své chamtivosti si o ně koledují – nedodržují předpisy!“

Tady zkrátka platí efekt „já si na tebe posvítím, ty parchante“. Co to znamená? Když se za kohokoliv z nás zavěsí policejní hlídka s kamerou, je schopna zaznamenat několik dopravních přestupků každý kilometr nebo každou minutu jízdy. My sami se přitom necítíme jako nějací gangsteři. Když nás zastaví, budou-li chtít, na každém vozidle naleznou nějakou závadu. Proč? Protože reálný svět není ideální a reálný provoz vyžaduje reálnou míru důslednosti. Čeští železničáři sabotovali německou okupační správu za války tím, že puntičkářsky plnili všechna nařízení a normy. Výsledek? Z nádraží nevyjel jediný vlak.

Když se stane nějaký ropný malér, stovky novinářů a snaživých vyšetřovatelů se snaží „něco“ najít. A pochopitelně „něco“ vždycky najdou. Vždy se najde někdo, kdo „to“ předvídal, „něco“, co nebylo dodrženo nebo šlo udělat „nějak“ lépe.

Bez havárií to nejde.

Zní to sice drsně, ale je to tak. Je důležité počet havárií snižovat (to se také děje), ale je nemožné je z reálního provozu zcela eliminovat. Jako není taková pračka, která by se nikdy nepokazila, tak není možné vytěžit ropu pro miliardy lidí, aniž by se tento složitý těžební systém někdy neporouchal.

Abychom mohli realističtěji posoudit cenu ropných úniků, musíme jako protiváhu ohodnotit užitek, který každoročně přináší lidstvu vytěžená ropa. Občasné havárie s užitkem, který nám umožňuje dennodenně vozit děti do školy, ztrácet stále méně času v dopravě díky rychlým asfaltovým silnicím, masivní dostupnost potravin díky zlevnění dopravy, masivní zlevnění většiny zboží díky rozšíření levných plastů, apod.

Nejsem advokát velkých firem. Ani nechci zlehčovat následky havárií. Velké firmy nejsou svaté (jako nejsme svatí ani my sami) a havárie nesou mnoho škod a utrpení. Jsou však daní za náš blahobyt a pokrok. A to daní celkem mírnou, vzhledem k užitku na druhé misce vah. Proto, až budeme zase před obrazovkou koukat na ropu obalené ptáky a na potícího se šéfa ropného koncernu, neměli bychom se pokrytecky dívat jen jedním, tím zlobným okem v naší mysli, ale otevřít oči obě a vidět také to obrovské dobro a užitek, kterých dennodenně každý dosyta užíváme...

Zdroje: B.Lomborg (Skeptický ekolog,2006), www.evostc.state.ak.us, Sciencedaily.com, zpravodajské servery.