Pohled z Istanbulu

Světoví vůdci zdá se tráví v těchto dnech spoustu svého času létáním z jedné konference na druhou. Ruský Vladimir Putin a íránský Mahmoud Ahmadinejad právě dorazili sem, na summit, spolu se stále vlivnějším tureckým premiérem Recepem Tayyip Erdoganem. Turecko se rychle vynořuje jako důležitá regionální politická a ekonomická mocnost. Ankara již automaticky nesleduje kurs Washingtonu, jak tomu bylo v minulosti, a již nepřijímá americkou finanční pomoc. Opozice premiéra Erdogana vůči izraelskému bombardování a blokádě Gazy a jeho odmítání izolovat sousední Irán z něj udělaly hrdinu v celém muslimském světě.

Dlouhé izolování se Turecka před zbytkem muslimského světa a antipatie vůči Arabům byly důsledky zastřené vlády mocné silně pravičácké armády. Generálové byli strážci skutečného státního náboženství Turecka, kultu člověka ze 30. let Mustafy Kemal Ataturka, který se pokusil vykořenit islám a starodávné turecké tradice a přeměnit zemi na sekulární západní zemi.

Armáda byla nucena vrátit se do svých baráků, i díky pomocné ruce Evropské unie. Nyní, když již Turecko není od svých sousedů izolováno, vrací se Istanbul ke své dřívější roli coby Paříže muslimského světa.

Tato bouřlivá, fascinující a magická metropole pulzuje intelektuální energií, skvělými filmy a hudbou a vynikajícím jídlem. Západní způsoby se neustále střetávají s tradiční islámskou kulturou. Strávil jsem odpoledne ve vojenském muzeu, kde jsem studoval příběh tureckého národa, jehož lidé se nachází od Velké čínské zdi po Evropu. Dlouho jsem studoval pan-turkismus, který se zrodil v 19. století, spolu s Ruskem vedeným pan-slavismem. Tato víra ve velký turecký národ nalézající se ve střední Asii má mezi sveřepě nacionalistickými Turky nadále hluboké kořeny.

Ale nejdůležitější věcí, které dnes Turecko a zbytek západní Evropy čelí, není Střední východ nebo sny o impériu, ale finanční bouře, která řádí nad celým kontinentem. Turecko doposud tuto vichřici zvládá docela dobře, částečně díky tomu, že nebylo integrováno do globálního finančního systému. Po desetiletích zkušenosti blízké smrti byly turecké finance konečně stabilizovány. Ale mnohé další evropské země jsou ve skutečných potížích.

Maďarsko, Lotyšsko, Rumunsko a Bulharsko se nachází ve finančním zmatku. Řecko je sužováno nepokoji, protesty a stávkami naštvaných státních zaměstnanců. Neexistuje žádný způsob, jak by Řecko mohlo snížit svůj neudržitelný dluh z 13,3% GDP na 3%, jak Atény slíbily.

Řecko pravděpodobně své státní dluhopisy v příštích letech nesplatí, stejně jako dluhy svázaná Argentina. Pro demokratické vlády je pekelně obtížné masivně zkrouhnout veřejné výdaje, zvýšit daně a zeštíhlit přebujelou byrokracii.

Jedinou cestou pro Řecko ven je nesplatit, stáhnout se z eurozóny a vrátit se ke své potácivé drachmě.

Pro Evropu existují jisté dobré zprávy. Německá ekonomika nabírá rychlost, za pomoci slabého eura. Nová britská vláda se chystá zaútočit na obrovský dluh zanechaný Labouristy ve výši 12,9% GDP. Španělsko, čtvrtá největší ekonomika Evropy, seškrtává výdaje. Euro a libra na paritě s americkým dolarem by stagnující ekonomiky EU nastartovaly.

Členské země Evropské unie zjistily, že musí snížit své dluhy a vytvořit ústřední finanční instituci s vynutitelnými pravomocemi. Čelí válce se svými mocnými odbory veřejného sektoru, obzvláště ve Francii.

Právě jsem se zúčastnil konference pořádané holandskou firmou DSM ve švýcarském Interlaken, kde měl projev slavný ekonom Nouriel Roubini, který předpověděl americký krach v r. 2008. Médii přezdívaný „doktor smrt“ varoval před chmurnými ekonomickými časy, které nás čekají: deflací, rostoucí nezaměstnaností, zvýšenými daněmi, nadměrnou výrobní kapacitou a negativním růstem. Dlouho jsem s jeho názorem souhlasil.

Podle Roubiniho, co se týká USA bude druhá polovina roku 2010 horší, než ta první. Americká průmyslová kapacita poklesla ze 70% na 65%. Naplnění vyprázdněných skladů bylo dokončeno.

Spojené státy, 25% globální ekonomiky, nemohou zkrotit své výdaje nebo snížit dluh. Prezident George Bush zdědil přebytek a přistoupil k vytvoření největšího deficitu v americké historii (s výjimkou druhé světové války). Nyní prezident Barack Obama věci zhoršuje tím, že vrší více neudržitelných dluhů.

Stimulační snaha vlády byla „ztrátou peněz“, říká Roubini. Jediným způsobem, jak se dostat z této dluhové pasti, je učinit ekonomiky produktivnějšími a zmenšit vlády. Ale seškrtávání vládních výdajů v krátkodobém a střednědobém horizontu uvede ekonomiky do deprese, což věci ještě zhorší. Z dlouhodobého hlediska nás čeká nebezpečná inflace.

U exportérů surovin, jako Kanada a Austrálie, Roubini varuje, že Čína obrovským způsobem přešvihla výdaje na infrastrukturu a vyváží své výrobní kapacity. Peking „byl 15 let v čele kapitálových výdajů“ říká Roubini.

Jak tato stránka neustále informuje, Čína má v průmyslu obrovský nadbytek kapacity, což vytváří obrovskou a nebezpečnou bublinu. Čínský trh nemovitostí je další velkou bublinou. Když prasknou, planeta se zatřese. Čína musí podpořit domácí spotřebu, říká Roubini, která v současné době představuje 36% GDP, oproti 70% v Americe.

Kanada, jen zřídka se objevující ve zprávách, je v celé Evropě oslavována jako model pro snížení dluhů, kvůli tomu, že v letech 1994 – 1999 seškrtala veřejné výdaje. Bývalí premiéři Jean Chretien a Paul Martin jsou velebeni za své moudré ekonomické řízení. Kanada měla až do r. 2007 rozpočtové přebytky. V důsledku toho, když v r. 2008 udeřila finanční tsunami, zdravá kanadská ekonomika a dobře řízené banky tuto bouři ustály.

Jak se dívám na majestátní istanbulský Zlatý roh, přemýšlím o historickém obléhání tohoto druhého Říma Ottomany v r. 1453.