Volby v Kolumbii: Washington si zabezpečil potřebný výsledek

Prezidentská volební kampaň v Kolumbii se stává stále zuřivější. Volby proběhnou 30. dubna. Ze hry vypadl stávající prezident Alvaro Uribe, který dal souhlas k rozmístění nových amerických základen v Kolumbii (v současné době je jich deset), které USA zajišťují strategickou přítomnost v oblasti, s cílem neutralizovat „populistické režimy“ ve Venezuele, Ekvádoru, Nicaragui a Bolívii. Uribe nedokázal získat souhlas ústavního soudu, který by mu umožnil znovu se o post prezidenta ucházet. Pošramocení jeho politické image dosáhlo tak hrozivé úrovně, že soudci nechtěli riskovat svoji pověst a účelově upravit ústavu „pro Uribeho“.

Se jménem stávajícího prezidenta je spojován tvrdý kurs směrem k „vítězství“ ve vnitřní válce jakýmikoliv prostředky, včetně státního teroru. Uribe má na triku zločiny ultrapravicových polovojenských jednotek, terorizujících obyvatelstvo pod záminkou boje proti partyzánům, provádění totální špionáže proti opozici a „rozvratné“ NPO, bezpočet narkoskandálů, do kterých jsou zapleteni vysocí představitelé, spolupracovníci tajných služeb a členové armády. Bez ohledu na cenzuru a sebe cenzuru, vyvolanou strachem, množství kritiky Kolumbijců na adresu Uribeho sílí, což nutí jeho oficiálního nástupce, bývalého ministra obrany Juana Manuela Santose, pečlivě formulovat body svého předvolebního programu. V podstatě jeho hlavní bod je převzat od Uribeho: naprostá vojenská porážka partyzánů v rámci strategie „demokratické bezpečnosti“. Vedení levicových marxistických partyzánských front FARC a ELN se kapitulovat nechystá. Proto možný nástup Santose do úřadu znamená stoprocentní garanci pokračování bratrovražedné války, a rovněž podřízení země plánům Pentagonu.

Svoji loajálnost a spolehlivost Santos Washingtonu předvedl vícekrát. Ukázkou se stala jeho spolupráce s Američany při přípravě pečlivě zkoordinovaného útoku vojenských letadel USA a kolumbijských Comandos na provizorní tábor FARC, který se nacházel v příhraniční oblasti na území Ekvádoru. Během operace byl raketovými útoky ze vzduchu zabit velitel Raul Rejes, 20 partyzánů, a byly těžce zraněny mexické studentky, které v táboře přebývaly kvůli shromažďování dokumentárních svědectví o povstaleckém hnutí v Kolumbii pro své diplomové práce. Triumfující Santos si pospíšil s uspořádáním tiskové konference o této úspěšné operaci, „nejúčinnější“ v historii boje s FARC. Po této operaci byl na dlouhou dobu přerušen proces rozhovorů o výměně zajatých partyzánů za vojáky, které zajali partyzáni. Vedení FARC oznámilo, že Uribe tuto akci provedl záměrně, aby překazil plány partyzánů na jednostranné osvobození rukojmí, jako projev dobré vůle. Vláda Uribeho není ochotna vzdát se doktríny „boje do vítězného konce“, vnucené Američany.

V předvolebních debatách Santos trvá na oprávněnosti řešení zaútočit, přijatého v únoru-březnu: „Jsem pyšný na to, že jsem dal rozkaz jednat.“ Rovněž na dotaz, jak bude postupovat, pokud na kolumbijsko-venezuelské hranici vznikne podobná situace, Santos odpověděl vyhýbavě. Opatrnost Santose je pochopitelná: Hugo Chavez po napadení území Ekvádoru oznámil: „Proboha, prezidente Uribe, vy se chystáte zopakovat něco podobného ve Venezuele, vždyť to bude signálem k válce.“

Čtyři další kandidáti na prezidenta v otázce použití síly proti Venezuele také projevují obezřetnost. Snad pouze Noemi Sanin, zastupující Konzervativní stranu, projevila bojechtivost: „Pokud dojde k okolnostem, kterým čelila Kolumbie v této době, přistoupila bych k podobnému řešení.“ Kandidát strany Zelených Antanas Mokus útok na území Ekvádoru odsoudil a označil ho za „nepřijatelný“: „Výsledek neospravedlňuje metody. Naše ústava nás zavazuje držet se mezinárodních dohod.“

Podle průzkumů mínění v prezidentské kampani vede Santos a Mokus, s těsným poměrem hlasů. Je jasné, že proti Santosovi bude hlasovat ta část voličů, která odsuzuje represivní praktiky „uribismu“. Donedávna byl Santos hlavním „strůjcem“ války s partyzány a s jejich stoupenci doma i v zahraničí, a prosazoval „neutralizaci“ studentských a odborových aktivistů jakýmkoliv způsobem. Vazby Santose na „Sjednocené síly sebeobrany“ (AUC), organizaci trestných komand, zodpovědných za tisíce mimosoudních „likvidací“, je silný kompromitující faktor, a to i pro vládu Obamy. Vlivné odbory v USA potřebují pochopit účast Uribeho a Santose na těchto zločinech. Další rozšíření svědectví o roli Santose v provádění politiky genocidy v zemi může výhledově ohrozit pečlivě vytvořený systém americko-kolumbijské spolupráce v oblasti boje s „nepřátelskými populistickými režimy“.

Za těchto okolností je třeba nová politická postava, která není namočena do spolupráce s AUC a neměla žádný vztah ke skandálům s DAS – politickou ochrankou, poskytující AUC cíle určené k „likvidaci“.

Ze všech kandidátů se Washingtonu jeví nejpřijatelnějším Antanas Mokus. Narodil se v březnu 1952 v Bogotě, v rodině litevských emigrantů. Údajně se naučil číst ve věku 2 let, což posloužilo k vytvoření legendy o jeho“nadání“ a dokonce „geniálnosti“. Po absolvování školy vyučoval Mokus matematiku a filosofii na univerzitě v Dijonu (ve Francii). Doktorandskou práci obhájil na Národní univerzitě v Kolumbii, jejímž rektorem byl v letech 1991-93.

Mokus musel tuto funkci opustit po incidentu se studenty, kteří sabotovali jeho přednášku. Aby vnesl mezi buřiče zmatek, otočil se k nim rektor zády a stáhl si kalhoty. Tato příhoda přispěla k tak velké známosti Mokuse, že přistoupil k taktice „veřejných prohřešků“ pokaždé, když bylo potřeba upoutat pozornost k těm či oněm projektům, programům nebo diskusím. Dokázal bez zaváhání chrstnout vodu do obličeje oponenta nebo udělat „neslušné gesto“. A Kolumbijci si ještě zapamatovali svatbu, kterou Mokus uspořádal v cirkusu, kde se s nevěstou svezl na slonu. Často vzpomínají i na oblékání se tohoto politika do kostýmů postav z amerických komiksů nebo na jeho hudební improvizace v „repu“, u mládeže oblíbeného.

Výstředního Mokuse nejméně dvakrát zvolili za primátora hlavního města, a ten se na této pozici dokázal osvědčit. Do vedení města Mokus pozval technokraty a lidi s akademickým vzděláním, což snížilo počet korupčních skandálů ve vedení města, pomohlo zorganizovat dopravní systém, ušetřit elektřinu a vodu, snížit zločinnost atd. Současný pokus Mokuse stát se prezidentem je v pořadí třetí. Šanci má. Ve svých rozhovorech neustále prohlašuje, že má „skvělé vztahy“ s oficiálními představiteli USA.

Velvyslanec USA William Brownfield řekl, že vítězství jakéhokoliv kandidáta z této „pětice“ Washington uvítá. Nicméně Wall Street Journal dal najevo, že Spojené státy dávají přednost Mokusovi. „Outsider dohnal tradiční strany“, „Kolumbijci volí paradoxně“, „všichni se zřekli konfrontačního kursu Uribeho“ – takovými výrazy je prošpikován článek „V Kolumbii se objevil neočekávaný kandidát“. Obzvláště zdůrazňuje, že Mokus bude pokračovat v politice „demokratické bezpečnosti“ a bude „projevovat tvrdost“ ve vztahu k partyzánům. Podle prognózy autorů tohoto článku takovéto přísliby pomohou Mokusovi „sebrat“ část voličů „uribistovi“ Santosovi a v druhém kole získat 50% hlasů, tedy zvítězit.

Podle výsledků voleb do kolumbijského kongresu, které se konaly 14. března, si představitelé „Uribeho bloku“ – strana „U“, Konzervativní strana, Strana národního sjednocení a Strana radikálních změn – zachovali většinu. V senátu a parlamentu získali 70% křesel. Politologové považují takový výsledek za administrativní diktát, posílený oficiální propagandou a využívající peněz pro „nákup hlasů“.

Strana „zelených“ má v senátu pět křesel, v parlamentu pouze tři. V případě vítězství Mokuse bude třeba politického zázraku, aby se udržela linie usmíření a skoncování s krveproléváním. Jestli se mu podaří domluvit se s „uribistami“ zvyklými na silová řešení problémů, ukáže čas.

Na tomto pozadí je nejcitelnější organizační slabost levicové a středolevé opozice. Za léta vlády Uribeho byla levice postupně demoralizována, podvolila se perzekuci nebo přešla na pozice pravice. Ne náhodou i Gustavo Petro, kandidát navržený Demokratickou alternativní frakcí (PDA), prohlásil předvedení partyzánů FARC před Mezinárodní soud za nutnost.

Velvyslanec USA Brownfield je optimistický. Na dotaz novin „El Expectador“ „Co znamená pro USA konec éry Uribeho?“, velvyslanec odpověděl: „Kolumbie 7. dubna 2010 (den inaugurace) se bude velmi lišit od Kolumbie ze 7. dubna 2002 (kdy se stal prezidentem Uribe). Dnes je jeho země více bezpečná, více prosperující, je v ní menší množství nezákonných narkotik, zaznamenala velký rozvoj a pokrok ve všech oblastech. To je výsledkem naší plodné osmileté práce. Věřím, že Kolumbie může i nadále jít cestou pokroku. Naše vztahy byly v posledních letech prostě vynikající.“

Článek Выборы в Колумбии: Вашингтон обеспечил нужный результат vyšel na serveru fondsk.ru 28. dubna. Překlad L. Janda.