Seznam „zlých hochů“?

Organizace nazývající sebe sama Reportéři bez hranic (RWB; francouzsky Reporters sans frontiéres, či RSF) právě uvedla ruského premiéra Vladimira Putina, čínského prezidenta Hu Jintao, íránského Ahmadinejada, kazašského Nursultana Nazarbajeva a běloruského prezidenta Aleksandra Lukašenka na svém seznamu Čtyřiceti nejhorších predátorů svobody tisku za rok 2010. U jejich seznamu je nejvýznamnějším, že seznam „zlých hochů“ představuje geopolitickou souvislost těchto vůdců a těchto zemí se současným „seznamem nepřátel“ amerického ministerstva zahraničí. To není náhoda, jak se stává zřejmým, když se podrobněji podíváme na to, kdo RWB financuje.

Ve své deklaraci RWB uvádějí: „Protože tito predátoři mají tváře, musíme je znát, abychom je lépe odsoudili. Reportéři bez hranic se rozhodli vykreslit jejich portréty.“ Jejich barvitý jazyk není náhodný. Výraz predátor vyvolává u většiny lidí obraz hrůzy.

Na svém posledním seznamu „zlých hochů“, který právě vydali, u ruského premiéra Putina poznamenávají: „Stejně jako manipuluje skupinami a institucemi, Putin prosazoval atmosféru vybičované národní hrdosti, která povzbuzuje perzekuci disidentů a svobodně myslících lidí a posiluje míru beztrestnosti, která neustále podkopává vládu zákona.“ RWB řekli, že Putin, „bývalý důstojník KGB“, uplatnil nad všemi aspekty života v Rusku tak velkou kontrolu, že „státní televizní stanice nyní mluví jedním hlasem“. Je dosti zajímavé, že se tato citace a zpráva pomlouvající Putina objevila v článku v ruském státem vlastněném médiu, RIA Novosti.⁽¹⁾

Co se týká Číny RWB uvádí: „Na počest šanghajské World Expo, největší ukázky síly Číny (sic) od olympijských her v r. 2008, Reportéři bez hranic vyzývali uživatele internetu, aby navštívili jejich internetovou stránku, vytvořenou zvláště za tímto účelem, věnovanou svobodám, které jsou v Číně přehlíženy.“⁽²⁾

Možná stejně důležitá, jako seznam zlých hochů RWB, jsou jména, která na něm nejsou. Člověk se může ptát, proč tam jména takových ukázkových nepřátel svobody projevu a svobody tisku, jako gruzínský diktátor, prezident Michail Saakašvili, nebo bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko, nebo nedávno sesazený diktátor Kyrgyzstánu Bakijev, chybí. Všichni tři se dostali k moci ve Washingtonem podporovaném puči, nazývaném též barevná revoluce. Je pozoruhodné, že všechny tři osoby, označené RWB jako „predátoři“, byli v posledních letech cílem Washingtonem financovaných pokusů o destabilizaci.

Kdo stojí za RWB?

Slizký mediální obrázek, který RWB předkládají světu, kdy používají výrazy jako „predátor“, není náhodný. Je produktem reklamní agentury RWB. Když zveřejnili seznam čtyřicítky 3. května na své internetové stránce, RWB uvedli: „Seznam predátorů svobody tisku, zveřejňovaný dnes, je podporován reklamní kampaní prováděnou agenturou Saatchi & Saatchi… Na letošním seznamu predátorů je 40 jmen… která nemohou vystát tisk, jednají s ním jako s nepřítelem a přímo útočí na novináře. Jsou mocní, nebezpeční, násilničtí a nad zákonem.“⁽³⁾

Saatchi & Saatchi je jedním z nejvlivnějších světových „skrytých přesvědčovatelů“ či PR firem. Je jim připisována kampaň, která dostala Margaret Thatcher k moci, a je to reklamní firma Labour Party Gordona Browna. Ke klientům patří i Citigroup, Hewlett-Packard, DuPont, Proctor & Gamble. Člověk se může ptát, odkud RWB dostávají finance, aby si najali tak elitní poradce.

Za RWB se skrývá NED

Nejzajímavější otázkou nejsou činy Hu Jintao nebo Putina nebo Ahmadinejada v posledním roce ve vztahu k tisku v jejich zemích, ale spíše to, kdo tyto vůdce posuzuje. Můžeme se docela dobře zeptat: „Kdo posuzuje soudce?“ Odpovědí je – Washington.

Reportéři bez hranic je mezinárodní nevládní organizace (NGO). Podle své internetové stránky sídlí ve francouzské Paříži. Paříž je podivným sídlem pro organizaci, která je, jak se ukázalo, financována americkým kongresem a agenturami svázanými s americkou vládou.

Když zajdeme na internetovou stránku RWB, abychom zjistili, kdo za těmito samozvanými soudci světové svobody tisku stojí, nenajdeme nic. Není tam vyjmenováno ani jejich představenstvo, nemluvě o jejich finančních podporovatelích. Jejich zveřejněná zpráva o příjmech a výdajích neposkytuje žádné vodítko pro to, kdo za nimi stojí finančně.

Miliony dolarů v jejich příjmech jsou zařazeny do kolonky „prodej publikací“. Tyto publikace však neuvádějí, ani neuvádí, kde byly prodány. Jak jeden výzkumník poznamenal: „Dokonce i když vezmeme v úvahu, že knihy byly vydávány zdarma, znamenalo by to prodej 170,200 knih v r. 2004 a 188,400 knih v r. 2005, aby se vydělalo více než 2 miliony dolarů, o kterých tato organizace tvrdí, že získává každý rok jejich prodejem, tedy za rok 2005 prodej 516 knih denně. Tyto peníze evidentně pocházejí z jiných zdrojů, jak se prokazatelně zjistilo.“⁽⁴⁾ Při pokusu zajít na internetovou stránku RWB a objednat si tam nějakou z jejich publikací se ukáže, že tam není žádný odkaz na jakékoliv prodejní informace, ani na ceník nebo seznam knih. Opravdu velmi podivné.

Ve svých oficiálních finančních výkazech a příjmových účtech zveřejněných v září 2009 uvádí: „Finance organizace v r. 2008 byly poznamenány koncem kampaně (započaté v r. 2001) o olympijských hrách 2008 v Pekingu, která značně ovlivnila příjmy a výdaje.“⁽⁵⁾ To znamená, že RWB strávili osm let a vydali neznámou částku peněz za kampaň proti čínské vládě při přípravě olympiády v Pekingu v r. 2008. Za jakým účelem? Je pozoruhodné, že RWB uvádí čínského prezidenta Hu Jintao na letošním seznamu „predátorů“ za jeho skutky při potlačení nepokojů v Tibetu v březnu 2010 a Xinjiang v červenci 2009, kdy obojí byla tajná práce USA financované NGO nazvané National Endowment for Democracy (NED). Hmmmm.

Po letech, kdy se to pokoušel skrýt, Robert Menard, v Paříži působící generální tajemník Reporters Sans Frontiéres, či RWB, doznal, že rozpočet RWB byl primárně financován „americkými organizacemi, vyloženě svázanými s americkou zahraniční politikou“. (16) K těmto v USA sídlícím organizacím, které podporují RWB, patří americká Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) a National Endowment for Democracy (NED) amerického kongresu. Patří sem i Centrum pro osvobození Kuby, jehož správce, Otto Reich, byl nucen rezignovat poté, co vláda George W. Bushe odhalila jeho roli v CIA podporovaném puči proti venezuelskému demokraticky zvolenému prezidentovi Hugo Chavezovi.⁽⁷⁾

Po měsících pokusů jednoho výzkumníka dostat od NED odpověď ohledně jejího financování Reportérů bez hranic, v rámci kterých se mu dostalo přímého popření této skutečnosti ze strany výkonné ředitelky RSF Lucie Morillon, NED odhalila, že Reportéři bez hranic dostávali poslední tři roky granty od Mezinárodního republikánského institutu. IRI je jednou ze čtyř podpůrných organizací NED.⁽⁸⁾

NED, jak jsem podrobně pospal ve své knize Plnospektrální převaha: Totalitní demokracie v novém světovém řádu, byla vytvořena americkým kongresem během Reaganovy vlády, na základě iniciativy ředitele CIA Billa Caseyho, aby nahradila tajné programy CIA pro občanské společnosti, které byly odhaleny Churchovým výborem v polovině. 70 let. „Spousta z toho, co děláme dnes, bylo tajně prováděno před 25 lety CIA.“⁽⁹⁾

Možná, že organizace stavící se do role soudce světové svobody tisku, by sama měla uplatňovat trochu více otevřenosti a transparentnosti ohledně toho, kdo ji podporuje. Jinak si můžeme myslet, že mají něco, co je třeba skrývat.

F. William Engdahl je též autorem knihy Bohové peněz: Wall Street a smrt amerického století, která bude dostupná v květnu 2010. Lze ho kontaktovat na jeho internetové stránce www.engdahl.oilgeopolitics.net

Poznámky

1. RIA Novosti, RSF names Putin, Kadyrov freedom "predators," RIA Novisti, Moscow, May 4, 2010
2. Reporters Without Borders website, Reporters without Borders works on all fronts, May 3, 2010
3. [3]  Ibid.
4. Diana Barahona, Reporters Without Borders and Washington's Coups, ZNet, August 2, 2006
5. Reporters Without Borders, Income and Expenditures to end December 2008, published September 7, 2009
6. Source Watch, Reporters Without Borders
7. Ibid.
8. Diana Barahona, op.cit.
9. Allen Weinstein, quoted in David Ignatius, Openness is the Secret to Democracy, Washington Post National Weekly Edition, 30 September 1991, pp. 24-25.