Zabij Turka a odpočiň si

Na otevřeném moři, mimo teritoriální vody, byla loď zastavena námořnictvem. Commandos na ni zaútočila. Stovky lidí na palubě vzdorovaly, vojáci použili sílu. Někteří z cestujících byli zabiti, bezpočet zraněn. Loď byla zavlečena do přístavu, cestující zadrženi násilně. Svět viděl, jak jdou po nábřeží, muži a ženy a starci, všichni strhaní, jeden za druhým, kdy každý pochodoval mezi dvěma vojáky…

Tato loď měla název „Exodus 1947“. Vyplula z Francie, v naději, že prolomí britskou blokádu, která byla zavedena, aby se zabránilo lodím s přeživšími holokoustu dostat se k pobřeží Palestiny. Pokud by jim bylo umožněno této země dosáhnout, ilegální přistěhovalci by se dostali na břeh a Britové by je museli poslat do zadržovacích táborů na Kypru, jak učinili již předtím. Nikdo by si této epizody nevšímal více než dva dny.

Ale pověřeným člověkem byl Ernest Bevin, vůdce Labouristů, arogantní, hrubý a moc milující britský premiér. Nehodlal, aby mu diktovala nějaká tlupa židů. Rozhodl se dát jim lekci, a celý svět toho měl být svědkem. „To je provokace!“ vykřikoval, a samozřejmě měl pravdu. Hlavním cílem bylo pravdu vytvořit provokaci, aby se přilákaly oči světa na britskou blokádu.

To, co následovalo, je dobře známo: epizoda se protahovala a protahovala, jedna stupidita za druhou, celý svět sympatizoval s cestujícími. Ale Britové to nevzdali a zaplatili za to. Velkou cenu.

Mnozí věří, že incident „Exodus“ byl bodem zvratu v boji za vytvoření státu Izrael. Británie pod vahou mezinárodního odsouzení zkolabovala a rozhodla se vzdát se svého mandátu nad Palestinou. Samozřejmě, že byly ještě další a závažnější důvody pro toto rozhodnutí, ale „Exodus“ se ukázal být posledním stéblem, které zlomilo velbloudovi vaz. 

Nejsem jediný, kdo si tuto epizodu minulý týden vybavil. V podstatě bylo téměř nemožné si na ni nevzpomenout, obzvláště pro ty z nás, kteří v té době v Palestině žili a byli toho svědky.

Samozřejmě, že existují důležité rozdíly. Tehdy byli cestujícími přeživší holokoustu, nyní jde o mírové aktivisty z celého světa. Ale tehdy i nyní svět viděl, jak těžce vyzbrojení vojáci brutálně útočí na neozbrojené cestující, kteří vzdorují vším, co jim přijde do ruky, klacky a holýma rukama. Tehdy i nyní se to stalo na otevřeném moři – 40 km od pobřeží tehdy, 65 km nyní.

Při zpětném pohledu se jeví chování Britů po dobu celé aféry neuvěřitelně stupidní. Ale Bevin nebyl blbec a britští důstojníci, kteří akci veleli, nebyli blbečci. Nakonec, právě skončili druhou světovou válku na vítězné straně.

Pokud se chovali hloupě od začátku do konce, bylo to důsledkem arogance, necitlivosti a bezbřehého pohrdání světovým veřejným míněním.

Ehud Barak je izraelský Bevin. Není to blbec, a stejně tak nejsou šéfové naší armády. Ale jsou zodpovědní za řetězec činů blbosti, jejichž katastrofické důsledky je těžké vyhodnotit. Bývalý ministr a současný komentátor Yossi Sarid nazval „ministerský výbor sedmi“, který rozhoduje o bezpečnostních otázkách, „sedmi idioty“ – a já musím protestovat. To je urážka idiotů.

Přípravy flotily trvaly více než rok. Stovky e-mailů kolovaly sem a tam. Já sám jsem jich dostal desítky. Nebylo to žádné tajemství. Vše bylo naprosto veřejné.

Byla spousta času, aby se všechny naše politické a vojenské instituce na příjezd lodí připravily. Politici konzultovali. Diplomaté informovali. Lidé z rozvědky dělali svoji práci.

Nepomohlo nic. Všechna rozhodnutí byla špatná od prvního okamžiku až doteď. A to ještě není konec.

Myšlenka flotily jako prostředku na prolomení blokády hraničí s genialitou. Nasadilo to izraelské vládě rohy dilematu – volbu mezi několika alternativami, z nichž všechny jsou špatné. Každý generál doufá, že svého protivníka dostane do takové situace.

Těmito alternativami bylo:

• Nechat flotilu dostat se do Gazy bez překážek. Tuto možnost podporoval tajemník kabinetu. To by vedlo k ukončení blokády, protože po této flotile by připluly další a větší.
• Zastavit lodě v teritoriálních vodách, provést inspekci jejich nákladu a ujistit se, že nepřeváží zbraně nebo „teroristy“, a pak je nechat pokračovat. To by vyvolalo jisté vágní protesty ve světě, ale podpořilo by to princip blokády.
• Zajmout je na otevřeném moři a přivléct je do Ašdod, a riskovat bitvu tváří v tvář s aktivisty na palubě.

Jak naše vláda činila vždy, když čelila volbě mezi několika špatnými alternativami, Netanyahuova vláda si zvolila tu nejhorší.

Kdokoliv, kdo sledoval přípravy, jak o nich informovala média, mohl předvídat, že to povede k tomu, že budou lidé zabíjeni a zraňováni. Nelze očekávat, že člověk přepadne tureckou loď, a na ní budou malá děvčátka, která ho uvítají květinami. Turci nejsou známí jako lidé, kteří se vzdávají snadno.

Jednotkám byly dány rozkazy a byly zveřejněny, kdy byla uvedena i ona tři osudová slova: „za jakoukoliv cenu“. Každý voják ví, co tato tři strašlivá slova znamenají. Ba co víc, na seznamu cílů byl ohled na pasažéry až na třetím místě, po zabezpečení bezpečnosti vojáků a splnění úkolu.

Pokud Binyamin Netanyahu, Ehud Barak, náčelník generálního štábu a velitel námořnictva nepochopili, že to povede k zabíjení a zraňování lidí, pak je třeba učinit závěr – a dokonce i těmi, kteří se to doposud zdráhali vzít v úvahu – že jsou hrubě nekompetentní. Musí jim být řečena nesmrtelná slova, která pronesl Oliver Cromwell k parlamentu: „Seděli jste zde příliš dlouho, aby to vaše poslední dobré činy zachránily… Odejděte, říkám; a nechte nás s vámi skoncovat. Ve jménu boha odejděte!“

Tato událost opět poukazuje na jeden z nejzávažnějších aspektů této situace: žijeme v bublině, svého druhu mentálním ghettu, která nás odstřihává a brání nám vidět další realitu, tu, kterou vnímá zbytek světa. Psychiatr by to mohl označit za projev závažné duševní nemoci.

Propaganda vlády a armády vypráví jednoduchý příběh: naši hrdinní vojáci, odhodlaní a citliví, elita elit, sestoupili na loď, aby tam „rozmlouvali“, a byli napadeni divokým a násilnickým davem. Oficiální mluvčí opakoval slovo „lynčování“ neustále dokola a dokola.

První den to akceptovala téměř všechna izraelská média. Nakonec, je jasné, že my, židé, jsme oběti. Vždy. A to platí pro židovské vojáky také. Pravda, útočíme na cizí loď na moři, ale okamžitě se to mění a oběťmi jsou ti, kteří nemají jinou volbu, než se bránit proti násilnickým a rozdrážděným anti-semitům.

Je nemožné nevybavit si klasický židovský vtip o židovské matce v Rusku, kterou opouští její syn, který byl povolán do služby carovi ve válce proti Turecku. „“Příliš se nepřetěžuj,“ prosí ho, „zabij Turka a odpočiň si. Zabij dalšího Turka, a opět si odpočiň…“

„Ale matko,“ přeruší ji syn, „co když Turci zabijí mě?“

„Tebe?“ vykřikne matka. „Ale proč? Co jsi jim udělal?“

Jakémukoliv normálnímu člověku to může připadat šílené. Těžce vyzbrojení vojáci elitního komanda obsadí loď na otevřeném moři uprostřed noci, z moře a ze vzduchu – a jsou oběťmi?

Ale je v tom zrnko pravdy: jsou oběťmi arogantních a nekompetentních velitelů, nezodpovědných politiků a médií, která od nich berou příkazy. A, vlastně, izraelské veřejnosti, protože většina lidí hlasovala pro tuto vládu nebo pro opozici, která se v ničem neliší.

Aféra s lodí „Exodus“ byla zopakována, ale role se vyměnily. Nyní jsme Brity my.

Někde se nový Leon Uris chystá napsat svoji další knihu, „Exodus 2010“. Nový Otto Preminger připravuje film, který se stane trhákem. Bude v něm hrát nový Paul Newman – nakonec talentovaných tureckých herců nedostatek není.

Před více než 200 lety Thomas Jefferson prohlásil, že každá země musí jednat s „přiměřeným respektem k názoru lidstva“. Izraelští vůdci tuto moudrou zásadu nikdy neakceptovali. Tíhnou k názoru Davida Ben-Guriona: „Není důležité, co gojimové říkají, je důležité, co dělají židé.“ Možná předjímal, že židé nebudou jednat pošetile.

Udělat si nepřátele z Turků je více než pošetilé. Po desítky let bylo Turecko naším nejbližším spojencem v regionu, mnohem bližším, než se obecně ví. Turecko mohlo hrát, v budoucnu, důležitou roli zprostředkovatele mezi Izraelem a arabským muslimským světem, mezi Izraelem a Sýrií, a, ano, mezi Izraelem a Iránem. Možná jsme nyní uspěli ve sjednocení Turků proti nám – a někteří říkají, že je to to jediné, na základě čeho jsou nyní Turci sjednoceni.

Toto je druhá kapitola „Litého olova“. Tehdy jsme proti sobě poštvali většinu zemí, šokovali jsme své přátele a potěšili naše nepřátele. Nyní jsme to udělali znovu, a možná s ještě větším úspěchem. Světové veřejné mínění se obrací proti nám.

Je to pomalý proces. Připomíná to hromadění vody za přehradou. Voda stoupá pomalu, potichu, a změny jsou jen stěží pozorovatelné. Ale když dosáhne kritické hranice, přehrada praskne a řítí se na nás katastrofa. Vytrvale k tomuto okamžiku směřujeme.

„Zabij Turka a odpočiň si,“ říká matka ve vtipu. Naše vláda ani neodpočívá. Zdá se, že nepřestanou, dokud si neudělají nepřátele i z posledních našich přátel.

Uri Avneri je izraelský spisovatel a mírový aktivista Gush Shalom. Přispěl ke knize CounterPunch Politika anti-semitismu.