Kdo je autorem Protokolů sionských mudrců?

Útlá knížka Protokoly sionských mudrců patří mezi nejtabuizovanější témata. Nesmí se o ní mluvit jinak než jako o padělku – to je oficiální pohled a jiný není dovolen. Kdo ji pochválí, vystavuje se nebezpečí, že bude obviněn přinejmenším z antisemitismu, v horším případě rovnou žalován z porušení oblíbeného paragrafu o podpoře hnutí potlačující lidská práva, obdobě to komunistického paragrafu podvrácení republiky. V tzv. seriózním tisku je vyloučeno, aby z ní bylo citováno jinak než hanlivě. A zakázány jsou dokonce i odkazy. Když můj udavač Petr Jakeš stylizoval první verze svého udání na mou osobu, uvedl v nich, že Zvědavec v rubrice Našli jsme na internetu také obsahoval odkaz na Protokoly. :-)

Libry prohibiti – knihy na řetězu – dnes existují stejně jako za období budování socialismu. Je přitom zvláštní, že knihu lze běžně koupit například v kanadském knihkupectví a je k mání přes Amazon.com, ale nikoliv doma v ČR.

Proč se dnešní mocipáni v ČR té knížečky tak hrozně bojí? Inu, ačkoliv je to padělek (neodvážil bych se tvrdit něco jiného :)), je to dokonalý jízdní řád, jak rozložit naši společnost. Je to funkční návod, jak zlomit odpor lidí a ustanovit Nový světový pořádek. Návod, který se, bohužel, krok za krokem naplňuje.

Kdo napsal Protokoly? Wikipedia uvádí, že Protokoly napsal Petr Ivanovič Rachkovský, šéf ruské tajné policie v Paříži. Předlohou mu byla knížka francouzského politického satirika Maurice Jolyho Dialogue aux enfers entre Machiavel et Montesquieu neboli Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieu, a dále kapitola z knížky z roku 1868 Biarritz německého novelisty (a antisemity, neodpustila si Wikipedia příslušnou nálepku) Hermanna Goedsche. Tolik oficiální pohled.

Dnes se mi dostaly do rukou jiné materiály¹ a na jejich základě si dovolím předložit vám jinou, poměrně zajimavě rešeršovanou verzi. Je na vás, čemu budete věřit.

V roce 1884 pracovala v Paříži dcera ruského generála Mademoiselle Justine Glinková jako špiónka pro Alexandra III. Sbírala pro něj politické informace.

Glinková zaměstnávala židovského agenta Josepha Schoersta, který vystupoval pod krycím jménem Shapiro. Schoerst Glinkové sdělil, že patří mezi Svobodné zednáře, a že je členem lóže Mizraim s vlastními velmi soukromými rituály a protokoly. Členem téhož lóže byl náhodou také bankéř Solomon Rothschild.

Jednou Schoerst nabídl Glinkové k prodeji za 2500 franků dokument, o kterém prohlásil, že ji bude zajímat. Dokument obsahoval různé diktované projevy, později byly tyto projevy zahrnuty do finální verze Protokolů. Glinková dokument koupila a předala jej svému nadřízenému v Paříži, generálu Orgejevskému. Ten dokument přečetl a poslal jej generálu Čerevinovi, ministru vnitra. Čerevin dokument nechal u imperiálního soudu v Petrohradě přeložit do ruštiny.

Čerevin v závěti odkázal caru Nikolaji II své paměti, její součástí byly i Protokoly. (Zdroje zde, zde, zde)

Po čase se dokumenty dostaly do rukou vysoce vzdělaného mystika Sergeje Niluse na dvoře cara Nikolaje II. Nilus pracoval jako ministr pro zahraniční náboženství.

V roce 1902 publikoval Nilus knížku „Pravidla vlády Satana na zemi – poznámky ortodoxního věřícího“, ve které cituje z původního dokumentu Glinkové.

V roce 1903 citoval prominentní vydavatel Pavel Krušev ve svých novinách Znamja části z dokumentu Glinkové. Následně byl na něj spáchán neúspěšný atentát. Od té doby žil v neustálém strachu, nosil u sebe zbraň a dokonce si pořídil i osobního kuchaře v obavě, že by mohl být otráven.

V roce 1905 vydal Sergej Nilus druhou verzi svých „Pravidel vlády Satana“ a v poslední kapitole pak uvedl celé Protokoly. Bylo to poprvé, kdy byla zveřejněna plná verze Protokolů.

V roce 1917 připravil Nilus konečnou a plně dokumentovanou verzi Protokolů, ale než ji mohl distribuovat, byla většina výtisků zabavena a zničena Kerenským (polovičním židem), který se po revoluci dostal k moci. Kdokoliv, u koho bolševici našli výtisk Protokolů, byl na místě zastřelen.

V roce 1918 se Protokoly znovu objevily v moskevských novinách Sentinel. Noviny vydávali bolševici vedeni židy jako opozici revolučních novin. V únoru 1919 byly noviny Sentinel zavřeny.

Profesor Nilus byl v roce 1924 Čekou zatčen a mučen. Předseda soudu (žid) mu později řekl, že to, jak s ním zacházeli, byla odveta za „nenapravitelné škody, které židům způsobil publikováním Protokolů“ (Zdroje zde, zde, zde, zde, zde a zde)

Zdroj, ze kterého čerpám, pokračuje dále porovnáním prohlášení pánů Ginsberga a Pinskera s jednotlivými protokoly a snaží se dokázat, že tito zakládající členové sionistického hnutí o protokolech věděli a čerpali z nich. Ale autorovy argumenty nezní přesvědčivě, proto jsem se rozhodl dále je neuvádět. Ale pro ilustraci, abyste si sami udělali obrázek, uvedu alespoň první. Nejprve ale něco o tom, kdo jsou Ginsberg a Pinsker, abyste byli v obraze.

Ašer Ginsberg byl dominantní postavou rostoucího sionistického hnutí v druhé polovině 19. století, vystupoval v něm pod pseudonymem Achad Ha’am, (znamená „jeden z lidí“).

Ašer se narodil v Kijevě jako syn židovského výběrčího daní. Později se usadil v Oděse, centru židovských aktivistů. Zde založil v roce 1889 sionistickou skupinu „Synové Mojžíše“.

Inspirován filozofií Nietzscheho, kterého obdivoval za jeho pronárodní vizi Německa, předložil Ginsberg Synům Mojžíše své „protokoly“ pro likvidaci křesťanské kultury a pozvednutí židovského nacionalismu.

Schůzky tajné společnosti Synové Mojžíše se konaly v Ginsbergově domě. Mezi prvními členy byli Ben Avigdor, Zalman Epstein, Louis Epstein a Jacob Eisenstaat.

V roce 1889 se Ginsberg rozešel s konzervativnějším směrem sionismu a zaujal radikálnější postoj svým pamfletem „Tudy cesta nevede“.

V pamfletu Ginsberg oponuje Leonu Pinskerovi, vůdci hnutí Milovníků Sionu. Pinsker chce nejprve vytvořit židovský stát, Ginsberg chce ještě před vytvořením státu formovat „národní vědomí“.

Ani Ginsberg, ani Pinsker ale neodmítají použití moci za účelem dosažení svých cílů. Ve své knize „Autoemancipace“ popsal Pinsker metody vedoucí k auto-emancipaci a způsoby obnovení židovského národa: „Boj k dosažení našich cílů musí být veden v takovém duchu, aby vyvolal na mezinárodní politiky tlak, kterému nedokážou odolat.“ (zde, zde, zde, zde)

Podobné tvrzení je obsaženo v Protokolu č. 1: Jedině síla přináší úspěch v politice, zvláště tehdy, když je ukryta ve schopnostech důležitých pro státníka. Základní zásadou musí být násilí; prohnanost a pokrytectví musí být pravidlem pro vlády, které nechtějí, aby jejich koruny padly k nohám nějaké nové moci. Toto zlo je jediným prostředkem k dosažení dobra. Proto se nesmíme zastavit před uplácením, podvodem a zradou, když tyto mají sloužit k dosažení našeho cíle. V politice člověk musí vědět, jak se bez váhání zmocnit majetku druhých, když si tím zajistíme jejich podrobení a nadvládu nad nimi.

Zdá se mi, že Pinskerův výrok nepotvrzuje dostatečně jeho znalost Protokolů. Řekl bych, že se autor za každou cenu snaží něco dokázat, ale argument je vágní, nepřesvědčivý a v konečném pohledu spíše ubere na přesvědčivosti autorem jinak dobře zpracovaných předchozích faktů.

Osud té knížečky je fascinující stejně jako její obsah. Neměla by chybět v žádné knihovně. Po jejím pročtení vám ovšem přibude vrásek a ubude bezstarostného smíchu. Ale je třeba to znát.

Odkazy

[1] The Jews Who Wrote The Protocols Of Zion