Kultura strachu

Novinové články v mainstreamu i v alternativních médiích nás denně zásobují chmurnými vyhlídkami na to, co nás čeká a nemine. Krize v Řecku, začínající krize v Portugalsku, Španělsku, Itálii, bankrot Islandu, rozpad eurozóny, Spojené státy v depresi, dolar se propadá, nezaměstnanost roste, populace stárne, islamizace Evropy, sopka položí Evropu, atd. I Zvědavec chrlí jeden chmurný článek za druhým. Ano, moje chyba, vím. Ale zkusme se na to podívat s odstupem.

Je pravdou, a každý vydavatel novin vám to potvrdí, že špatné zprávy se prodávají lépe než ty dobré. Mám to vyzkoušené i na Zvědavci. Dostatečně chmurný titulek přiláká zákonitě nejvíce čtenářů. Já tedy nevím, ale poslední dobou mám pocit, že vlastně žádná krize ani není. Jo, je pravda, že manželku propustili minulý měsíc z práce, ale kromě toho nějak tu krizi moc nepozoruji. Obchody jsou nabité zbožím, jídla všude hromada, restaurační podniky plné, na silnici aut, že se neprotáhne veverka, ceny benzínu, ač hodně vysoké, nijak neomezily provoz, každý jezdí jako dříve, nepotkávám žádné otrhance, nikde ve městě, kde žiji, nedávají chudým polévku zdarma. Letadla jsou obsazena do posledního místečka, každý let nutno plánovat dlouho dopředu, abyste vůbec dostali letenku.

Před týdnem hlásili ve zprávách, že ceny domů v Kanadě stouply za minulý rok o desítky procent. Víte, jaká je průměrná cena průměrně velkého domu ve Vancouveru? Nebudete tomu věřit – přes milion. Milion! A domy se tam prodávají! Panebože, kdo je kupuje? Jaký musí mít příjem, aby dostal hypotéku na milion dolarů? V Torontu je průměrná cena domu 600 tisíc dolarů. Před několika roky to bylo 400 tisíc. Když jsme kupovali dům my, stál přes 200 tisíc a spláceli jsme ho krvavě ze dvou velmi slušných platů skoro dvacet let. Jak je možné, že dnes lidé v Kanadě nemají problém koupit si dům za milion? Kde jsou ti boháči? Inu krize. :)

Ale vážně. Žijeme v epoše nadbytku. Já nevím, jestli si to uvědomujeme, ale tak bohatá společnost, jako ta dnešní, snad nikdy na Zemi nebyla. Mohli bychom si užívat výdobytku civilizace. Místo toho se část dne třeseme, co se na nás zase hrne. Jednou jsou to teroristé, pak prasečí chřipka, jindy sopka, pak zase krize, nezaměstnanost, řecký dluh, zkrátka pořád něco.

Dal jsem si závazek, že tento článek bude nekatastrofický, tak se pojďme podívat na několik věcí, které by nám mohly zlepšit náladu.

V první řadě bych upozornil na skutečnost, že Washington v asijských republikách kolem Ruska mírně prohrává a nenápadně vyklízí pole. Barevným revolucím došel dech. Loutkové režimy nainstalované bývalými washingtonskými jestřáby na Ukrajině, v Kyrgyzstánu, v Gruzii, se hroutí jeden za druhým jako domečky z karet. Vliv Ameriky tam zřetelně slábne.

Ono to nemusí nutně být proto, že Americe došel dech. Došel, ale jsou i jiné důvody. Například osobnost prezidenta Obamy. Ten člověk je mi sympatický. Mám pocit, že netlačí tak na pilu, jako jeho konfrontační předchůdce. Jistě, je fakt, že nedostatek financí hraje roli, ale být na Obamově místě McCain, jsem si jistý, že peníze na podporu loutkových režimů v zemích kolem Ruska by se našly, ber kde ber. To, že barevné revoluce padly, může být částečně tím, že pokladna je prázdná, ale dílem také díky Obamovi. Alespoň to je můj pocit.

Vůbec má Amerika tentokrát na svého prezidenta štěstí. Ano, Obama slíbil par věcí, které nedodržel, a vede tu idiotskou válku v Afghánistánu, ale myslím, že to je dáno hlavně tím, že i Obama má své šéfy a ti určují podstatnou měrou jeho kroky. I tak je zřejmá snaha občas jim nesplnit všechno.

Další – všimli jste si, že došlo k citelnému ochlazení vztahů Izrael – USA? Amerika je samozřejmě pořád vazalem Tel Avivu a nemůže s tím moc dělat, ale s příchodem Obamy je vidět přeci jen menší ochota cpát se Izraeli do konečníku ve dne v noci. Izrael je Obamou silně znepokojen a předpokládám, že se to projeví v příštích volbách. Ostatně americké noviny (vlastněné kým asi?) jsou plné kritických hlasů vůči Obamovi. Obama bude podle mého názoru odejít. Jednak není přesně tou loutkou, kterou jeho šéfové potřebují, jednak – a to se u amerických prezidentů nepromíjí – je inteligentní. Tím se odcizuje průměrnému americkému voliči, který se mnohem lépe ztotožňuje s troglodyty typu Bushe, protože tam může mít volič pocit nadřazenosti nebo alespoň rovnosti. Ale co s Obamou, který mluví jako kniha, nezačmodrchává slovíčka, nezapomíná v polovině věty, co chtěl říct, a jeho projevy mají hlavu a patu? Pryč s ním, inteligentem jedním! To není náš člověk! Tak nějak smýšlí americký národ.

Děsím se toho, že v příštích volbách přijde do Bílého domu Sarah Palin. Ta žena má všechny předpoklady na amerického prezidenta nebo na hodně vysokou funkci. Je nesmírně omezená, hloupá, dostatečně fanatická, bez empatií, bez znalosti světové politiky a – což je bonus – vypadá hezky. Uf. Ale to jsem odbočil.

Je dosti možné, že válka s Íránem nezačala jen proto, že Obama stojí v cestě.

A abych ještě chvíli Obamu chválil, jeho další aktivita je smlouva o jaderném odzbrojení s Ruskem. Jakkoliv jde i Mickey Mouse smlouvu a de facto žádné odzbrojení se nekoná (naopak), je to přece jen z diplomatického pohledu krok správným směrem. Alespoň psychologicky. A následná konference o omezení jaderných zbraní ve světě. I to je Mickey Mouse hra, ale je třeba alespoň to zkoušet.

Dále Obama má mnohem vstřícnější postoj k ochraně životního prostředí a planety vůbec. Pod jeho vedením jsou to opět Američané, kteří usilují o zákaz nebo omezení lovu ohrožených druhů (velryby, tuleni a další).

Univerzální zdravotní pojištění je dalším pozitivním krokem Obamovy administrativy. Vím, že pan Janda, který pro mě překládá, a řada dalších čtenářů budou trvat na tom, že univerzální zdravotní péče je špatná věc, že hraje do karet farmaceutickým firmám, ale mě žádné tyto argumenty nějak nepřesvědčily.

Nechme Obamu Obamou a podívejme se jinde.

Vůbec má svět poslední roky štěstí na dobré, téměř špičkové, státníky. V Rusku vládl v krizovém období 2001 – 2008, kdy v Bílém domě seděl Bush, skvělý politik, diplomat, vlastenec Vladimír Putin. Jen si představte, co by se bylo bývalo stalo, kdyby tam byl v té době někdo Bushova typu. Medveděv i když zdaleka ne taková osobnost jako Putin a poněkud nevýrazný, také není špatný.

U nás nesmím zapomenout na prezidenta Klause. Opět si představte, že jsme mohli mít takového Švejnara nebo – Pánbůh chraň – grázla a zaprodance Vondru či zcela zdegenerovaného Schwarzenberga. Vím, že Klausovi mnozí z vás nemohou přijít na jméno, ale pravdou je, že je to politik a diplomat světového formátu, který nemá mezi evropskými politiky rovnocenného partnera. A zdá se mi, že je vlastenec. Pokud není, alespoň se tak tváří a zatím to své vlastenectví nikdy nezradil.

V Íránu máme Ahmadinežáda. Neposlouchejte, co o něm chrlí sionisty kontrolovaná média, ta se mohou uprskat nenávistí. Přečtěte si některý jeho projev (máme na Zvědavci dva: Vánoční poselství Ahmadinežáda do Británie a jeho projev na konferenci OSN o rasismu) a zamyslete se nad tím, co vlastně říká. Podívejte se na jeho činy. Jak skvěle před třemi roky uhrál plichtu s Brity, kteří se pokusili o provokaci v íránských vodách. Považuji Ahmadinežáda za dobrého diplomata, filozofa a muže míru.

Co se ještě povedlo? Už mě nic nenapadá, ale i tak – mohlo to být horší.

Abych to uzavřel. Krize samozřejmě existuje, ale způsob její prezentace v médiích a neustále temné prognózy nás oslabují více než by měly. Berou nám optimismus a energii. A hlavně – odvádějí naši pozornost od skutečně vážných problémů, o kterých se v médiích příliš nemluví. Jedním z těch vážných problémů je třicet let trvající degradace ve výchově a vzdělání mladé generace, kdy dnešní systém záměrně produkuje sebestředné, egoistické, sobecké a dunivě prázdné jedince mající pocit, že na všechno mají právo a žádné povinnosti.

Za ještě vážnější považuji systematickou demontáž našich svobod a tuhý teror politické korektnosti. Každý z těch tří jmenovaných problémů je nebezpečnější než samotná krize. Krize je (kromě toho, že byla vyrobena uměle) strašák, který se řadí mezi jiné strašáky vypouštěné na nás v pravidelných dávkách z paláců samozvaných elit. Krize přejde, ale ti mladí, kteří dnes pomalu přebírají řídicí posty, budou určovat směr společnosti a to, jak se v ní budeme cítit. Ztracené svobody budeme získávat jen velmi těžko. A politická korektnost z nás vysává zdravý rozum a – život. To, že známe zlo, víme o parazitech, kteří nám škodí, a nesmíme to pojmenovat, natož s tím něco dělat, za to zaplatíme vysokou daň.

Uf. Chtěl jsem, aby ten článek vyzněl optimisticky, a už zase jsem to neukočíroval. Tak tedy něco opravdu příjemného: Je jaro :)