Mám to tu rád

Po dvou měsících pobytu doma se vracím do Kanady. Dnes, 20., je zde pro mne poslední den. Ještě nemám sbaleno, ještě musím uklidit garsonku, vyčistit ledničku, vysát, vytřít, zakonzervovat byt. Zítra tou dobou už budu nad Atlantikem.

Je to zvláštní, říká se, že kočka potřebuje zhruba měsíc v novém prostředí, aby si zvykla a začala místo považovat za svůj domov. Myslím, že lidé potřebuji zhruba stejnou dobu – další důkaz, že jsme všichni součástí stejné přírody.

Jezdím domů pravidelně, vždy na několik měsíců. A je to pokaždé stejné. Před cestou se mi nechce, bojím se nečekaných situací, které bych nemusel zvládnout, neznámého prostředí, nemám rád dlouhý pobyt v letadle. Po příletu na místo, ať je to Kanada nebo Česká republika, mi v prvních dnech místo nic neříká. Nemám k němu vztah, ani vazby. I když se vracím do míst, která důvěrně znám.

Zhruba po týdnu si jakž takž zvyknu, život se mi ustálí do pravidelných rituálů. A po dalším týdnu si začnu pobyt vychutnávat. To platí hlavně o ČR, v Kanadě prostě přežívám. Když pak z toho místa po nějaké době odjíždím, je mi smutno, cítím, že mě něco rve z kořenů, které jsem už stačil zapustit.

Myslím, že lidé, kteří hodně cestují, ale vždy jen do hotelů nebo kempů nemají možnost skutečně mít nové místo rádi. Nestačí se sžít s okolím. A potom jde i to, kde má člověk svůj „hlavní stan“. Pokud je to v ubytovacím podniku, no prosím, ono to jde, ale není to ono.

Člověk začne mít místo rád, až když v tom místě má skutečně svůj koutek, který mu říká pane. A ten koutek si musel nějak vybudovat a vyspravit a vybavit, často do toho investovat nejen peníze, ale i pot a krev. Tu krev – to myslím vážně. Když se třeba při opravě něčeho zraníte, když na tom, co budujete, ulpí vaše krev, a vy při tom cítíte bolest a v prvním okamžiku nadáváte jako špaček a jste vzteklí, to je přesně jeden z okamžiků, kdy zapouštíte kořeny. I ta bolest je k tomu třeba.

Mám rád toto místo zde v Čechách. Mnohokrát jsem sám sobě nadával, proč jsem si nepořídil něco někde více ve městě, bydlím totiž na kraji dědiny, ale když se večer koukám na oblohu, občas vidím i hvězdy v docela slušném počtu, není tady totiž městské osvětlení, které by zahlcovalo oblohu. Jak říkám, občas vidím i hvězdy a je to prima. Mám radost, když se ráno probudím, a v pokoji mi sedí kočka od sousedů, která v noci přišla oknem. Někdy dvě i tři. Mám rád cestu k sobě po polní cestě, kde teď v létě poletují bělásci, z jedné strany remízek, z druhé rovina lánu, na kterém zlátne obilí. Loni tam měli řepku a to zase bylo všechno žluté. Mám rád místní rybník, kde jsem hodiny proseděl na lavičce a pozoroval hladinu, a kde jsem se několikrát v poledne koupal nahý, když jsem šel z oběda, a nikde nikdo nebyl. Těší mě, že mě paní pošťačka zdraví a dá mi doporučený dopis i bez občanky, protože mě zná. V malinkém krámku mě znají také, paní prodavačka mě vítá s úsměvem, i když tam nakupuji jen nanuky, cigarety a někdy rohlíky. Mám rád tuto dědinu s křivolakými, úzkými chodníky, kde mají v obecním úřadě Síň slávy a na rohu hospodu s kuželkárnou, ale kde nekoupíte ani poštovní známku, protože tu není pošta. Těší mě, když si mohu koupit od místního člověka med, litr za osmdesát korun. Ne kvůli ceně, ale protože to je zdejší med v obyčejné láhvi bez nálepky, od zdejších včel a ne med z Austrálie.

Tak nějak mám pocit, že svět tady je více barevnější než v Kanadě. Právě tím, že je pochopitelnější. Ne, že bych tady zažíval jen příjemné věci, to určitě ne, ale tak nějak mi připadá, že tady je všechno více konzistentní a jednodušší. V Kanadě se multikulturalistům podařilo rozbít původní společnost. Je tam směska národů a barev, lidi žijou vedle sebe sice relativně v míru a v (zákonem nařízené) snášenlivosti, ale ne spolu. Jsou uzavřenější, studenější a myslím, že obecně mají ze života méně než třeba Češi. Tady doma mám jistotu, že když někoho oslovím, odpoví mi mým jazykem, a ne třeba svahilštinou nebo hindu.

A myslím si, že život na malém městě je mnohem příjemnější, než život ve velkoměstě. Člověk potřebuje k tomu, aby byl šťastný, nejen lásku a peníze a takové ty známé věci, ale i svůj malinký svět, kterému rozumí, který obhlédne pohledem a přejde od konce do konce za rozumnou dobu, potřebuje kolem sebe lidi, se kterými ho poutá stejná kultura a stejný jazyk. Nemusí je znát osobně, stačí, když je potkává a zdraví. Jedině ve svém mikrosvětě může člověk zapustit kořeny, a ty mu pak umožňují, aby lépe vzdoroval různým nepřízním. (Na tom také staví multikulturalisté, kteří se ten svět snaží rozbourat násilnou migrací cizinců, se kterými nás nic nepojí.) Mám rád malá města a vůbec všechno malé, co se dá pochopit, a čemu se dá rozumět. Například mám rád letiště v Ostravě Mošnově, protože je maličké a milé. A nenávidím obří letiště, jako že jsem jsem jich v životě par zažil. Všechna byla studená a odporná. Stejně tak mám rád malé hotely a nesnáším obří interhotely. Ale to jsem odbočil.

Co vlastně chci říct. Abychom si toho tady vážili. A abychom nedovolili pokrytcům v rouše beránčím, aby nám ten náš malý, konzistentní svět rozbili a rozleptali. Jak říkal Karel Kryl, nevěřte ostnatému drátu, i kdyby se stokrát tvářil jako stonek růže. Nebo tak nějak.