Nejít k volbám je výrazem osobní odpovědnosti

Už jste někdy volili stranu, v jejímž programu by bylo zvyšování daní? Volili jste stranu, která vám před volbami slíbila zvýšení státního dluhu? Dali jste svůj hlas straně, pro kterou je důležitější bojovat v cizích zemích, než bezpečnost občanů v našich ulicích? Nebo straně, která vám slíbila zdražování všeho, co k životu potřebujete?

Leckdo by si při takových otázkách poklepal na čelo. Volit strany s podobným programem chce asi málokdo. Tak proč takové strany řídí náš stát již 20 let? Zřejmě proto, že před volbami znovu a znovu lžou, jako když tiskne. Staronoví politici dobře vědí, že český občan je naivní. A také naprosto přesně ví, jak takového naivku vodit za nos.

Před 20 lety mnoho lidí uvěřilo, že komunistická totalita skončila a místo komunistů nastoupili do parlamentu slušní lidé. Dnes je již jasné, jací lidé se tehdy do parlamentu a do vlády dostali. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o žádnou revoluci, ale o pečlivě připravenou změnu režimu, nemohlo jít o jiné lidi, než o ty, kteří byli pro tento úkol dlouhodobě připravováni a školeni. Tito lidé obvykle nebyli v KSČ a studovali v zahraničí v době, kdy bylo pro obyčejného člověka těžké se dostat do Jugoslávie.

Na první pohled lidé s čistým štítem, bez vazeb na minulý systém. Vypadali úplně jinak, než průměrný komunistický pohlavár. Šedivá saka nahradila saka mnoha barev, jejich projev už nebyl unifikované blábolení, tolik opovrhované v posledních letech totality. Své manželky a příbuzné obsadili do správních rad, kde tito lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla stranická příslušnost, pobírali platy, o kterých se mohlo běžnému občanovi jen zdát. Staronoví „podnikatelé“ měli cestu otevřenou. Zatímco běžný občan tápal, děti komunistických papalášů šli najisto. Rozlétli se do všech stran a vytvořili zdání demokracie ve stylu „rozděl a panuj“.

Došlo k úplnému propojení politiky s organizovaným zločinem. Kauza lehké topné oleje byla jen jednou z mnoha, při které zmizely beze stopy stovky lidí. Poslanci se stali pouhými zaměstnanci multimiliardářů, jejichž majetek byl z části zaplacen například stovkami miliard z peněz daňových poplatníků napumpovaných do zkrachovalých bank, které byly následně prodány zahraničnímu kapitálu. Schodek státního rozpočtu, z kterého se každý den ztrácí miliardy korun, které nedohledatelně mizí v nepřehledném systému státních zakázek, byl z počátku kryt příjmy z privatizace, ale po totálním výprodeji se začal rychle navyšovat státní dluh, z kterého nyní platíme 77 miliard jen na úrocích.

Je těžké přijmout skutečnost, že naši zem řídí zaměstnanci mafie. Tato obrovská chobotnice vysává náš stát odshora až dolů. Obecenstvu, kterému jsou vykrádány kapsy přímo před jeho očima, se před volbami předhodí jen pár nepodstatných, nicméně palčivých problémů, s kterými se jednotlivé strany hodlají vypořádat po svém. Po planých slibech je však divák jen znovu oškubán a dokonce zadlužen. Je proto s podivem, že stačí jen pár let a totéž divadlo se s nepatrnými obměnami odehraje znovu. V hospodě se sice brblá, ale nakonec vášně opět přebijí rozum. A stačí k tomu jen reklamní kampaň za stovky miliónů, které jdou opět z kapsy daňového poplatníka.

Za komunistů byly volby sice nepovinné, nicméně účast se pečlivě evidovala. Přestože si mohl občan vybrat z více stran, bylo každému jasné, že vše ovládá strana jedna. Ačkoliv jsou po dvaceti letech ve vedoucích funkcích stále stejní prominenti minulého režimu, občan stále odchází stvrdit legitimitu tohoto systému tím, že vhodí svůj hlas do volební urny. Nemůže se pak divit, když spláče nad výdělkem. Přesněji řečeno dluhem.

Čech v návalu radosti nad nečekaným hokejovým vítězstvím rád zapomene, že vláda, kterou vedl bývalý komunista Fischer, učinila mnoho kroků, které by každé zvolené vládě zlomily krk. Mezi tyto kroky patří například vyvlastňování majetku, nebo zákon o biopalivech, který zaručí staronovým papalášům a kmotrům další mnohomiliardové zisky. Pokud je pravdivá informace, že je Fischerova samozvaná vláda nejpopulárnější vládou od roku 1989, pak není nijak překvapivý zoufalý stav našeho státu.

Nejít k volbám za komunistů bylo výrazem nesouhlasu s panujícím systémem a zároveň osobní statečnosti. Dnešní rádoby demokratický systém se od komunistické diktatury sice v určitých rysech liší, nicméně podstata zůstává stejná. Odevzdání hlasu je nepochopením toho, jak nynější systém funguje, a je podpisem na smlouvě, díky které bude volič opět podveden a okraden.