Spojení sionistických teček

Před pár týdny Jewish Chronicle zveřejnil seznam židovských poslanců v britském parlamentu. Vyjmenoval jich celkem 24, z čehož je 12 konzervativců, 10 labouristů a dva liberální demokraté. Autor a mírový aktivista Stuart Littlewood tato čísla rozvedl a předložil následující analýzu:

„Židovská populace v Británii čitá 280,000 lidí, či 0,46%. Ve sněmovně je 650 míst, takže proporcionálně tvoří nároky židů pouhá tři křesla. Závěr je dost jasný. S 24 křesly jsou židé nadměrně zastoupení 8x. Což samozřejmě znamená, že ostatní skupiny musí být zastoupeny nedostatečně, včetně muslimů… Pokud by muslimové, například, byli nadměrně zastoupeni ve stejném rozsahu jako židé (tj. osmkrát), měli by 200 křesel. A strhla by se vřava.“

Zde je třeba položit otázku. Proč jsou židé silně nadměrně zastoupeni v britském parlamentu, v britských a amerických nátlakových skupinách, v politickém financování a v médiích?

Haim Saban, izraelský Američan, multimiliardář a mediální magnát, nabízí odpověď. New Yorker tento týden informoval, že na konferenci vloni na podzim Saban popsal svůj pro-izraelský recept, kdy nastínil „tři způsoby, jak být vlivným v americké politice… poskytujte dary politickým stranám, zakládejte mozkové trusty a kontrolujte média“.

Jak jsem zmínil mnohokrát dříve, neexistuje nic takového jako židovská konspirace. Vše se děje otevřeně. Před televizními kamerami z celého světa uvedený autor izraelské propagandy, jakož i britský ministr zahraničí David Miliband dal Izraelcům zelenou pro operace Lité olovo, kdy ve Sderot tvrdil, že „Izrael by se měl snažit chránit především své občany“. Milibar nás prakticky učinil všechny spoluviníky kolosálních válečných zločinů spáchaných Izraelem. Zarytý sionista lord Levy financoval Labouristickou stranu, když tato strana začala zločinnou válku, která měla zlikvidovat poslední kapsu arabského odporu vůči sionismu. Také se tím naprosto nijak netajil. V médiích nestoudní pisatelé Jewish Chronicle David Aaronovitch a Nick Cohen stejnou zločinnou válku nadšeně obhajovali, ve jménu „morálního intervencionistu“. Nick Cohen rovněž založil „mozkový trust“ Euston Manifesto, aby podporoval pochybnou ideologii neokonzervativců na této straně velké louže.

Levy, Cohen, Aaronowitch, Miliband, ti všichni se drží receptu Sabana: ovlivňování, dary, mozkové trusty, média. Přesto nezbytně Sabana znát nemusí, a možná o tomto sionistickém mediálním magnátu nikdy neslyšeli. Není to nutné. Faktem je, že Saban sám nic nevymyslel. Jeho recept je hluboce zakořeněn v judaistické náboženské tradici, židovské kultuře a ideologii.

Společně proti purim

Kniha Esther je biblický příběh, který je základem pro oslavy purim, nejradostnější židovské slavnosti. Tato kniha vypráví příběh o pokusu o judeocidu, ale vypráví také příběh, ve kterém se židům podaří svůj osud změnit pomocí politického vlivu. V tomto příběhu se židé dokážou zachránit a dokonce se pomstít, vše prostřednictvím infiltrace do kuloárů moci.

Je to zasazeno do třetího roku panování Ahasuera a vládcem je král Persie, obvykle nazýván Xerxes I. Je to příběh o paláci, konspiraci, pokusu o judeocidu a statečné a krásné židovské královně (Esther), která dokáže židy zachránit na poslední chvíli.

V tomto příběhu je král Ahasuerus ženat s Vashti, kterou zapudí poté, co odmítne jeho nabídku, aby ho během slavnosti „navštívila“. Esther byla vybrána z kandidátů jako nová žena Ahasuera. Jak příběh pokračuje, Ahasuerův premiér Haman kuje pikle, aby král vyvraždil všechny židy, aniž by věděl, že Esther je ve skutečnosti židovka. Esther, spolu se svým bratrancem Mordechai, lidi zachrání. Esther varuje Ahasuera před Hamanovým vražedným protižidovským komplotem. Haman a jeho synové jsou pověšeni na 50 kubitové šibenici, kterou původně postavil pro bratrance Mordechaie. Když se tak stane, Mordechai zaujme Hamanovo místo a stane se premiérem. Výnos Ahasuera nařizující vyvraždění židů nelze zrušit, takže vydá další výnos, který židům umožňuje vzít si zbraně a zabít své nepřátele, což samozřejmě učiní.

Poučení z tohoto biblického příběhu je celkem jasné. Pokud židé chtějí přežít, musí si proklestit cestu do kuloárů moci. Měli by si zavázat vůdce světa. Maje Esther, Mordechaie a purim na paměti, tak AIPAC, Levy, ADL, David Miliband, Saban a názor na „moc židů“, to vše je ztělesněním hluboce zakořeněné biblické, kmenové a kulturní ideologie.

Nicméně zde existuje zajímavé překroucení. Ačkoliv je tento příběh předkládán jako historický příběh, historická přesnost knihy Esther je silně zpochybňována většinou současných biblických badatelů a historiků. Nedostatek jakéhokoliv dokladu a souladu mezi podrobnostmi v příběhu a tím, co je známo z perské historie z klasických zdrojů, je to, co vedlo učence dojít k závěru, že tento příběh je z velké části, ne-li zcela, naprostou fikcí.

Jinými slovy, ačkoliv židovská morálka je jasná, pokus o genocidu je fikce. Zdá se, že kniha Esther uvádí (židovské) následovníky do stavu kolektivní předtraumatické stresové poruchy. Mění fiktivní fantazii o „destrukci“ na živou „ideologii přežití“. A skutečně, někteří tento příběh berou jako alegorii kvintesenčních asimilovaných židů, kteří zjistí, že jsou cílem antisemitismu, ale jsou také v pozici, kdy sebe a další židy mohou zachránit.

Kniha Esther existuje proto, aby vytvořila koherentní vyhnaneckou kmenovou mentalitu. Je zde, aby vštěpila existenční stres. Zavádí mentalitu holokoustu. Navíc zafixovává podmínky, které mění holokoust na realitu. Z hermeneutického pohledu tento text utváří realitu. V praxi jde o ustrašenou mysl, která se zasazuje do tragické pasti sebenaplňujícího se proroctví. Ideologie šoa dozrává do skutečné události.

Je dosti zajímavé, že kniha Esther (v hebrejské verzi) je jedinou ze dvou knih bible, která přímo nezmiňuje boha (tou druhou je píseň písní). Stejně jako je tomu v případě sionistické sekulární ideologie a náboženství holokoustu, jsou to v knize Esther židé, kteří věří v sebe, ve svoji vlastní moc, svoji výjimečnost, svoji chytrost, svoji schopnost ovlivňovat, svoji schopnost převzít království a svoji schopnost se zachránit. Kniha Esther je o uchopení moci. Rozvádí esenci a metafyziku židovské moci, jak byla popsána Haim Sabanem a jak je prováděna AIPAC.

Sionismus a demokracie

Sionisté, zdá se, milují demokracii. Židovský stát nestoudně tvrdí, že je „jedinou demokracií na Středním východě“. Stoupenci Izraele na celém světě také obhajují konflikty ve jménu „demokracie“. Proč demokracii tolik milují? Myslím, že odpověď je ničivě jednoduchá. Demokracie je jediná politická platforma pro sionistického kšeftaře s vlivem.

Demokracie ve svém stávajícím stavu, obzvláště v rámci anglicky mluvícího světa, je politický systém, který se specializuje na umísťování neschopných, nekvalifikovaných a pochybných charakterů do vedoucích pozic (říkám tomu proliferace blbů – p.p.). Dva demokraticky zvolení vůdci začali ilegální válku v Iráku. Dva demokraticky zvolení vůdci vmašírovali západ od finanční katastrofy.

Řízení státu není jednoduchý úkol. Zcela jistě si to vyžaduje určité nadání a průpravu. V minulosti byli naši političtí vůdci zkušenými politiky, kteří něčeho ve svém životě dosáhli, ať již v akademické oblasti, průmyslu, armádě nebo finančním světě. V minulosti se naši kandidáti na přední posty s námi dělili o své životopisy. Očividně tomu tak již není. Znovu a znovu je nám předkládána „demokratická volba“, kdy máme dát své hlasy tomu či onomu směšnému klaunu. Znovu a znovu vídáme vzestupující politické „hvězdy“, lidi, kteří ve svém životě nedosáhli opravdu ničeho, a kteří nejsou kvalifikovaní řídit ani bistro na rohu, natož pak stát.

Možná se ptáte, jakou měli kvalifikaci Blair nebo Bush, než vzali otěže do svých rukou. Jakou zkušenost má David Cameron, aby zachránil Británii před totální katastrofou na všech možných frontách (finanční, Irák, Afghánistán, vzdělání, NHS atd.)? Jakou zkušenost si přinesl David Miliband do kandidatury na premiéra za labouristy? Odpovědí je – žádnou. Naše životy, naše budoucnost a budoucnost našich dětí je v rukách směšných přitroublých postaviček. To může vysvětlovat, proč Británie skončila s patovým parlamentem. Ani jediný vůdce v této zemi nedokázal přesvědčit veřejnost, že má nadání, integritu, či dokonce náznak skutečného vůdcovství.

Ale zde je novinka. Stejně tak jako jsou naši vůdci zcela přitroublí, Sabanové, lordi Levy a Wolfowitzové vědí přesně, co dělat. Židovské náboženství, kultura a ideologie poskytují svým stoupencům historku, která nás zachrání před demokratickým vězením. Sabanové tohoto světa nejsou zdaleka žádní amatéři nebo přitroublíci; vědí přesně, co dělat. Dělali to po tři tisíce let. Jsou to následovníci Mordechaie a Esther. Sabanové světa vědí, jak přeměnit poučení z purim na britskou a americkou praxi.

Stuart Littlewood se, zdá se, diví, proč jsou židé nadměrně zastoupeni. S purim na paměti můžeme být schopni navrhnout odpověď. Máme co do činění s vyhnaneckým kulturním smýšlením, které prosazuje lobování, ovlivňování a kontrolu. Utváření politiky, médií a myšlení je skutečným významem knihy Esther. Saban byl buď dostatečně geniální, nebo pošetilý, když to připustil veřejně. Nicméně absence knihy Esther v srdcích muslimské nebo hindu kultury může vysvětlovat, proč jsou další okrajové přistěhovalecké kultury v Británii v britské politice a médiích zastoupeny odpovídajícím způsobem a proporcionálně. Navíc není pravděpodobné, že se to nějak brzy změní. Na rozdíl od většiny minorit a okrajových identit na západě je judaismus vyhnaneckým národním náboženstvím, a židovská identita je produktem kmenové indoktrinace. To může vysvětlovat, proč emancipovaní židé, kteří žijí v Británii po generace jako sekulární, stále fungují v rámci židovského politického a sociální smýšlení, a pod židovskými politickými zástavami.

Není tajemstvím, že pár židů je velmi nadaných. Je také celkem zjevné, že někteří židé patří mezi hlavní přispěvatele k humanistické a univerzální debatě. Nicméně to nelze říct o Haim Sabanovi, který si otevřeně přeje ovlivňovat americkou zahraniční politiku pomocí darů, mozkových trustů a kontroly médií. A podobně ani David Miliband, který bojoval za změnu Britské univerzální jurisdikce, aby izraelským válečným zločincům usnadnil návštěvu království, by neměl být považován za velkého humanistu. Nick Cohen, který založil Euston Manifesto, mozkový trust, který prosazuje sionistické zájmy v rámci britské intelektuální kultury, nemůže být považován za idol etiky. Je dosti udivující, že to všichni činili veřejně.

Pokud máme obavy o mír a budoucí generace, musíme být dostatečně stateční, abychom spojili tečky. Mordechaiům a Esther v našich médiích, a intelektuálním a politickém životě se musíme postavit. Musíme se sjednotit proti purim. Pokud má Labouristická strana ještě nějakou etickou zodpovědnost, měla by se raději naučit říkat sionistickým penězům a sionistickým nastrčeným dárcům „NE“. Pokud naše média chtějí, abychom věřili v jejich „nestrannost“, měla by identifikovat nepřátele uvnitř. Kolik Iráčanů bude muset zemřít, než penny dopadne? Kolik mírových aktivistů bude muset zemřít na otevřeném moři, než všichni řekneme „již NIKDY více“? Kolik britských pracovníků bude muset ztratit svoji práci, domov a naději, než si dovolíme říct „NE“ sionistickým válkám a jejich obhajovatelům v našich řadách?