Jednali lékaři na politickou objednávku?

Když jsem loni na podzim dostal do elektronické pošty korespondenci mezi lékaři trpícími klausofobií, zíral jsem na ni téměř nevěřícně. Míra zášti určitých lidí vůči prezidentu je totiž tak velká, že jim už zcela zatemnila úsudek.

Protože by veřejnost měla o podobných myšlenkových excesech lidí, kteří si hrají na elitu národa, vědět, rozhodl jsem se, že o chystaném spiknutí napíšu. A to i přesto, že prezident nakonec Lisabonskou smlouvu, kvůli které celý plán vznikl, podepsal a věc se v jednu chvíli zdála být neaktuální. V závěru roku jsem totiž dostal – opět od anonymního zdroje – pokračování těchto dopisů, které dávaly šanci vše věrohodně popsat a zrekonstruovat.

Napsal jsem proto sérii článků (Intriky lékařů: Klause chtěli prohlásit za blázna) a domníval se, že tím můj úkol novináře skončil (Intriky lékařů pokračují, viní Jakla z krádeže). Až posléze jsem po konzultaci s několika známými, právníky, byl upozorněn na to, že na první pohled bláznivá iniciativa má ještě jiný aspekt, než politický. Kromě toho, že ukazuje chorobné myšlení některých aktivistů, vykazuje také všechny znaky přípravy hned několika trestných činů.

Jmenovitě trestného činu sabotáže, zločinného spolčení, pomluvy a vlastizrady.

„Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu státního orgánu (…) nebo způsobil v činnosti takového orgánu anebo takové organizace nebo instituce poruchu nebo jinou závažnou škodu, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let,“ říká § 97 trestního zákoníku o sabotáži.

Odnětím svobody na osm až dvanáct let pak bude potrestán ten pachatel, který spáchá uvedený čin jako člen organizované skupiny, nebo spáchá-li ho za stavu ohrožení státu. Navíc už samotná příprava sabotáže může být trestná.

V úvahu přichází i vlastizrada. „Pokud občan České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem, spáchá trestný čin sabotáže, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem.“ Dobře víme, že tlak na Lisabonskou smlouvu nepocházel jen z domácích politických kruhů, ale především ze zahraničí.

Protože pro mne, coby člověka, který se závažné skutečnosti dozvěděl, platí navíc ze zákona oznamovací povinnost (tj. kdybych věc nenahlásil, sám bych se podílel na trestném činu), předal jsem veškerou korespondenci státnímu zastupitelství a zároveň podal trestní oznámení na neznámého pachatele, s tím, že by tímto pachatelem mohl být MUDr. Jan Hnízdil a MUDr. Martin Jan Stránský.

Jako občan jsem si svou povinnost splnil, nyní se děj vůle státu. Nechci předjímat, jak se zachová, ale věřím, že bude natolik zodpovědný, že bude věc řešit, když už nyní tak ochotně řeší i trestní oznámení, které na mne podal pan Hnízdil za to, že jsem s jejich plánem seznámil veřejnost.

Nechci zde celou aféru více hodnotit, mnohem trefněji to už za mne udělali jiní, třeba režisér Jiří Svoboda, psychiatr Cyril Höschl či Zdeněk Jemelík ze spolku Šalamoun. Můj úkol byl pouze předložit veřejnosti informace, které měly být zatajeny.

Přesto bych se rád vyjádřil k některým úsměvným tvrzením, která pánové Hnízdil a Stránský uvedli ve své reakci na mé články a ke kterým jsem doposud mlčel.

Stránský s Hnízdilem například tvrdí, že jsem jejich korespondenci interpretoval lživě a věty vytrhával z kontextu. Každý se může podívat na mé osobní stránky, kde jsem celé dopisy publikoval v jejich plném znění, a udělat si tak svůj obrázek o tom, zda v mém líčení došlo k nějakému významovému posunu či nikoli. (Jak lékaři plánují komplot na prezidenta).

Také jsem se „nesnažil navodit dojem“, že lékaři připravovali spiknutí, jak Hnízdil se Stránským píší – ale jejich jednání samotné všechny rysy takového spiknutí už od samého počátku obsahovalo. Že jsou to lidé spojení myšlenkově s bývalým prezidentem Václavem Havlem, taktéž nikdo nemůže popřít.

Hnízdil a Stránský ve své reakci dále tvrdí, že dopis České lékařské komoře poslán nebyl. Krom toho, že mi Stránský do telefonu přiznal, že poslán byl (myslel si, že s ním totiž sympatizuji a do telefonu byl neobyčejně otevřený), považuji vcelku za bezvýznamné a na věci nic neměnící, zda dopis odešel nebo ne. Už samotná skutečnost, že takto perverzní myšlení lékaře vedlo k jeho zformulování, je dostatečně výmluvná.

Komické je i tvrzení lékařů, že jsem se korespondence zmocnil nějakým nekalým způsobem a to, že mi přisuzují vlastnosti Orwellova Velkého bratra. Podobné výkřiky „sednou“ zvláště od pana Stránského, který je napojen na takové zahraniční politické kruhy, jejichž cílem nic jiného než orwellovská totalita není. Ježto jsem jen obyčejný počítačový uživatel, mohu se těžko vlamovat do cizí pošty. Kdyby lékaři více přemýšleli, asi by jim došlo, jak se korespondence dostala ven. Někdo z těch, který ji poslali, a který není tolik padlý na hlavu, ji zřejmě předal dál.

„Redaktor Bartoš si vysnil politický komplot rozměrů hodných postsovětského Ruska a vdůsledku zdiskreditoval především sám sebe a své přátele,“ píše dále duo klausobijců. Ne, takový snílek zase nejsem. Historie sama nám ukazuje, že nejen v Rusku (ne postsovětském, ale sovětském) se takovéto metody pravidelně používaly. Stejným způsobem se pokoušel likvidovat své politické oponenty Hrad za první republiky (vykonstruovaná aféra s Jiřím Stříbrným, kterého chtěli prohlásit za blázna na základě zfalšovaného posudku, podle kterého měl být syfilitikem). Ne nepodobným způsobem byl prezidentského postu zbaven i Ludvík Svoboda v letech sedmdesátých. Tedy nic nového pod sluncem.

Lékaři-aktivisté také píší, že jsem řadu korektních médií zavlekl do své „špinavé“ hry. Smutné je, že na svém počínání nic špinavého nevidí.

Jednali lékaři na politickou objednávku?

Napsal mi také jistý pan doktor Jiří Šimek, učitel morálky, který podle mých informací o celé záležitosti taktéž věděl. Lékaře omlouval, Klausovi za odmítání podpisu Lisabonu spílal a počínání lékařů nazval v krátkém emailu hned třikrát neškodným „fantazírováním“.

Nuže, dovolte mi, abych i já si zde trochu zafantazíroval a podíval se na věc ještě z trochu širšího pohledu, než dosud.

Co když nešlo jen o plán úzké skupiny lékařů? Co když pracovali na politickou objednávku?

Věřit totiž, že iniciativa lékařů byla soukromou záležitostí úzké skupinky spiklenců, je stejně tak pošetilé jako věřit, že jim nešlo o Lisabonskou smlouvu, ale o dobro pacienta VK.

Mnohem uvěřitelnější se zdá být verze, podle které byl jejich plán součástí mnohem širšího politického manévru.

Hnízdil totiž začal svůj plán připravovat už na jaře. Právě v té době se ale začalo otevřeně mluvit o tom, že pokud prezident nepodepíše, bude odstraněn pomocí článku 66 Ústavy. Tedy zbaven způsobilosti.

Prohlašovali to lidé z okruhu ČSSD, Ústavního soudu, pravdoláskovští právníci a aktivisté. Důkazů je přehršel. Nebudu zde jejich výroky citovat, každý si může dohledat slova pánů Uhlů, Havlů, Rychetských, Peheů a dalších, kterých byla tehdy média plná.

Jak prezidenta zbavit právní způsobilosti? Podle článku 66 ústavy může o prezidentově nezpůsobilosti hlasovat parlament, dle některých výkladů i na základě návrhu jediného poslance či senátora. Takový návrh by mohl být postaven na zfalšované lékařské zprávě. Je jasné, že soudný lékař by nikdy nepřistoupil ke zkoumání prezidentova zdravotního stavu a vyhotovení požadovaného posudku, ale určitě by se našlo dost pravdoláskovských lékařů-manipulátorů, kteří by rádi potřebné papíry dodali. Celá zveřejněná korespondence není ostatně o ničem jiném – ukazuje jména těch lékařů, které nenávist k prezidentovi zbavila rozumného uvažování natolik, že by se k podobnému úkolu dychtivě propůjčili.

Právě tuto „lékařskou“ část plánu na odstranění prezidenta a zajištění hladkého podpisu Lisabonské smlouvy mohli Hnízdil se Stránským zajišťovat. Jinými slovy, když budu trochu fantazírovat, veškerá aktivita Hnízdila a Stránského mohla být pouze dílčí fází mnohem komplexnějšího plánu, který vedl až k vysokým politickým špičkám. Jistěže alternativ, jak donutit prezidenta k podpisu, existovalo více. Aktéři této vysoké hry měli určitě několik záložních plánů, kdyby některý z nich nevyšel.

Nakonec se ukázalo, že tento konkrétní nebyl potřeba. Nakonec se státní převrat podařil i bez plánu lékařů. Ústavní soud bezprecedentním způsobem zmanipuloval českou ústavu a aktivistickým a politickým výkladem donutil prezidenta k podpisu.

Možná proto pak byli lékaři zklamáni, že aktivita, kterou vyvíjeli už od jara, byla zbytečná. Možná jim bylo trochu líto, že veřejnost neví nic o tom, kolik sil a času do ní investovali, kolik peněz protelefonovali, kolik mailů museli napsat, aby svůj plán vyladili do použitelné formy. Možná proto pak Hnízdil v jednom komentáři v Lidových novinách celou věc sám vynesl na světlo.

Ale nechme už fantazírování. V každém případě nešlo o nevinnou záležitost. Věc se týkala Lisabonské smlouvy, tedy státní suverenity, státní existence samotné republiky. Nic triviálního.

Proto by počínání lékařů nemělo být zlehčováno. Proto očekávám, že se orgány činné v trestním řízení budou případu věnovat s mimořádnou péčí a zodpovědností.

Zároveň bych nepodceňoval ani etický aspekt celého případu. Zmíněným lékařům by měly být odebrány jejich tituly a lékaři sami by měli být vyloučeni ze svých profesních komor, protože zneužili své profese k politickým cílům.

Článek vyšel 12. dubna na blogu Adama Bartoše