Rusko stojí před geopolitickými výzvami 21. století

Rusko má obrovské zkušenosti s aktivitami zahraniční politiky prakticky ve všech částech planety, které nashromáždilo v období impéria a v sovětském období. V rámci této zkušenosti rusko-amerických vztahů za poslední rok si lze povšimnout především Američany nám předaného velkého červeného knoflíku s nápisem „znovuzažehnutí“. Ale obecně jsou to Američané, kteří mají ve vztahu k Rusku co „znovu zažehávat“.

Po 11. září 2001 se oficiální státní doktrína USA definitivně přiklonila k tomu, že svět musí být jednopolární. V amerických politických kruzích převládal názor, že Rusko prohrálo studenou válku a že se k němu zachovali velkoryse – nedosadili tam vice-krále ve stylu generála MacArthura. Avšak Kreml, podle představ vlády George Bushe ml., projevil nevděčnost, a začal provádět politiku v rozporu s touto logikou – tedy nepřijatelnou. Nepřijatelnou v rámci té politiky, kterou se řídili římští imperátoři, kteří nemohli dovolit, aby nějaký arménský car Mitridat měl „své“ sféry vlivu.

Například na Balkánu bylo v té době hlavním cílem USA ukázat Srbsku a Rusku, kdo je v domě pánem, a Washington to ukázal nejen Kremlu, ale celému světu. Na uzavřených jednáních Rady pro mezinárodní vztahy v r. 2006 Condoleezza Rice bez delších řečí sdělila ruskému ministru zahraničí: „Sergeji, již jsem ti řekla, že nemusíme projednávat problémy, které se vyskytují západně od Dunaje.“

Proč byli v USA tak rozhořčeni ruskou reakcí na gruzínskou agresi a zabití ruských mírotvorců? No protože Saakašvili je klíčový klient USA na Kavkaze. Jestli se zásah proti klientovi vymkne Moskvě z rukou, tak jak se bude dále utvářet americký nový světový řád?

V důsledku posledního půlroku vládnutí Bushovy vlády začala situace v rusko-amerických vztazích připomínat jaksi polovinu roku 1983, kdy historka s jihokorejským Boeingem vyvolala silně emocionální reakci na obou stranách. Dvoustranné rozhovory se omezily prakticky jen na mezinárodní otázky, které představovaly společný zájem. Nelze nepoznamenat, že z americké strany v tom byl ještě jistý prvek emocionální psychózy s jasně osobním nádechem, kdy kolovaly zvěsti o reakci Condoleezza Rice, která vyhodnotila události na Kavkaze v srpnu 2008 jako porážku své diplomatické linie.

V širším smyslu „spravedlivé rozhořčení“ Washingtonu souviselo s jasným pochopením, že Rusko lze snadno okřiknout, ale reálné možnosti, jak ho ovlivnit, a to tak, aby to nepoškodilo americké zájmy, USA nemají.

Ve světě je dost zemětřesení a konfliktů, a dost sil zainteresovaných na tom, aby se vyvolal konflikt mezi Ruskem a USA. A v této souvislosti je deklarovaná snaha nové americké vlády o „znovuzažehnutí“ dvoustranných vztahů jasným důvodem pro opatrný optimismus.

Zároveň nelze zapomínat, že otcové zakladatelé USA se spolu vzájemně přeli prakticky ve všech otázkách. Nicméně v jednom byli vždy jednotní. Svatosvatě věřili, že se jim podařilo najít „kámen mudrců“ nové státnosti. Tento „kámen mudrců“ jsou nyní povinni předat všem národům světa a oblažit je. Pokud tyto národy své štěstí nechápou, je jim to třeba vysvětlit – všemi možnými způsoby. A jestli národům v jejich štěstí brání jejich tyrani/vládci, je jim třeba pomoct se od těchto vládců osvobodit. To je v podstatě čistě náboženské cítění protestanta, které přerostlo do sektářského mesiášství. A také filosofický základ zahraniční politiky USA.

Nicméně jde o filosofii. V otázkách politické taktiky je ovšem třeba hledat kompromisní řešení, a Kreml je, za sebe, připraven tyto kompromisy hledat ve všech ohledech mezinárodní politiky. A je třeba říct, že připravenost na takové kompromisy demonstrovali důsledně všichni ruští prezidenti. Ale naděje na reciprocitu se nevyplnily.

S příchodem nové vlády USA taková naděje ožila. Nicméně nejdůležitější je domluvit se na společných, jednotných a všem srozumitelných pravidlech hry. Ruský prezident Dmitrij Medveděv vyzval k uzavření nové Dohody o evropské bezpečnosti. Mezinárodní mechanismy, vytvořené v rámci známého evropského helsinského procesu, již všem účastníkům mezinárodních vztahů v Evropě nezaručují stejnou bezpečnost.

Rusko podepsalo se Spojenými státy novou dohodu o dalším snížení a omezení ZHN. Zároveň byla Moskva nucena učinit jednostranné prohlášení o odstoupení od této dohody případě, že USA budou rozvíjet svoji protiraketovou obranu na takovou úroveň, která bude představovat reálnou hrozbu pro strategickou bezpečnost Ruska.

Ruské straně je navrhována účast v kolektivním systému protiraketové obrany NATO pod záštitou USA. Zatím je to rovnice o mnoha neznámých. Zjevnou výhodou, kterou by Moskva účastí v tomto projektu získala, avšak o které se musí ještě přesvědčit, by bylo, že by ruské vědecké a vojenské aktivity v oblasti modernizace obranného potenciálu nebyly nijak ohraničeny.

Mimo to účast v celoevropské protiraketové obraně nesmí Rusko zatáhnout do sporu se zeměmi, které, podle názoru USA, vyhrožují Americe nebo jejím spojencům. Jinými slovy, Rusko souhlasí spolupracovat se Severoatlantickou aliancí, ale ne proti Iránu, Sýrii nebo Severní Koreji.

Kreml rozvoj Organizace Severoatlantické dohody velmi pozorně sleduje. Nicméně to mi připomíná, jak v r. 1904 panovník a imperátor Nikolaj II říkal, že „válka nebude, protože ji nechci, a Japonci se neodváží“. Bohužel úmysly se mohou měnit, a možnosti vytvořené přiblížením vojenské infrastruktury USA a NATO k hranicím Ruska v spoledních letech vzrostly nesmírně.

Skupina „mudrců“ v čele s Madeleine Albright 17. května 2010 předložila projekt nové Strategické koncepce NATO. Tento dokument vypadá poněkud rozporuplně. Obsahuje například přiznání „omezenosti zdrojů a odpovědnosti bloku“, ale zároveň i to, že oblasti aktivit mají být podstatně rozšířeny. Rusku samozřejmě přeměna NATO na světového četníka ve formě orwellovského velkého bratra nemůže vyhovovat. To zaprvé.

Zadruhé, Moskva se domnívá, že NATO se již dávno vydalo za rámec svého obvyklého rozšiřování. Ve všech posledních rozšířeních přibyly země, které nejen, že zvětšily vojenský potenciál NATO, ale přinesly do něj politické problémy a konflikty. V důsledku toho NATO pozřelo tolik zemí, že se setkalo s „trávícími“ problémy. Uvnitř tohoto bloku dnes existuje několik protichůdných a antagonistických frakcí.

Zatřetí, Moskvě se nelíbí zoufalé snahy NATO nahradit nebo zaskakovat za OSN, jak se tomu již stalo v r. 1999 v Jugoslávii. Činí to dojem, že jde nejen o pokus vytvořit paralelní nástroj „globálního vládnutí“ vedle OSN, ale i o cílevědomé sklony této autoritářské mezinárodní organizace, což je obzvláště patrné, když narážíme na pokusy revidovat historické a právní výsledky druhé světové války. Mluvím o absolutně nepřijatelných pokusech přisoudit Sovětskému svazu a hitlerovskému Německu stejnou zodpovědnost za rozpoutání druhé světové války.

Tyto pokusy jsou do očí bijící otevřený úmysl odstranit Rusko jako hlavního platného hráče současné světové politiky. Ano, jaltsko-postupimské uspořádání, jako ucelený neporušený systém, již neexistuje, nicméně zachovaly se takové jeho důležité strukturální prvky, jako OSN, její instituce, systém mezinárodního práva, jehož základem je Charta OSN a její principy nevměšování a suverenity, s právem veta stálých členů Rady bezpečnosti OSN. To je dodnes jediná platforma všelidského dialogu a mírového řešení globálních problémů.

Co nyní probíhá například na Blízkém východě? Vezměme si Irák. Američané tuto zemi fakticky rozdělili mezi Kurdy (a tím zároveň vážně zhoršili své vztahy se svým nejdůležitějším spojencem v regionu – Tureckem), šíitský Irán (ze kterého učinili základní politickou sílu v tomto regionu) a Sunity. A v sunitském trojúhelníku vyvolali takový chaos, že byli nuceni platit Sunitům za neúčast ve vojenských akcích. V r. 2010 USA, jak řekl Barack Obama, odejdou z Iráku. Ale odejdou, aby zůstaly: vojenský kontingent v Iráku bude ještě několik let početně převyšovat nynější americké uskupení v Afghánistánu.

Rusko v posledních letech slýchá mnoho kritiky na svoji adresu kvůli Blízkému východu. Za „vinu“ je mu kladeno především to, že buduje kontakty s Hamasem, a jeho „zvláštní“ postoj ve vztahu k Iránu.

Co se týká Hamasu, tak se Moskva domnívá, že bez této organizace se nikdy nepodaří vytvořit trvalý a jednotný palestinský stát na Blízkém východě. A navíc Kreml pohlíží na pokusy vyhnat arabské muslimy s Jeruzaléma jako na agresi vůči posvátným místům. Nelidská blokáda sektoru Gazy z ní učinila největší koncentrační tábor na světě, kde lidé trpí, ale milion a půl arabských muslimů a křesťanů se nevzdává. Rusko učiní vše proto, aby rdoušení Gazy zkrátilo.

Moskvu kárají za vztahy s Hamasem, ale důvěrné kontakty s touto organizací – plnoprávného zástupce Palestinců, podporují vysoce postavení představitelé z Evropy a USA. Není žádným tajemstvím, že Američané učinili pro vítězství této organizace v Palestině mnoho, a „zkroutili ruce“ Izraeli. Druhá věc – s jakým cílem? Je známá poučná historka o tom, jak v r. 1978 skupina generálů z USA a Izraele přijela do Iránu, aby tam připravili zvláštní složky na boj s rostoucím islámským odporem vůči šáhovu režimu. Ale zároveň do Teheránu přijeli: velká skupina specialistů z ministerstva zahraničí USA a lidí z k min. zahraničí přidružených nevládních organizací, kteří rozjeli kampaň, ve které propagovali principy demokracie a lidských práv. Následně si generálové sbalili kufry a do 24 hodin odjeli, protože pochopili – teď zcela jistě přijde Chomejni.

V Rusku se mezi politology stále více šíří názor (já jeho zastáncem nejsem), že USA v pro sebe klíčových regionech světa úmyslně aplikuje strategii „řízeného chaosu“. Na Blízkém východě může konečným výsledkem takové strategie být zničení národních států a vytvoření islámského kalifátu. Já v takovou perspektivu příliš nevěřím – z toho důvodu, že by to znamenalo omezení druhého velkého projektu 20. století: existenci židovského státu na Blízkém východě (přinejmenším na tom místě, kde se od r. 1949 do dnešního dne nachází). Nevěřím, že ve své „velké hře“ jsou dnes americké politické kruhy připraveny obětovat Izrael, i když jsem silně přesvědčen, že jak USA, tak Velká Británie nemají věčné přátele a spojence, ale jde pouze o jejich „věčné“ – jejich vlastní – zájmy.

Proto se nejen v Iráku, ale i v Afghánistánu Američané s velkým nadšením pokoušejí přehodnotit svoji strategii. A klíčovým zde není nic jiného, než připravenost na úzkou spolupráci s bývalým nepřítelem – s Talibanem. A zde si musí vyjasnit nová pravidla hry nejen Rusko, ale i americké veřejné mínění. Vždyť najednou vzniká hromada otázek. Proč vůbec vtrhli do Afghánistánu? Jsou USA připraveny přiznat, že v Afghánistánu se pokoušely vyřešit úkol přeorientování energetických tras ze střední Asie na jih – a obejít tak Rusko a Čínu? Každému je přeci jasné, že žádná demokratizace v Afghánistánu na americký způsob neexistuje, a existovat nemůže. Je jasné i to, že Afghánistán žádnou teroristickou hrozbu pro USA nepředstavoval a nepředstavuje. Dnes je základní hrozbou pro svět, pocházející z Afghánistánu, úroveň produkce drog, která vzrostla za přítomnosti Američanů od r. 2001 44krát!!!

Američtí představitelé prohlašují, že se na boj s produkcí drog v Afghánistánu nechystají. A je pochopitelné proč: heroinová stezka ničí Evropu a Rusko. Ale v Mexiku a Kolumbii se USA neostýchají likvidovat drogové plantáže všemi metodami, včetně defoliantů, které způsobují u lidí závažné nemoci.

Vyhlídky u vývoje událostí kolem Iránu byly před nějakou dobou celkem pesimistické. A problém není v tom, jestli se Irán chystá vyrobit jadernou zbraň, či nikoliv. Správnější je mluvit o možnostech. Ale vývoj událostí kolem Iránu je osobité dejavu roku 2003. Tehdy se rozdmýchávaly hrátky kolem iráckých zbraní hromadného ničení, zpřísňovaly se sankce, vše vedlo k válce. Velmi brzy se ukázalo, že neblaze proslulé „výzvědné informace“, kterými se oháněli američtí představitelé, jsou zfalšované, ale bylo již pozdě: stovky tisíc Iráčanů již byly zabity a všudypřítomný Halliburton připravoval půdu pro výhradní předání iráckých ropných ložisek americkým společnostem.

Ve vztahu k Iránu dnes platí „presumpce viny“. Ahmadinejadovi říkají: dokaž, že opravdu nemáš to, co hledají a nemohou najít inspektoři IAEA, dokaž, že skutečně nechceš vyrábět bombu. Jinak – sankce a válka.

To připomíná absurdní divadlo. Jen si vzpomeňme na historii vytvoření pákistánských jaderných zbraní. Případu Kadyrchana v Holandsku je již téměř 30 let. Ale docela nedávno, v r. 2005, byl svazek s jeho případem z amsterodamského soudu ukraden a soudkyně A. Liiser ukázala přímo na „objednatele“. Původ jaderných zbraní Izraele je ze stejného soudku. Ukazuje se, že země garantující nešíření jaderných zbraní pomáhá vybraným státům vyrobit bombu, a potom spolu s nimi vyhrožuje sankcemi a válkou jinému státu, který jaderné zbraně nemá a který prohlašuje, že se je vyrábět nechystá.

Zde je samozřejmě důležitý izraelský aspekt problému. Hypotetická íránská bomba nepředstavuje nebezpečí pro Evropu, ani pro Rusko, ani pro USA. S Izraelem je to složitější. Vzhledem ke všem nuancím vztahu Iránu a Izraele zcela vyloučit útok Izraele na Irán nelze. Vždyť základem mezinárodní krize kolem íránského jaderného programu je v posledních letech také snaha světového společenství zabránit takovému vývoji událostí, který by měl za následek izraelský útok na Irán, a vedl by, a to je nanejvýš evidentní, k velké válce s nepředvídatelnými následky.

Mimo to projekty alternativního zásobování Evropy plynem se navrhují s ohledem především na íránské zásoby. Bez Iránu nemá například žádný smysl začít stavět plynovod Nabucco, protože ho nebude čím naplnit. Proto Evropa potřebuje íránský plyn, a to, stejně jako USA, chápe.

To, co proběhlo u třístranné dohody Brazílie-Irán-Turecko u uranu, vyvolává mírný optimismus. Brazílií navržená koncepce obohacování íránského uranu předpokládá využití neutrálního Turecka, které Teherán nemůže žádným způsobem obvinit ze zlých úmyslů. Pokud k „průlomu“ dojde, Rusko bude spokojeno, protože vyhovující koncepce nebyla zpracována bez jeho účasti, i když ne tak veřejné.

Ve světě není nic stálého. A ze všeho nejméně stálé je zdánlivě klima světové politiky. Přesto i zde existují stálé faktory – geopolitické oblasti.

V Evropě a Izraeli zůstává geopolitická oblast celkem zastaralou. Rusko zde – tedy jak v Evropě, tak v Asii – má své zvláštní výrazně významné místo. S tím nemůže nepočítat nikdo.