Mikročipy pod kůži možná nebudou třeba

Včera mě povinnosti zavály do místního nákupního centra. Znáte ta monstra. Příjemné, dobře osvětlené chodby vykládané nějakou levnou napodobeninou ušlechtilých materiálů, jejich stěny tvoří nepřetržitý sled výkladních skříní převážně s oblečením, kosmetikou, zdravou výživou, elektronikou, mobilními telefony, hrami, zkrátka vším, co uspokojí náročné požadavky člověků 21. století. Často tam hraje i hudba a je samozřejmostí, že vzduch je klimatizován. Bývá ovšem typické, že nabízené zboží je identické, dokonce včetně ceny (po přepočtu na místní měnu), lhostejno zda je nákupní centrum umístěno v Americe, Asii, Kanadě nebo v Čechách. Stejné značky, stejné barvy, stejné obaly, stejná sterilita, stejný výběr. A stejný výrobce – Čína nebo některá podobná země. Dokonce i pohlednice s přáním k svátkům mají jednotnou fazónu a stejného autora.

Obchody nebývají plné, snad jen před Vánocemi. Mimo toto období bývá zcela běžné, že počet prodávajících v každém jednotlivém obchodě a v každém okamžiku převyšuje počet zákazníků někdy dost podstatně, lhostejno, co nabízejí. Vždy mě udivuje, že ty obchody vůbec stojí, bráno v úvahu, že jen málokdy něco prodají. Nejvíce zejí prázdnotou prodejny nabízející šperky a diamanty. Takový Birks mívá tak málo zákazníků, že si o případných zbloudilcích do jejich obchodů perzonál snad posílá smsky. Přitom právě Birks prodává zboží, které si svou hodnotu podrží ještě stovky let. Což se o zboží, o kterém bude řeč, určitě říct nedá.

Chodby nákupních center bývají ovšem plné. Většina lidí se jen tak courá, dokonce se stává zvykem, že rodinka v neděli vezme děti a namísto do přírody vyrazí do obchodního centra window-shopping.

Jak jsem se tak včera prodíral chodbami místního nákupního centra, zaujala mě fronta. Dlouhý had se vinul chodbou až za roh. Nač tady čekají? Nejprve jsem myslel, že jde o nějakou reklamní kampaň, nebo že natáčejí film. Ale ne, nic z toho. Ti lidé stáli trpělivě v řadě zcela dobrovolně. Došel jsem na začátek fronty. Prodejna, před kterou fronta stála, byla Apple. Mohlo mě to napadnout. A uvnitř prodávali – ano – iPhone 4. Vrátil jsem se na konec fronty a schválně ty čekající lidi spočítal. Stálo jich tam 47.

Myslím, že ostatní obchodníci musejí Apple závidět. Takový had koupěchtivých zákazníků před vchodem – to je sen každého prodejce. Ale marná sláva, Apple je IN, ti ostatní přežívají a skřípou zuby.

Před dveřmi stáli dva muži z nějaké bezpečnostní služby se seznamem v ruce (nepochopil jsem to, ale myslím, že každý v řadě musel nahlásit své jméno, nebo dostal číslo nebo tak nějak) a pouštěli dovnitř dalšího až když předchozí zákazník opustil obchod. U čela fronty byla cedule: „Chceš-li koupit iPhone 4, postav se do řady.“ Bylo zajímavé, že stráž u vchodu jinak pouštěla dovnitř každého, kdo chtěl. Zkrátka mu věřila, že nejde nakupovat. Vešel jsem dovnitř, aniž by mi kdo bránil. Obchod měl snad 30 metrů na délku. Uprostřed dva dlouhé stoly a na nich jeden iPhone 4 vedle druhého. Pochopitelně přikurtovány ke stolu kabelem bezpečnostního systému, ale jinak plně funkční. Dokonce se z nich dalo telefonovat. Zdarma.

Chvíli jsem si s tím mobilem hrál. Musím uznat – je to hezká věc. Úžasně snadná obsluha, intuitivní ovládání, dá se s tím pracovat, aniž by člověk četl návod. Je to uděláno tak, že to zvládne skutečně i osoba, jak se dnes říká, mentally challenged neboli přihlouplá. A všechno funguje tak nějak hravě, až mile. Oceňuji také jasný, dobře čitelný displej. Celkově mobil seděl dobře v ruce a působil dojmem, že něco držíte.

A na pracovní ploše mimo jiné nezbytné ikonky Facebooku a Twitteru přímo vyzývaly, použij nás. Napiš o sobě. Řekni, co právě děláš. Ostatní to zajímá. Máte pocit, že doslova držíte v rukou celý svět. Můžete komunikovat, sdělovat, tlachat, fotografovat, natáčet a vše hned za tepla „dávat ven“, aby to věděli i na Novém Zélandě. A pokud se vám zrovna nechce bavit, nu, můžete strčit do uši sluchátka a poslouchat svou oblíbenou hudbu. Nebo číst svou oblíbenou knihu. Nebo sledovat svůj film. Chcete se o něj podělit s kamarádem? Je to blízko, jen dotek jedné ikonky. Všechno je plynulé, hladké, přirozené a hravé. Už není třeba za někým jít osobně. Stačí s ním chatovat. Nebo twittovat. Či facebookovat. Že ta slova v češtině nejsou? Nevadí, brzy budou.

Lidé nevnímají tato zařízení jako průnik do soukromí. Nevadí jim, že se těm lesklým krabičkám zcela vydávají na milost a nemilost. Co na ně mobil sám neprozradí (například jejich polohu), to ochotně vykecají sami prostřednictvím emailů, sociálních sítí a různých chatů, protože ty mobily byly designovány s myšlenkou, aby to lidé dělali, a přímo je k tomu nutí. Pokud si někdo koupil iPhone a dosud nemá profil na Facebooku nebo jiné podobné síti – nu, snad je čas si ho konečně zřídit. Vždyť je to tak snadné.

Ten, kdo ovládá tok dat z mobilních zařízení, ví o každém svém klientovi mnohem více, než by věděl, kdyby například klient nosil jen nějaký mikročip pod kůží. Konečně co takový mikročip může na člověka prozradit kromě jeho polohy? Ale mobil, to je panečku jiné kafe. A moderní mobily s GPS tu polohu určí často přesněji než RFID mikročip.

Tohle je zajímavý aspekt lidské psychiky. Nařiď povinné čipování a řadě lidí se to nebude líbit. Budou remcat, budou se snažit tomu vyhnout. Ale udělej pouta dostatečně hezká, přitažlivá, hravá, a lidé si je budou sami nasazovat. A ještě za to budou platit. A budou s těmi pouty spát a budou s nimi chodit i na záchod. Doslova.

Sen všech totalitních diktátorů a uzurpátorů svobody se naplňuje. Díky mobilním zařízením, kteří si lidé sami kupují. Dokonce na ně stojí fronty. Domnívám se, že nakonec nebude ani nutno provádět hromadné čipování lidí. Proč by to stát dělal? Všechno o každém svém občanovi ví, každý jeho pohyb je zaznamenán, každá myšlenka uložena. Díky hravým, krásným mobilním zařízením. Je to dokonalé.