Evropský nacionalismus a Ukrajina ve strategii Anglosasů

Odpovědi na mnohé otázky související s nárůstem nacionalistických nálad v zemích bývalého SSSR a v zemích bývalé sféry sovětského vlivu ve střední a východní Evropě (SVE) je třeba hledat ve vládních kabinetech Londýna a Ottawy.

Institut pro obranu a zahraniční záležitosti Kanady zveřejnil zprávu „Bezpečnost ve světě nestability, kanadská vize nové strategické koncepce NATO“, ve které se navrhují opatření v činnosti NATO ve vztahu k nevládním organizacím (NGO), aby byly schopny uplatňovat politiku NATO nejen v Asii nebo v Africe, ale i v Evropě. Ottawa se poučila s chyb NATO v Afghánistánu a Kosovu. Pozornost Kanaďanů se upírá na Ukrajinu. Rusko je v kanadské zprávě přirovnáváno k medvědu, se kterým Ottawa musí spolupracovat i soupeřit. V rámci spolupráce kanadští experti doporučují využít celé spektrum „měkké síly“ a doporučují vládě se pomalu zbavovat americké kurately a provádět vlastní evropskou politiku, i když ne bez ohledů na zájmy Bílého domu.

Taková koncepce nachází podporu v Londýně, a, což je poněkud udivující, ve Washingtonu. Stejně tak Američané nejsou proti využití úsilí kanadských přátel, aby znovu začali s budováním raketové obrany u ruských hranic. Britové zůstávají ve stínu, tahají za nitky manipulací nástupu nacionalismu a nechystají se přenechat Kanaďanům ratolest prvenství. Především Londýn má zájem na šíření „euroskepticismu“ mezi členy EU. Protože v Bruselu vidí konkurenta na kontinentě a hrozbu pro svůj vliv, snaží se Britové využít staré konflikty a aktivně napomáhají zrodu nových.

Na těle sjednocené Evropy je několik nehojících se jizev: otázka Flander v Belgii; problém Basků ve Španělsku; spory Maďarů se Slováky a Srby, a jejich teritoriální nároky k tomu; politické ambice Rumunů, jejich plány s Moldávií a jejich nároky vůči Ukrajině.

První dva konflikty zajímají Londýn mnohem méně, než doutnající ohniska nacionalismu v SVE: zde se Britové obávají obnovení ruského vlivu. Pro dosažení těchto dvou cílů (rozdmýchávání „euroskepticismu“ a neúspěch ve zlepšení vztahů mezi SVE a RF) vsadil Londýn na evropský nacionalismus.

Graham Watson, britský liberál a člen Europarlamentu, šéf Aliance demokratů a liberálů, je dnes ve vytváření nacionalistické mozaiky v Evropě klíčovou postavou, pracující v zájmu Londýna a se souhlasem vlády Davida Camerona. Watson se účastnil britského projektu vytvoření Sociálně-demokratické strany Rumunska, jako mladé odnože rumunských nacionalistů, a dnes je tato strana v koalici s konzervativci a je zastoupena v Europarlamentu 11 poslanci z 33 křesel vyhrazených pro Rumunsko. A rumunští sociál-demokraté a rumunští konzervativci obhajují myšlenku na vzkříšení „Velkého Rumunska“, na úkor Bukoviny a Oděské oblasti. Projekt „Velkého Rumunska“ zcela odpovídá zájmům Velké Británie v SVE. Graham Watson má vynikající vztahy s vůdci ultrapravicových maďarských stran „Fides“ a „Jobbik“. Teritoriální nároky Budapešti vůči Kyjevu zatím nemají otevřený charakter, jako v případě Bukurešti, ale maďarské orgány se vážně postavily na podporu nacionalistických plánů maďarské menšiny v celé SVE – od Srbska a Slovenska po Rumunsko a Ukrajinu (na území Ukrajiny žije 156,000 Maďarů). Je zajímavé, že vůdce Celoukrajinského svazu „Svoboda“ Oleg Tjagnibok – stoupenec velké ukrajinské budoucnosti – má vynikající vztahy s maďarskými ultranacionalisty z Fides, a dokonce oficiálně gratuloval jejich vůdci Viktoru Orbanovi k vítězství v posledních parlamentních volbách. Strana Jobbik je Tjagnibokem také považována za spojence. Vysvětlení je jednoduché: jak nacionalisté Tjagniboka, tak ultranacionalisté Orbana skáčou na stejnou anglo-saskou píšťalku, jako jejich kolegové z Jobbik. Londýn má v úmyslu v Europarlamentu vytvořit ještě širší politický blok krajní pravice. Setkání Olega Tjagniboka s vůdcem bulharských nacionalistů Dimitrem Stojanovičem (strana Ataka) ve Štrasburku, kde se 17. června 2010 konala tisková konference členů Aliance evropských národních hnutí, bylo jedním z kroků tímto směrem. Účastníci tiskové konference vyjádřili zájem začlenit do Aliance pravicové strany z Polska, Španělska a Portugalska. Tehdy se možná plán Londýna na vytvoření sjednocené nacionalistické fronty v celé kontinentální Evropě naplní.

Dnes se hlavním úkolem „Svobody“ zdá být nejen upevnění dosažených výsledků ve volbách prezidenta Ukrajiny, ale také mobilizace Ukrajinců v zahraničí pod svoji vlajkou. Tjagnibok nedávno navštívil za tímto účelem Kanadu, a jeho podřízení potěšili návštěvou ukrajinskou diasporu v Srbsku (ve městě Novi Grad). A ukrajinské ministerstvo zahraničí vyjádřilo delegaci ukrajinských nacionalistů podporu, a to prostřednictvím velvyslance Ukrajiny v Srbsku.

Nicméně vnitřní jednota mezi ukrajinskými pravicovými stranami nepanuje. Nacionalisté ze strany „Trezubec im. S. Bandery“ se se spolubojovníky Tjagniboka nepřátelí. Tjagnibok a UNA-UNSO nepřijmou stoupence BJUT, a samotní členové BJUT považují za obránce národních myšlenek pouze sebe. Hlavní příčinou rozepří je rozdělení sfér politického vlivu a dělba finančních toků, přicházejících ze zahraničí. Pravda, ne všechny pravicové ukrajinské strany „se živí“ ze západních zdrojů. Anglosasové investují prostředky pouze do nejperspektivnějších sil – především do „Svobody“ Tjagniboka.

Zároveň lze pozorovat příklon části nejradikálnějších nacionalistů k primitivnímu rasismu. Taková uskupení se vydávají za bojovníky za mravní a etnickou čistotu národa. A podobně dochází ke stále většímu rozmachu rasistických hnutí na území SVE. Na Ukrajině hrají ukrajinští nacionalisté otevřeně na rasistickou notu. Takže v Záporoží ekologická organizace ENOT iniciovala sbírku na stavbu památníku Adolfu Hitlerovi, coby „význačnému ekologovi současnosti“, protože führer nepil, nekouřil a „přeměnil Německo v otázce ekologie na vzorovou zemi“. Pro lepší názornost členové ENOT naházeli vejce na Stalinův památník, který byl dříve v Záporoží vztyčen na žádost veteránů Velké vlastenecké války.

Vytvoření ohnisek chronické nestability u hranic s Ruskem, za využití nacionalistických sil v sousedních zemích, bylo a zůstává nejoblíbenějším postupem britské diplomacie a rozvědky. Zájem na tom projevují také Kanada a USA, ale u použití takového „nástroje“ vidí nuance. Ukrajinští nacionalisté jsou do mechanismu realizace anglo-saských projektů ve střední a východní Evropě zapojeni od počátku, a nárůst agresivity nacionalistických stran zde není nijak vzdálen.