Kdyby, kdyby, kdyby…

Rád si pohrávám se slůvkem kdyby. Tak například, co by se stalo, kdyby Valdstein nechytil syfilis, kdyby se zdařil atentát na Jing Čenga, kdyby praotec Čech nebyl lenoch a nezůstal na Řípu, nýbrž by nás zavedl až někam do jižní Francie, kdyby Turci obsadili Vídeň, kdyby Jelcina v protialkoholní léčebně pozdrželi aspoň půl roku, kdyby Gorbi zůstal okresním tajemníkem, kdyby Klaus zůstal bankovním úředníkem, kdyby Stalin (Džugašvili) dokončil seminář a stal se pravoslavným popem, kdyby se stal Hitler úspěšným prodávajícím malířem a architektem, kdyby Jih vyhrál nad Severem, kdyby Kartágo nebylo zničeno, kdyby zvoník v Brně nezvonil poledne už v jedenáct hodin (a Švédové by tedy Brno obsadili a pak by šli na Vídeň místo na Prahu a Habsburci by tudíž skončili), kdyby…

To všechno je ovšem minulost, kterou ani Všemohoucí nemůže už změnit. Teologové sice tvrdí, že může změnit i minulost, kdyby totiž nemohl, tak by nebyl všemohoucí, dodávají ale, že ještě ani jednou tak neučinil. Má proto asi své důvody. Někteří historikové se přesto snaží změnit minulost a napodobují tak nejen Všemohoucího ale i Vševědoucího.

A tak jsem si pohrál s „kdyby“ v nejbližší budoucnosti.

Málem všichni souhlasíme s tím, že svět je nutné změnit, že takto to dál asi nepůjde. To už před 150 lety jeden starý vousatý pán, řekl něco v tom smyslu, že řečí bylo už dost, jsou potřeba činy. (Filosofové svět pouze vykládali, je potřeba jej změnit! Jméno toho pána raději neuvedu, abych nebyl nařčen, že jsem milovník starých pořádků.)

Tedy skoro všichni se shodneme na tom, že jsou potřebné a žádoucí systémové změny.

Co to jsou ty systémové změny, jak je definovat? Kdysi dávno se neříkalo, že chceme systémovou změnu, nýbrž se říkalo, že chceme revolučním způsobem změnit svět. Ovšem použít dnes slovo revoluce je absolutně nevhodné, mnohým při vyslovení toho pojmu naskakuje husí kůže po celém těle. Je faktem, že to je příliš zastaralý pojem, jakoby z pravěku, a tak se raději hovoří o systémové změně, což je ovšem totožné s revolucí, ale už to tak neprovokuje. Systémová změna je pojem mírný, mírumilovný, pokojný, vhodný a nezní nijak revolučně, takže je docela přijatelný. Každý si raději vybere systémovou změnu než revoluci. Revoluce je vlastně zprofanované slovo. Ovšem důsledky jak revoluce tak systémové změny jsou totožné - změní se svět a život lidí v něm. Takže dnes je to jasné: nikdy žádná revoluce už nebude, revoluci nikdy v žádném případě nepřipustíme, ale provedeme systémovou změnu, to je přece přijatelné, no ne? Systémovou změnu provedou politici demokraticky zvolení, kdepak nějaká ulice.

Ať vládne v EU ta či ona politická strana, ať je krize či není, stane se asi toto: V prvé řadě bude dokončena rozdělaná práce Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, tedy vše bude zprivatizováno. Ono už toho ani nějak moc ke zprivatizování není, zbývá zprivatizovat zbytky lesů, zdravotnictví, školství, důchodové a zdravotní pojištění, možná v soukromých rukou skončí i vězeňství, armáda a policie. Stát odumře, nebude ho už zapotřebí (a Lenin zajásá). Lord August von Hayek a Milton Friedmann to vědecky zdůvodnili a Mezinárodní měnový fond (MMF) spolu se Světovou bankou (SB) to provádí v praxi.

Cílem je nastolení neofeudalismu, což je dle nich ta úplně nejlepší forma demokratické vlády. Časem, tedy během pár let, bude nastolen supermoderní feudalismus, ve kterém bude otevřeně a nepokrytě vládnout celé EU tři sta nejbohatších rodin. Nebudeme sice znát jejich jména ani bydliště, ne tak fotografie, ale zato budeme mít neustále na očích jejich vazaly a sluhy, tj. údělná knížata a knížátka se svými kamarilami. Jinak řečeno: pro formu, pro zdání, budou existovat i presidenti a parlamenty jednotlivých zemí, to ovšem nebude nijak důležité - vždyť jsou na ta místa už dnes dosazováni naprosto neškodní komedianti, šašci, klauni, umělci, hudebníci, dramatikové, prostě docela dost pošahané pseudoosobnosti. Stačí se porozhlédnout po presidentech a ministerských předsedech a význačných poslancích - jeden větší klaun a šašek než druhý.

Mnohem důležitější budou gubernátoři jednotlivých oborů podnikání. Ti ovšem nebudou sloužit v nějakých hranicích bývalých států, kdepak, jedni budou mít pod palcem banky, druzí energie, třetí průmysl, další média a zábavní průmysl, jiní zase… O těch se moc mluvit nebude, neb to budou odborníci a tomu, co budou dělat, běžní obyvatelé stejně nerozumí, ne tak, aby se jim do toho pletli.

Zajisté budou při životě udržování i naivní podnikatelé snažící se dostat mezi horních 10 tisíc - třeba se jim to dnes i podaří, ale přece pak bude snadné jejich majetek převést k těm nahoře. Nač by se ti superbohatí obtěžovali vybíráním jakýchsi miniaturních příspěvků od obrovského množství chudých, to ať za ně udělají jiní. „A teprve až to vyberou, přesuneme to jimi vybrané k nám do našich rukou,“ říkají si celkem logicky.

Vydáme se tedy na cestu neofeudalismu, což je docela reálné, neboť už i dnes by bylo možné revoltovat-a neděje se tak. Třeba takoví bezdomovci, a je jich v Praze dost, se nikdy nesejdou na Václaváku, aby udělali revoluci, tedy správně systémovou změnu, a kdyby se k nim přidali nezaměstnaní… Byly by alespoň veselosti, kdy třeba vnouček v policajtské uniformě by třískal pendrekem svého otce, máti a dědu s babičkou.

To potom zažijeme velice zajímavé časy. Takže co nás zanedlouho čeká?

Televizní zábava dosáhne neuvěřitelného vzestupu (stupidity), to taková Ordinace v růžové zahradě bude jenom slabým čajíčkem. Lidi se budou bavit a zapomenou, že není a nebude chleba.

Těch herců, divadelníků, komediantů, televizních bavičů je už dnes obrovský počet, obrovská spousta, snad polovina národa, jeden komediant připadá na jednoho běžného člověka. Mezi baviče započítávám i baviče z parlamentu, senátu, magistrátů, zastupitelstev, justice, policie…

Bude vnucována tato logika: Bohatí musí být, to je nutnost, kdo by jinak stavěl katedrály, chrámy, zámky, hrady, paláce, kongresová centra, bankovní velechrámy, šlechtické dómy… chudí by postavili tak akorát chlívek pro kozu, a ještě by jim i do toho chlívku zatékalo!

Aby bylo všem naprosto jasné, jak jsou ti bohatí a mocní důležití a vznešení, předvádí se divadelní komedie už dnes. Nedávno přijeli do Prahy dva lidem zvolení presidenti (kteří se ale úplně paranoicky bojí lidu), proto musí být ve vzduchu stíhačky Gripen, bitevníky L-159 a vrtulníky. Pohotovost budou mít také specialisté na biologickou a chemickou obranu, odborníci s pasivními sledovacími systémy a zdravotníci. To císařové v minulosti si mohli nechat pouze zdát o takovém superslavnostním přivítání. A to obrovské plýtvání penězi daňových poplatníků: Ano, drazí obyvatelé, vidíte jak s vašimi penězi jako správní hospodáři pečlivě nakládáme? My přesně víme, kam vaše peníze umístit. Podívejte se, co všechno si můžeme dovolit - a vy nic, ani slovíčko nesouhlasu nepronesete! Ovšem není to právě záměrná provokace vůči občanům?

Všichni ti novodobí feudálové se zajisté budou ohánět demokracií, vládou práva a spravedlnosti, a veškeré systémové změny budou mediální elity vykládat jako změny demokratického systému v ještě dokonalejší demokracii, kdy si obyvatelstvo bude vládnout samo.

Zatím se všechno daří, vše jede přesně dle plánů.

Státy, které požádají SB a MMF o pomoc-půjčku, jsou na tom desetkrát hůře, než kdyby nepožádaly. Navíc, když si president může z oné pomoci-půjčky polovinu připsat na svůj osobní účet, kdo by odolal, že? A když i přesto nějaký ten president odmítne pomoc, protože babička mu vštěpovala, že krást se nesmí, tak se jeho stát humanitárně vybombarduje, no a potom už stejně nezbývá nic jiného, než o pomoc-půjčku požádat.

Politické strany, tito pěšáci SB a MMF, poslušně plní příkazy, někdy dokonce i dříve něž jsou vysloveny: sníží mzdy na polovinu, důchody také na polovinu, zvýší inflaci, odchod do důchodu zvýší na 80 let, zdravotnictví a školství zkolabuje. Velká většina obyvatelstva bude neuvěřitelně zbídačená. Společnost bude přivedena k totálnímu kolapsu. Jde to docela rychlým spádem.

Představme si, že veškerý majetek se soustředí u těch tří stovek bohatých. Pokud tyto rodiny udrží pod svým palcem armádu a policii, což není zase nějak příliš obtížné, jejich vítězství je nezvratné a už trvalé. Bude nastolen neofeudalismus s otrokářskými rysy, detaily si můžeme přečíst v Platónovi.

Akorát sociální demokraté a podobné středové strany chtějí zpomalit tento překotný vývoj a provést totéž za delší dobu, až během takových pěti až deseti let, to si prý lidi pomalu a postupně budou zvykat (člověk si ostatně zvykne prý i na šibenici) a nebudou se bouřit. Jak jsou ale naivní, myslí si, že během těch pěti (či dokonce i deseti) let se i oni dostanou mezi oněch horních deset tisíc. Kdepak, všechna místa nahoře jsou už dávno obsazena a nikdo další se nepřijímá - v tom se sociální demokraté velice mýlí. Marná snaha sociálních demokratů dostat se k nim. Copak to socdemáci nevědí? Nač se snaží o nemožné? Předpokládají totiž, že v současné době, pokud lidi ještě něco vlastní, třeba byt, auto, zahrádku, chatičku, dílničku… nebudou přece revoltovat. Ale není v podstatě jedno, zda o to přijdou naráz exekucí nebo pomalu po částech během pěti let? Až teprve když lidi nic nebudou mít, až nebudou mít co bránit, vzbouří se, přestanou mít zájem na udržení status qvo a nastane ta pravá chvíle k systémové změně ovšem i jiného formátu.

V téhle situaci budou mít stejnou šanci změnit svět i levicoví anarchisté. Když se veškerý majetek světa soustředí v rukách (prý) pouhých tři sta rodin, bude to přehledné, seznam se vejde na dvě, tři stránky listu papíru A4, a nebude problém umístit je všechny v nějakém hotelu v nepřístupných horách, třeba v Davosu, jejich oblíbeném místě, tam mohou nepřetržitě schůzovat. Na jejich hlídání bude stačit četa vojáků.

Oproti zastáncům neofeudalismu, který má pouze jeden jediný cíl, mají tito levicoví anarchisté a spol. nepřehledné množství návodů a úmyslů. Jejich představy o systémové změně jsou nejasné a neurčité. Snad každý jednotlivec má svůj způsob řešení systémové změny. Kdoví, možná udělají nějakou tu Internacionálu, kde se snad shodnou na aspoň deseti programových bodech. Zajisté své shromáždění už nenazvou Internacionála, to je stejně zastaralý pojem jako revoluce, nenapadá mne, jaké jiné odpovídající slovo jim navrhnout.

Dvojí „kdyby“, ukazuje na dva odlišné směry vývoje, ale je i třetí „kdyby“!

Totiž to moje „kdyby“ se týkalo pouze EU, což je pouze půl miliardy lidí ze sedmi miliard! To, co jsem popsal výše, by bylo možné pouze tehdy, pokud by do nás nepletl okolní svět. Jenže on se určitě plést bude! Silně pochybuji, že by si nás těch šest a půl miliard nevšímalo a nechalo nás na pokoji. (Nebo nás přece jenom nechá napospas osudu a ponechá nás jako skanzen barbarství? I to je možné.) Takže tyhle moje „kdyby“ jsou velice nepravděpodobné. Nenechají nás na pokoji, nenechají si nadále líbit tu naši aroganci a nadřazenost.

Ostatně si myslím, že naše evropská civilizace je odsouzena k zániku, což se pokusím zdůvodnit posledním odstavcem.

Ladislav Klíma kdesi popisuje hodování starých Římanů. Nevím jestli je to skutečně pravda, nebo si to jenom vymyslel, ale až moc to připomíná dnešek. Pokud si to vymyslel, tak je to geniální výmysl. Popisuje hodokvas antické smetánky. Aby jim chutnalo jídlo a chlast, aby si vychutnali své bohatství a moc, nechali po stěnách hodovního sálu ukřižovat mladé otroky a otrokyně. Teprve tento kontrast bohatství a bezmocné chudoby dodal hostině tu správnou šťávu. Ladislav tuto zhovadilost samozřejmě odsuzuje. Ale co jiného jsou hostiny elit dnes? Elita zasedá v tom či onom paláci, na stolech ten nejlepší kaviár, nejlepší vína (za lahvičku se platí mnohem více než je půlroční plat dělníka!) a pod okny bezdomovci prohledávají popelnice, aby našli něco k snědku. Přece ten kontrast je teprve to pravé ořechové.

Necháme povraždit milión lidí, dalších pět miliónů zmrzačíme, a pak ve společnosti elit vznešenýma řečma oslavíme dosažení humanitárních cílů a nastolení demokracie a svobody.

Když hodují (tedy jakoby zasedají) pánové z MMF či SB v nějaké nedobytné pevnosti hlídané pretoriány, mají velké povyražení a zábavu při pohledu z oken na ulici, kde se vzájemně tlučou policajti s demonstranty - je lepší než hry v antických circích.

Ředitel čerstvě zprivatizované nemocnice v XY týden po jmenování pomalu projížděl svým novým Lamborghini po ulicích města, střechu auta staženu, aby ho každý poznal. Není to podobné?

Nač by jim bylo bohatství a moc, kdyby to neukázali a nepředvedli? Nač je mi nejmodernější BMV kdybych jej měl pouze v garáži a nikomu se nepředvedl? Nebo kdyby byli všichni stejně bohatí - co by to byl za pocit? Nijaký, žádnou radost, žádnou nadřazenost by to neskýtalo, to teprve způsobem výše popsaným si lze vychutnávat moc a bohatství.

Těm nemocným mocným lidem už přece dávno nejde o prachy, těch mají nadbytek. Jejich cílem ani není získat větší bohatství, vždyť ho mají neskutečně mnoho, cílem je zbídačit většinu a způsobit co největší utrpení, jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsou to sadističtí netvoři.

To, co Ladislav Klíma popsal, naprosto odpovídá zvrhlé logice a chování zbohatlíků.