Rusko-německý strategický severní plynovod

V poválečné historii federální republiky má německý kancléř tendenci zmizet, když začne prosazovat politické cíle, které se od washingtonské politické agendy příliš odklánějí. V případě Gerharda Shroedera šlo o dva neodpustitelné „hříchy“. Tím prvním byl jeho otevřený nesouhlas s americkou invazí do Iráku v roce 2003. Tím druhým, strategicky mnohem vážnějším, bylo jeho jednání s ruským premiérem Putinem o novém velkém plynovodu z Ruska, který by dopravil plyn do Německa a vyhnul se přitom tehdy nepřátelskému Polsku. Dnes dosáhla první sekce severního plynovodu pobřeží Mecklenburg-Vorpommern baltského města Lubmin, což z tohoto města učinilo osu mezi Evropou a Ruskem.

Gerhard Schroeder ve skutečnosti vděčil za svou pozici tiché, ale vlivné podpoře prezidenta Clintona, který podle našich německých zdrojů z SPD požadoval, aby Schroederova rudo-zelená koalice, pokud bude zvolena, podpořila americko-NATO válku proti Srbsku v roce 1999. Washington chtěl ukončit éru Helmuta Kohla. Ale v roce 2005 byl Schroeder pro Washington příliš „německý“ a Bushova administrativa údajně začala zřetelně věnovat pozornost podpoře jeho následovníka.

Posledním činem Gerharda Schroedera jako kancléře Německa bylo schválení obřího plynovodu North Stream z ruského přístavu Vyborg blízko finských hranic do Lubminu. Po odchodu z úřadu kancléře se Schroeder stal ředitelem Nord Stream AG, společného podniku mezi ruským státním Gazpromem a německými firmami E.ON-Ruhrgas and BASF-Wintershall. Rovněž zvýšil veřejnou kritiku americké zahraniční politiky a obvinil americký klientský stát Gruzie ze zahájení války proti Jižní Osetii v roce 2008.

V roce 2006 přirovnal polský neokonzervativní ministr zahraničí a velký spojenec Washingtonu plynovod Nord Stream k rusko-nacistickému paktu z roku 1939. Od kolapsu Sovětského Svazu bylo politikou Washingtonu kultivovat Polsko jako klín, který zablokuje bližší rusko-německou ekonomickou a politickou spolupráci. S tím souviselo i rozhodnutí umístit v Polsku americký raketový systém a nyní rakety Patriot namířené na Rusko.

Tento měsíc navzdory zuřivé politické opozici z Polska a dalších zemí dosáhl Schroederův projekt Nord Stream svého prvního důležitého milníku, když první ze dvou potrubí dosáhlo přesně podle plánu pevniny u Lubminu. Až bude koncem tohoto měsíce položeno druhé potrubí a plynovod začne koncem roku 2011 fungovat, půjde o největší světový podmořský plynovod o roční kapacitě 55 miliard metrů krychlových plynů pro Evropu. Podmořská trasa vede teritoriálními vodami a exkluzivními ekonomickými zónami Finska, Švédska, Dánska a Německa vyhýbaje se při tom Polsku a baltským států, Estonska, Lotyšska a Litevska.

Lubmin se stane transformační stanici, odkud povede 470 km dlouhé potrubí územím Saska k hranicím České republiky. Další západní plynovody přivedou ruský plyn přes existující síť do Holandska, Francie a Británie, což zřetelně zvýší energetické propojení mezi EU a Ruskem – vývoj, který Washington nevítá. Francouzská společnost GDF Suez, dříve Gaz de France, právě zakoupila 9 % podílů Nord Stream AG a holandská společnost N.V. Nederlandse Gasunie má rovněž 9 %, což dává projektu širokou evropskou participaci – důležitý geopolitický úspěch pro vládu Putina a Medvedeva navzdory ostré americké opozici. Nord Stream má nyní dlouhodobé smlouvy a dodávkách plynu pro Dánsko, Británii, Francii, Nizozemí, Belgii a také Německo.

Plynovody Nord Stream a South Stream

Gazprom rovněž pokračuje v projektu druhého hlavního plynovodu, South Stream, který dopraví plyn z Ruska na jižní pobřeží Černého moře do Bulharska a případně do Itálie. Bulharsko po dlouhém jednání konečně 7. července souhlasilo spolupodílet se na tomto projektu.

Plynovod South Stream bude přivádět ruský plyn do Západní Evropy a vyhne se Ukrajině, které Washington v nedávných létech věnoval značné úsilí ve snaze připojit zemi k proti-ruskému a pro-NATO táboru. Pozůstatkem sovětské éry, kdy ekonomiky obou státu tvořily jediný integrovaný celek, je skutečnost, že většina plynovodů a ropovodů z Ruska na Západ vede přes ukrajinské území. To učinilo Moskvu vysoce zranitelnou po „oranžové revoluci v lednu 2005, která přivedla k moci Viktora Jusčenka a která byla financovaná Amerikou. Poslední volby na Ukrajině znatelně zmírnily napětí mezi Moskvou a Kyjevem, neboť nový ukrajinský prezident Viktor Janukovič zastává více neutrální pozici a snaží se udržovat dobré vztahy jak s NATO tak s Moskvou. Podmořská část plynovodu South Stream povede z ruského území po dně Černého moře k bulharským břehům. Plynovod bude provozován ruským Gazpromem společně s italskou společností ENI. Podle nové smlouvy s Bulharskem umožní Bulharsko použití své existující plynové infrastruktury pro transport do dalších zemí.

Washington vyvinul silný tlak na státy EU a Turecko, aby namísto South Stream vybudovaly alternativní plynovod Nabucco, který by eliminoval Rusko. V současnosti EU Nabucco příliš nepodporuje a navíc Nabucco nemá dostatečné zdroje, které by potrubí naplnily.

Dokončení plynovodu South Stream by vytvořilo důležité geopolitické pouto mezi zeměmi EU, centrální Evropou a Ruskem – něco, co by pro Washington představovalo zlý geopolitický sen. Od druhé světové války bylo snahou americké politiky dominovat Západní Evropě. Nejprve rozdmýchávali Studenou válku se Sovětským Svazem a po roce 1990 rozšiřovali NATO na východ k hranicím Ruska. Stále více nezávislá západní Evropa obracející se spíše k východu než přes Atlantik by mohla pro pokračující americkou dominanci „jediné supervelmoci“ představovat vážnou porážku.

Takže milé městečko Lumbin na severovýchodě Německa se bezděčně stalo de facto důležitým mezníkem v geopolitickém dramatu mezi Washingtonem a Eurasii, ať už si to jeho obyvatelé uvědomují nebo ne.