Byl by Orwell pyšný?

Zdálo by se, že přesně jako satira Benjamina Franklina o nápadu zavést letní čas (nyní realizovaná v celém světě v čele s anglosasy), byl Orwellův román 1984 přijat nikoliv jako varování, ale jako návod k tomu, jak „správně“ strukturovat anglosaskou společnost a Západ obecně, stejně jako návod na strukturování zahraniční politiky.

Zvlášť je dobré si všimnout sociálních aspektů tohoto včelího roje, loajality ke státním strukturám.

Všechny marxistické režimy se pokusily vnutit lidem loajalitu ke státu, definitivně ne k Bohu či rodině. Všechny vytvořily příklady státních „hrdinů“, kteří zavrhli vlastní rodinu a dali přednost autoritám státu. Tito „hrdinové“ a jejich napodobovači byli ale vždy v menšině, základní sociální struktura se vždy dokázala udržet a vzdorovat podobným šokům a tlakům.

Na Západě, zvláště na anglo-západě už dvě generace probíhá zákeřnější program. Marxistické elity se poučily ze svých selhání v minulosti. Zjistily, že radikální zásahy do organismu vyvolají obranné reakce a mohou končit selháním programu nebo zánikem organismu. Marxisté nechtějí organismus zahubit, potřebují ho zdravý a silný, pouze chtějí, aby fungoval směrem, který mu vytyčili.

V závěru zvolili více-generační přístup. Nejprve přišla volná láska šedesátých let – choroba, která zachvátila celý Západ, podminovala vztahy a vytvořila zdání, že dočasné sexuální vazby jsou OK. Tohle přirozeně mělo za následek nahlodání rodinných struktur s dětmi, které se rodily a vyrůstaly s jedním rodičem nebo s několika sadami rodičů, jak se jejich biologičtí rodiče rozváděli a brali několikrát.

Pak přišel trend zakuklování formou různých technologií a masových médií, účelem bylo izolovat souseda od souseda. Lidé už neměli pocit, že jsou částí jedné komunity a neměli ani potřebu loajality k této komunitě. Cítili se méně přitahováni skupinovou morální strukturou, byli schopni objevovat výstřednosti své vlastní psychiky až k libovolnému stupni. Konec konců pokud se ti něco líbí v tvém vlastním světě, co záleží na názoru kohokoliv jiného? Všimli jste si někdy, jak roste počet bláznivých lidí na Západě? Vidím to i zde v Rusku, ačkoliv zde je to stále méně běžné v porovnání se Západem. Pokaždé, když navštívím západní země, jsem šokován tím, kolik bláznů se na veřejnosti volně pohybuje.

Teď přicházejí konečné programy separování jedince od všech bývalých vazeb ke společnosti celkově. V USA a Británii zahájena série programů zacílených na „prevenci“ týrání a „ochrany“ dítěte pracuje ke zničení klišé a formuje děti stát se více „vše zahrnujícími“. Ačkoliv – jako většina těch nejhorších a nejvražednějších progresivních nápadů – se na povrchu zdá, že je to ušlechtilý nápad, pravdou je, že je to čiré zlo.

To, co program dělá, je zničení všech smysluplných vazeb, které dítě má. Nejvíce dětí na Západě, zvláště v Americe vede extrémně strukturovaný a paranoidní život, kde i čas her je kontrolován dospělými, aby z něj děti „vytěžily“ hodnotu. Jako kdyby děti byly jakýmsi pracovními trubci a hra jen pro zábavu nemá sama pro sebe hodnotu. Podívejte se někdy na americké kreslené filmy jako Builder Bob nebo SpongeBob Square Pants, máme je všechny díky magii satelitních televizí. Všechny zobrazují perfektní malé pracující trubce, jejichž jedinou životní radostí není umění nebo přátelství, ale práce, práce a poslouchání svých majitelů vždy a ve všem.

„Myslím, že děti preferují se párovat a mít jednoho nejlepšího přítele. Jako učitelé a poradci jim zkoušíme vysvětlit, aby to nedělaly,“ řekla Christine Laycob, ředitelka a poradkyně na Mary Institute a učitelka v St. Louis Country Day School v St. Louis. „Zkoušíme s dětmi hovořit a pracujeme s nimi na tom, aby měly velkou skupinu kamarádů a nepokoušely se přátelé vlastnit.“

„Rodiče někdy říkají, Johny potřebuje jednoho blízkého kamaráda. My říkáme, Johny nepotřebuje nejlepšího kamaráda,“ doplňuje Christine Laycob.

Nejlepšího kamaráda? Musíte žertovat.

Samozřejmě, naši elitáři si to nemyslí. Přátelství buduje vlastní loajalitu a morálku. V progresivním marxistické státě loajalita může a musí směřovat jen vůči jediné entitě – Státu. Nemůže tam být žádná konkurence pro zájmy a potřeby individuálního jednotlivce, protože tam žádní individuální jednotlivci nemohou být. Přátelé se jeden druhému nevzdávají, tendence je opačná, spíše směřuje k ochraně a podpoře, tedy poskytuje naději. Jedině Stát je k tomu zmocněn.

Mnoho rodičů už začalo kooperovat ve výchově pracujících trubců a vojáků útočných oddílů budoucnosti, které se jednoho dne mohou obrátit proti nim samotným. Většina je příliš ignorantská na to, aby si uvědomila, co dělá. Ze stejného článků:

Pro mnohé dětské výchovné odborníky může být zářným vzorem příklad dvanáctiletých dvojčat Matthewa a Margarety Guestových, které si téměř vždy hrají ve skupině. V jedno typické páteční odpoledne naplní zhruba desítka chlapců a děvčat zahradu Guestových. Skáčou na trampolíně, střílejí míčem do koše na košíkovou nebo hrají na lovce lidí – variace hry na schovávanou.

Ani Margareta ani Matthew nikdy neměli nejlepšího kamaráda. „Prostě nemám někoho, koho bych měla ráda více než ostatní,“ řekla Margareta. „Většina lidí má moc kamarádů.“ Matthew řekl, že považuje 12 chlapců za své nejlepší kamarády a dodává, že s většinou z nich se setkává každý víkend.

Proces je samozřejmě dobře organizován a institucionalizován. Znovu ze stejného článku:

Jak se kalendář překulil do léta, snahy řídit přátelství se nezastavily zavřením škol. V posledních letech začal tábor Timber Lake Camp s přespáváním v Phoenicii zaměstnávat „trenéry kamarádství“, aby spolupracovali s táborníky a pomohli každému dítěti stát se přítelem všech ostatních. Pokud se zdá, že dvě děti jsou příliš vázány jeden na druhého, tábor se postará, aby se dostaly do různých sportovních týmů, sedávaly u jídla odděleně od sebe nebo trenér pozve jednoho z nich ke společné aktivitě s dítětem, které ještě nezná.

„Nemyslím si, že je pro dítě zvlášť zdravé spoléhat se na jednoho kamaráda,“ řekl ředitel tábora Jacobs. „Pokud se něco mezi nimi pokazí, může to být devastující. Rovněž to omezuje dětskou schopnost objevovat nové možnosti ve světě.“

Takže anglikáni, ta generace, která začne dospívat, bude mít konečně všechny to klíčové anglo-hodnoty, nebo přesněji nové klíčové anglo-hodnoty, před kterými vás váš moudrý Orwell varoval. Máte být na co hrdi.