Kde to vše začalo

Británie přijala Balfourovu deklaraci 2. listopadu 1917, a tento a další rozporné sliby zajistily začátek a pokračování palestinského konfliktu

V období 1917-39 svět zkolaboval. Stará impéria – Ottomanská říše, Rakousko-Uhersko – nepřežila první světovou válku. Carské Rusko již bylo mrtvé, bolševici se chystali převzít Zimní palác.

Lord Arthur James Balfour, ministr zahraničí Britské říše, se svého dopisu dotkl naposledy 2. listopadu 1917 a zdráhal se, zda pod něj má připojit svůj podpis. Text, Balfourova deklarace, byl ve vládě jejího Veličenstva silně probírán; „příznivě předjímal založení domova pro židy v Palestině a bylo vyvinuto veškeré úsilí, aby se realizace tohoto cíle usnadnila“. Deklarace, která v první verzi zmiňovala „židovskou rasu“ specifikovala, že „ nebude podniknuto nic, co by uškodilo občanským a náboženským právům existujících nežidovských komunit v Palestině nebo právům a politickému statutu, kterému se těšili židé v jakékoliv jiné zemi“. Jak vytvořit národní domov židů bez toho, aby to mělo dopad na místní Araby? Británie nebyla nikdy schopná tento rozpor vyřešit a ten byl zdrojem nejdelšího konfliktu, který moderní svět poznal.

Balfourův dopis byl adresován lordu Walteru Rothschildovi, představiteli britského judaismu, který měl blízko k sionistům (kteří volali po znovuzrození židů a návrat na půdu Palestiny). Deklarace se setkala s několika předpojatostmi britské vlády. Získala sympatie světového židovstva, které bylo vnímáno, že má výraznou moc, což byla vize ne příliš vzdálená anti-semitům, kteří nacházeli „židovskou ruku“ všude.

Britský premiér, David Lloyd George, napsal ve svých vzpomínkách o moci „židovské rasy“, vedené finančními zájmy, a lord Balfour byl v r. 1905 propagátorem návrhu zákona omezujícího přistěhovalectví do Británie, který byl namířen proti ruským židům. Mark Sykes, vyjednavač dohod, které rozdělily v r. 1916 Střední východ, napsal vůdci Arabů: „Věřte mi, neboť jsem upřímný, když vám říkám, že tato rasa (židé), odporná a slabá, vládne na celém světě, a že nikdo není schopen ji porazit. Židé sedí v každé vládě, každé bance, každé firmě.“

Sliby, sliby

Deklarace byla adresována americkému židovstvu, které bylo podezřelé ze sympatizování s rakousko-uherskou říší, a ruskému židovstvu, ovlivněnému revolučními organizacemi, které svrhly cara na jaře 1917. Mnozí byli příznivě nakloněni myšlence, že Rusko by mělo podepsat separátní mír. Londýn doufal, že tomuto přeběhnutí zabrání. Balfour popsal poslání, kterým byli pověřeni židé v Palestině takto: je třeba zajistit, aby se židé světa chovali řádně, záměr, který po 6. listopadu 1917 selhal, když povstalí bolševici ovládli Petrohrad a požadovali okamžitý mír.

Ale Británie, tím, že si usmířila sionistické hnutí, zamýšlela strategičtější cíl, kontrolu Středního východu. Jeho rozparcelování bylo dojednáno mezi Paříží a Londýnem, dokonce ještě před vítězstvím. V r. 1916 Paříž a Londýn podepsaly dohody známé jako Sykes-Picot (Mark Sykes a Georges Picot byli vysoce postavení představitelé, Sykes britský, Picot francouzský), které určily hranice a zóny vlivu na Středním východě. Car to ratifikoval. Pro Londýn Palestina chránila z východu Suezský kanál, klíčové spojení mezi Indií a Británií. Dohled svěřený sionismu britské vládě umožnil získat naprostou kontrolu nad Svatou zemí.

Ale Britové se nespokojili se sliby sionistickému hnutí. Rovněž dali pár slibů arabským vůdcům. Ottomanský kalif (správce arabských teritorií Středního východu a velitel věřících) se spojil v r. 1914 s Německem a Rakousko-Uherskem; volal po svaté válce proti nevěřícím. Jako odvetu Londýn vyvolal arabskou revoltu, vedenou náboženským vůdcem Husseinem bin Ali, tehdejším šarífem a emírem Mekky. Výměnou za to Hussein získal britskou podporu pro arabskou nezávislost. Jak se vypořádat s arabskou nezávislostí a vytvořením domova židů? Arabská vzpoura začala být oslavována pokřivenou formou, vymyšlenou britským agentem TE Lawrencem (z Arábie).

Střední východ byl tehdy rozdělen mezi Francii a Británii. Liga národů, vytvořená v r. 1920, a předchůdce OSN, se skládala z tuctů zemí, převážně evropských. Vymyslela systém mandátů, který charta Ligy definovala takto: „Jistá společenství, která dříve přináležela Ottomanské říši, dosáhla takového stupně vývoje, že jejich existence jako nezávislých zemí může být dočasně uznána, za podmínky, že zástupci a pomoc mandatorních mocností budou vést jejich vlády do doby, než budou schopné řídit si své vlastní záležitosti.“

24. července 1922 Liga udělila Británii správní mandát nad Palestinou. Text předjímal, že mandatorní mocnost bude „zodpovědná za realizaci původní rezoluce z 2. listopadu 1917… ve prospěch založení domoviny pro židy“. Syn šarífa Husseina, řízený Londýnem, se dosadil na trůn v Iráku a Transjordánsku (vytvořeného Británií východně od řeky Jordán), zatímco území Libanonu a Sýrie připadla Francii. Egypt, formálně nezávislý od r. 1922, zůstal pod britskou okupací.

Všichni aktéři byli pak na místě: dominantní velmoc, Velká Británie, která doufala, že bude i nadále kontrolovat strategický region, bohatý na ropu; sionistické hnutí, posílené svým prvním velkým diplomatickým úspěchem a organizující židovské přistěhovalectví do Palestiny; palestinští Arabové, o kterých se zatím nemluvilo jako o Palestincích, kteří začali mobilizovat proti Deklaraci; arabské země pod britským vlivem, postupně zapletené do palestinských záležitostí.