O potřebě vůdců

V příštích týdnech a měsících se bude ještě mnohokrát omílat ve sdělovacích prostředcích vše kolem povodní. Tak hodně a tak často, že to asi mnohým začne vadit. Nejsem si jistý, zda a nakolik je to přitažlivé téma pro čtenáře Zvědavce, ale podívejme se alespoň na jeden problém. Ten, který je vidět i odsud z dálky. Jde o problém s neschopností většiny řídicích pracovníků vydat jasné rozhodnutí a stát za ním. S tím souvisí i trapné pokusy přenášení odpovědnosti, snahy namočit někoho jiného, neschopnost uznat chybu, apod.

Na Psu se objevilo hned několik kritických článků. V tom prvém s názvem Jak to bylo s povodní - očima dobrovolníka popisuje Daniel Horad své osobní zkušenosti při práci na zátarasech proti vodě v noci z 13. na 14. srpna.

Čtu a kroutím hlavou: Je to možné? Jak se mohlo stát, že práce nikdo pořádně neorganizoval a neřídil, že levá ruka nevěděla, co dělá pravá, že chyběla komunikace, že se papírovalo v době, kdy se mělo dělat, že se vydávaly nesmyslné příkazy (jako uložit deky do míst, o kterých se vědělo, že budou zatopeny)?

Vůbec vyplývají na povrch zajímavé věci. Ředitel pražské zoo Petr Fejk zřejmě mohl zachránit všechna zvířata - kdyby byl schopen učinit rozhodnutí dříve, než mu řekli, že je má učinit. Dnes to kategoricky popírá a necítí se vinen. Místo toho se snaží přenést odpovědnost na magistrát, meteorology, špatnou konstelaci hvězd a já nevím, co ještě.

I vytopení metra se snad dalo zabránit. Stačilo prý jen zavřít včas ta pravá vrata. Jenže nebylo nikoho, kdo by je zavřel. Odpovědný pracovník nedostal příkaz shora, a tak raději poslal lidi domů. Sám se rozhodnout nedokázal. Odborníci tvrdí, že trasa A byla celá projektovaná jako atomový kryt a musela tedy vydržet mnohem větší nápor. Navíc se při stavbě se stoletou vodou počítalo. Na magistrátu se zřejmě leccos o tom ví, protože radní se vyhýbají otázkám novinářů. I stejně jako ředitel v zoo, primátor Němec a další se necítí ničím vinni.

Na článek s titulkem Kvalifikované odhady z křišťálové koule napsaný Vojtěchem Jakešem reaguje čtenář podepsaný jako L.J.Doctor takto:

..protipovoďňové plány existovaly..!!

Zcela určitě až do roku 90 existovaly protipovodňové plány, které kromě (SNAD) města vlastnil městský štáb CO, které měl podobné "případy" na starosti !!! V těchto plánech, vypracovaných TAKÉ vodohospodáři, byly výpočty a grafy a mapky a směrnice a...atd a to NEJEN pro vodu 20, 50, 100 letou, ale také i pro nejhorší případ tj. protržení přehrady. Viděl jsem v televizi ukazovat Pitharda nějaký svazek obdobných plánů a on se přitom divil, že ještě nestojí po kotníky ve vodě. Totiž, to co ukazoval NEBYLY ONY PLÁNY DO ROKU 90 !!! Pravděpodobně byly jako "komunistický přežitek" zahozeny a za patřičný "drobný" mnohamilionový obolus nějaká firma (měla známé !!) vypracovala jiné, sice nepřesné, ale NEKOMUNISTICKÉ !!! Z těchto nových plánů byla i mapka uveřejněná na NP před pár dny. Podle této mapky měla být Praha zaplavena již při 20 leté vodě. To se ovšem nestalo (naprostý nesmysl !!) a tak byl "chudák" Němec vlastně v rozpacích a nevěděl co má říkat a tak ODVOLÁVAL a VYHLAŠOVAL a ODVOLÁVAL ... ???!!!

Tak tady to máme. Pět let po devastujících povodních na Severní Moravě, kde se odhalily všechny slabiny, se totéž opakuje o pár kilometrů dál. To první selhání před pěti lety by se snad dalo ještě omluvit. To druhé už ne.

Potopě se zabránit nedalo. Škodám se také zabránit nedalo. Ale alespoň mohly být menší.

Vypadá to, že se opět vynořily staré bolístky: totiž neschopnost a neochota převzít vedení a rozhodnout. V této souvislosti mi nedá, abych se pozitivně nevyjádřil - zdánlivě nesouvisle - o jednom aspektu západního školství. O jeho úrovni nemám valné mínění. Ale je pravdou, že se snaží pěstovat v mladých lidech tzv. leadership - vedení, vůdcovství.

Chtěl jsem se teď dále rozepsat o tom, že stát se něco podobného v Kanadě nebo Americe, tak by organizace nekulhala, protože ti, kteří by rozhodovali, by se nebáli rozhodnout. Měl jsem ten článek i jeho závěr už promyšlený - chtěl jsem jím potěšit všechny amerikanofily a milovníky Kanady, zkrátka ty, kteří mi vytýkají nenávist vůči tomuto kontinentu. Ale pak se stalo něco, co změnilo vyznění tohoto článku. Na poslední chvíli.

Způsobil to můj sedmnáctiletý syn. Přišel s otázkou: "Mohl bys mne prosím odvézt k Tim Hortonovi?" Tim Horton patří mezi restaurace rychlého občerstvení, dělají tam sladké koblihy, tzv. doughnuts a vaří slabou kávu. Můj syn se tam před časem ucházel o letní brigádu. Po vyplnění dlouhého dotazníku mu řekli, že mu dají vědět. Minulý týden se ozvali a pozvali ho na pracovní pohovor, tzv. interview. Pohovor proběhl s tím, že se ještě ozvou. "Proč tam chceš jít?" ptám se. "Pozvali mne na interview." "Interview? Vždyť jsi měl jedno předevčírem." "Ano. Toto interview je s jiným manažerem."

A v tom mi to došlo. Je přece běžnou praxí zde v Kanadě, že každý přijímací pohovor (i na pozici nejméně placeného brigádníka) je veden několikrát a s několika vedoucími pracovníky. Každý z nich se uchazeče o práci ptá znovu - často na tytéž otázky. Uchazeč se musí zamlouvat všem vedoucím pracovníkům, aby byl přijat. Každý z nich má právo veta. Stačí, aby jeden vyjádřil pochybnosti - a uchazeč má smůlu.

Jinými slovy, ani tady na Západě neexistuje ochota převzít odpovědnost. Ani tady si manažer nedovolí říct: "Ten člověk se mi líbí, chci jej." Co kdyby se nelíbil někomu jinému, že?

A jestliže se vedoucí pracovník bojí sám rozhodnout i v tak jednoduchém případě, jako je příjem brigádníka, jak by se asi zachoval v případě živelné pohromy?

Zkrátka, domnívám se, že lidé jsou všude stejní. Kdo má moc rozhodovat, je často příliš vystrašený, aby neučinil něco, co by neslo jeho podpis a jeho vůli. Vůdců je málo. Všude - v Česku jako v Americe či Kanadě. A často se to pozná až v krizových situacích.