Minuta ticha za Napster - a ne jen za něj

Německé nahrávací studio Bertelsmann se vzdalo svého plánu převzít za 9 milionů dolarů Napster poté, co konkursní soud tuto transakci nepovolil.

Proč soud takto rozhodl, nebylo sděleno. Nahrávacím gigantům byl Napster trnem v oku od samého počátku, kdy byl v roce 1999 založen tehdy devatenáctiletým Shawnem Fanningem. V dobách největší popularity se k serveru připojovalo 60 milionů lidí z celého světa. Dnes obsahuje jejich adresa www.napster.com pouze lakonické sdělení Napster was here - tady býval Napster. Kliknutím se dostanete na další stránku, kde je pohřbeno bývalé logo Napsteru - kočička se sluchátky na uších.

Napster má dluh sto milionů dolarů a žádný příjem. Jeho ředitel Konrad Hilbers dnes oznámil, že nemá jinou možnost, než ukončit existenci firmy. Napster přejde do likvidace podle článku sedm korporačního zákona. Německá firma Bertelsmann investovala do Napsteru celkem 103 miliony euro formou půjček a technologických licencí. Při rozdělování zbývajícího majetku firmy, který je odhadován na 9-10 milionů, bude zřejmě prvým věřitelem.

Spekuluje se, že i kdyby soud transakci povolil, Bertelsmann by tak jako tak Napster zlikvidoval.

Osobně považuji konec Napsteru za tragedii dalekosáhlého dopadu a předzvěst cesty, kterou jsme se my, jako světová globální společnost, vydali. Nejde jen o konec jedné firmy. Jde o utlučení skvělé technologické myšlenky (není to poprvé, pamatujete na souboj VHS versus BETA, nebo na pásku DAT?) a o další chmurný důkaz zániku našich základních občanských práv a svobod, které jsme považovali za samozřejmé. A mívali je už naši předkové i prapředkové. V podstatě platily od doby, kdy člověk slezl ze stromu a do kousku kosti vydrápal kamenem postavy a pak dovolil ostatním, aby se z nich těšili.

Odmítám argument, že šlo o pirátské šíření autorskými právy chráněných skladeb, je to nehorázný nesmysl. Pokud bych připustil, že hudební skladba sdílená přes Internet, je krádež, pak by se musely podle stejné logiky zavřít všechny knihovny světa, a každý, kdo by někomu cokoliv půjčil k přečtení, nebo třeba cédečko k poslechu, či videokazetu ke shlédnutí, by musel být trestán jako pirát. Ostatně to k tomu - dejte na má slova - směřuje.

Nahrávací studia nikdy nepodala sebemenší důkaz, že by jim činnost Napsteru způsobovala škodu, spíše naopak (lidi si skladbu poslechli a pak si ji často šli koupit); onen pětiprocentní údajný pokles prodeje CD před rokem byl způsoben celkovým útlumem ekonomiky a zdaleka není tak velký jak v jiných odvětvích. Argument se prostě hodil do krámu.

O nějaké ochraně autorů ze strany studií také není vůbec řeč, je to jen další lež. Už jsem tady jednou uváděl adresu článku Steve Albiniho The Problem With Music, kde se dosti podrobně popisuje, jak nahrávací studia nutí hudební skupiny a muzikanty do nevolnictví, jak je odírají a okrádají. Pro ty, kterým tato adresa ušla, uvádím ještě jednou: http://www.negativland.com/albini.html.

Celý případ Napsteru je "hezkým" příkladem toho, jak se celý svět podřizuje idiotským americkým zákonům. O osudu Napsteru totiž bylo rozhodnuto na základě zákona DMCA (u jehož vzniku byla právě jednou z motivací zlikvidovat Napster) platného pouze na území Spojených států. Ptám se, jak je tedy možné, že není dovoleno zřídit napsterový server někde mimo území Spojených států. Inu není. Zánikem Napsteru jsme například my - Češi a Slováci (a všechny další neamerické národy) - přišli o možnost sdílet původní písničky našich zemí staré často desítky let, na které RIAA a američtí nahrávací giganti nikdy žádné právo neměli.

Napster je tedy definitivně mrtev. Dílo hamižných vydřiduchů z RIAA se podařilo. Nemohli podat lepšího svědectví o tom, jak si za peníze lze koupit politiky, zákon i právo, a jak bezmocná a bezzubá je, navzdory své početní převaze, světová veřejnost.