Řekové to chápou

S Řeky je to prostě tak: Vědí, co mají dělat, když korporace plení a kořistí jejich zemi. Vědí, co mají dělat, když Goldman Sachs a mezinárodní bankéři dohodnou s jejich mocenských elitami a zfalšují hospodářské údaje a poté sázejí miliardy na to, že se řecká ekonomika zhroutí. Vědí, co mají dělat, když je jim řečeno, že jejich důchody, dávky a pracovní místa musí být omezeny, aby bylo zaplaceno korporátním bankám, které je především ždímají. Vyhlašte generální stávku. Zahajte nepokoje. Zavřete centra měst. Vyhoďte ty podvodníky. Nebojte se jazyka třídního boje - bohatí versus chudí, oligarchové versus občané, kapitalisté versus proletariát. Řekové na rozdíl od většiny z nás to pochopili, napsal Chris Hedges pro Truthdig.

Bývalá řecká pravicová vláda lhala o rozsahu rozpočtového deficitu. Nebylo to 3,7% hrubého domácího produktu, ale 13,6%. A to teď vypadá s ekonomikami Španělska, Irska, Itálie a Portugalska stejně špatně jako s Řeckem, což je důvod, proč euro ztratilo v posledních několika měsících 20% své hodnoty. Několik stovek miliard pomoci z jiných slábnoucích evropských států, stejně jako naše vlastní sanace, jen předešlo katastrofě. To je důvod, proč se americká burza nachází ve volném pádu a zlato zaznamenává prudký vzestup. Americké banky nečelí v Řecku vážným rizikům, ale Řecko, jak většina ekonomů připouští, je pouhý začátek. Wall Street rozsáhle investovala v jiných evropských státech, a až začne rozklad, základy naší vlastní ekonomiky spadnou s rachotem a třeskem stejně hlasitým jako kolaps v Aténách. Korporátní mocipáni budou požadovat, abychom také zavedli příliš drakonickou kontrolu a škrty, nebo budeme přihlížet tomu, jak úvěry vysychají.

Oni mají peníze a moc nám ublížit. Nastane větší nezaměstnanost, více osobních a komerčních bankrotů, více exekucí a více lidského neštěstí. A korporativní stát, i přes toto utrpení, nás bude i nadále vrhat ještě hlouběji do dluhů, aby mohl válčit. Bude používat strach, aby nás přiměl k pasivitě. Jsme konzumováni vnitřně. Naše ekonomika je stejně prohnilá jako ekonomika v Řecku. Také my si denně vypůjčujeme miliardy, abychom se udrželi nad vodou. Také my máme ohromující deficity, které nemohou být nikdy splaceny. Pozorně si všímejte zoufalé rétoriky evropských představitelů.

"Euro je v nebezpečí," řekla německá kancléřka Angela Merkelová zákonodárcům minulý týden, a vyzvala je, aby schválili německou část záchranného plánu. "Pokud se nám nepodaří odvrátit toto nebezpečí, důsledky pro Evropu budou nevypočitatelné, stejně jako důsledky mimo Evropu."

Mimo Evropu, znamená tady u nás. Pravicová vláda Kostase Karamanlise, který byl předchůdcem současné vlády Geórgia Papandreoua, udělala to, co Republikáni pod Georgem W. Bushem. Rabovali peníze daňových poplatníků, aby obohatili své korporátní pány a přivedli zemi k úpadku. Ukradli stovky milionů dolarů z jednotlivých důchodových účtů pomalu vytvářených v průběhu let občany, kteří byli poctiví a pracovití. Používali masovou propagandu, aby se obyvatelstvo obávalo teroristů a vzdávalo občanských svobod, včetně habeas corpus. A zatímco Bush a Karamanlis, spolu s třídou korporátních zločinců, která je naváděla, žijí v nevídaném luxusu, obyčejní pracující muži a ženy prý musejí vydržet ještě více bolesti a utrpení, aby se věci změnily. Je to feudální znásilnění. A musí existovat bod, kdy si i americká veřejnost - která stále věří pohádce, že osobní síla vůle a pozitivní myšlení vede k úspěchu - konečně uvědomí, o co jde.

Viděli jsme tato úsporná opatření už dříve. Latinoameričané, stejně jako Rusové, byli nuceni Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, aby vykuchali sociální služby, ukončili dotování základního zboží a potravin a zdecimovali úroveň příjmů střední třídy - základu demokracie - ve jménu fiskální zodpovědnosti. Drobní podnikatelé, zejména zemědělci, byl zničeni. Státní průmysl byl odprodán zkorumpovanými vládními úředníky kapitalistům za zlomek skutečné hodnoty. Veřejné a státní služby byly privatizovány.

Co se už děje v Řecku, co se stane ve Španělsku a Portugalsku, a to co se začíná dít i tady ve státech jako Kalifornie, je dílem globální, úřednické třídy zločinců. Žádná vláda, včetně naší vlastní, jim nebude vzdorovat. Je to na nás. Barack Obama je prostě nejnovější tváří maskující korporativní stát. Jeho administrativa slouží korporátním zájmům, ne našim. Obama, jako Goldman Sachs nebo Citibank, nechce aby veřejnost viděla, jak Federální rezervní systém funguje coby soukromý účet a bankomat Wall Street provozovaný na naše náklady. I on pomohl organizovat největší převod bohatství směrem nahoru v americké historii. Vede naše imperiální války, odmítá obnovit občanské svobody, a prohloubil naše ochromující deficity. Jeho administrativa vykuchala regulační agentury, které povolily BP proměnit Mexický záliv v toxickou bažinu. Obamovo odmítnutí smysluplně zasáhnout za účelem zachrany ekosystému v zálivu a omezit zneužívání ze strany plynových a ropných korporací není náhoda. Ví, kdo má v rukou moc. BP a její zaměstnanci věnovali za posledních dvacet let federálním kandidátům více než 3,5 milionu dolarů, přičemž podle Centra pro zodpovědnou politiku (Center for Responsive Politics) největší díl těchto peněz získal právě Obama.

Čelíme kolapsu světového finančního systému. Je to konec globalizace. A v těchto posledních chvílích se bohatí snaží dostat vše, co se dá, dokud je ještě čas. Spojení korporativismu, militarismu a vnitřní a vnější zpravodajské služby - hodně z jejich práce provádějí soukromí kontraktoři - dala těmto korporacím děsivé kontrolní mechanismy. Považujte to, stejně jako Řekové, za formu cizí okupace. Považujte řecké nepokoje za osvobozenecký boj.

Dwight Macdonald stanovil důsledky kultury, jako je ta naše, kde se vedení války stalo "normálním režimem existence." Pojem trvalé války, který unikal teoretikům reformy a sociální hnutí z 19. a počátku 20. století, včetně Karla Marxe, zbavil sociální reformátory schopnosti zvládnout tento účinný mechanismus masového ovládání. Staří reformátoři omezili své zaměření na vnitřní třídní boj, a jak poznamenává Macdonald, nikdy nezpracovali "adekvátní teorii politického významu války." Dokud tato mezera nebude vyplněna, Macdonald varuje: "Moderní socialismus bude mít i nadále poněkud akademickou příchuť. "

Macdonald v eseji "Kořenem je člověk" z roku 1946 podrobně popisuje spojení mezi kapitalismem a permanentní válkou. Zoufal si nad nemožností účinného odporu, dokud permanentní válečné hospodářství a s ním spojená mentalita nebudou poraženy. Macdonald, který byl anarchista, viděl, že marxisté a liberální třídy v západních demokraciích omylem upínají svou víru v pokrok lidstva k dobru státu. Tato víra, jak si všiml, byla obrovskou chybou. Stát, ať již v kapitalistických Spojených státech nebo v komunistickém Sovětském svazu, příležitostně požírá své děti. A dělá to s pomocí orgánů masové propagandy, aby obyvatelstvo udržel ve strachu a ve stavu nekonečné války. Dosahuje toho tím, že trvá na tom, že lidské bytosti budou usmrcovány před posvátnou modlou trhu nebo utopického ráje dělníků. Válka státu poskytuje nepřetržitý proud nepřátel, ať už německého Huna, bolševického, nacistického, sovětského agenta, nebo islámského teroristu. Strach a válka, jak pochopil Macdonald, byly mechanismem, který dovolil oligarchům plenit ve jménu národní bezpečnosti.

"Moderní totalitarismus dokáže integrovat masy do politické struktury tak úplně - a to prostřednictvím teroru a propagandy - že se stanou architekty vlastního zotročení," napsal. "To nečiní otroctví menším, ale naopak větším - co je paradox, k jehož rozluštění zde nemám prostor. Nejnebezpečnějším nepřítelem budoucnosti socialismu není kapitalismus, ale byrokratický kolektivismus. "

Macdonald tvrdí, že demokratické státy musejí odstranit permanentní válečné hospodářství a propagandu, která s tim přišla. Musejí jednat a řídit se nehistorickými a esoteričtějšími hodnotami pravdy, spravedlnosti, rovnosti a empatie. Naše liberální třídy, od kostela přes univerzitu až po tisk a Demokratickou stranu, které vzdávají hold praktickému diktátu prázdného politikaření a zákonodárství, ztratily svůj morální hlas. Liberálové slouží falešným bohům. Víra v pokrok dosahovaný prostřednictvím válek, vědy, techniky a spotřeby byla použita k ospravedlnění útlaku nehistorických hodnot. A slepé přijetí diktátu globalizace, tragické a falešné přesvědčení, že je nevyhnutelnou formou pokroku, je možná dokonalým předvedením Macdonaldova tvrzení. Výběr není mezi potřebami trhu a lidské bytosti. Neměla by existovat žádná možnost volby. A dokud se neosvobodíme z otročení fikci pokroku lidstva, ať už přichází v podobě firemního kapitalismu nebo jakékoliv jiné utopické vize, budeme se i nadále kastrovat a udržovat zbytečné lidské utrpení. Jak davy a stávkující v Athénách dobře chápou, to co je důležité nejsou banky, ale lidé, kteří vychovávají děti, budují komunity a udržují život. A když vláda zapomene, komu slouží a proč existuje, musí být vyměněna.

"Pokrokáři slouží historie jako ohnisko své ideologie," napsal Macdonald. "Radikál tam klade člověka. Pokrokářův postoj je optimistický jak ohledně lidské povahy (o níž si myslí, že je dobrá - tedy vše, co je zapotřebí, je jen změnit instituce tak, aby tato dobrota mohla působit), tak ohledně možnosti chápání dějin prostřednictvím vědecké metody. Radikál je ne-li úplně pesimistický, tak alespoň citlivější k dvojí přirozenosti, za určitou hranicí je skeptický ohledně schopnosti vědy vysvětlovat; je si vědom tragického prvku v lidském osudu nejen dnes, ale i v každém kolektivním smyslu (zájmy společnosti nebo dělnické třídy), zdůrazňuje individuální svědomí a cit. Pokrokář začíná od toho, co se skutečně děje, radikál od toho, co si přeje, aby nastalo. První musí mít pocit, že historie je 'na jeho straně.' Druhý vychází z vlastního svědomí jednotlivce; když mu historie vychází vstříc, také on je potěšen; ale je dost tvrdohlavý na to, aby sledoval spíše 'co by mělo být' než 'co je'."