Agresivní hrozby Izraele vůči Íránu

„Držte mne!“ je součást izraelského folklóru. Připomíná nám to naše dětství.

Když se nějaký kluk má poprat s větším a silnějším klukem, předstírá, že na něj každou chvíli zaútočí a křičí na diváky: „Držte mne, nebo ho zabiju!“

Izrael je nyní v takové situaci. Předstíráme, že každou chvíli zaútočíme na Írán a vykřikujeme do celého světa: „Držte nás, nebo…“

A svět nás skutečně drží.

Je nebezpečné činit v takových věcech předpovědi, obzvláště když máme co dělat s lidmi, z nichž ne všichni jsou moudří a ne všichni jsou duševně zdraví. Přesto jsem ochoten tvrdit toto: neexistuje jakákoliv možnost, že izraelská vláda pošle letectvo, aby zaútočilo na Írán.

Nebudu se pouštět do vojenských záležitostí. Je naše letectvo skutečně schopné takovou operaci provést? Jsou okolnosti podobné těm, které převažovaly před 28 lety, když byl úspěšně zničen irácký reaktor? Je vůbec možné, abychom zničili íránské jaderné úsilí, kdy jsou tato zařízení roztroušena po celé této velké zemi a pohřbena hluboko pod povrchem?

Chci se soustředit na další aspekt: je to politicky schůdné? Jaké by byly důsledky?

A především, na základní pravidlo izraelské reality: Stát Izrael nemůže začít jakoukoliv velkou vojenskou operaci bez amerického souhlasu.

Izrael je závislý na USA v téměř každém ohledu, ale v žádné oblasti není závislejší, než ve vojenské.

Letadla, která by misi provedla, nám musí být dodána USA. Jejich působnost závisí na neustálém přílivu amerických náhradních dílů. Při této vzdálenosti by bylo potřeba dotankování v USA vyrobeným letadlovým tankerem.

Totéž platí téměř pro všechen válečný materiál naší armády, jakož i pro peníze potřebné na jeho získání. Vše pochází z Ameriky.

V r. 1956 šel Izrael do války bez souhlasu USA. Ben-Gurion si myslel, že jeho tajná dohoda s Británií a Francií stačí. Silně se mýlil. Sto hodin poté, co nám řekl, že „království Izraele“ dojde svého vzniku, oznámil třesoucím se hlasem, že bude evakuovat všechna území, která právě dobyl. Prezident Dwight Eisenhower, spolu se svým sovětským kolegou, předložil ultimátum, a to byl konec tohoto dobrodružství.

Od té doby Izrael nezačal jedinou válku, aniž by si nezajistil souhlas Washingtonu. V předvečer šestidenní války byl poslán do USA zvláštní tajný posel, aby zajistil, že skutečně bude zajištěn americký souhlas. Když se vrátil s kladnou odpovědí, byl vydán rozkaz k úroku.

V předvečer první libanonské války přispěchal ministr obrany Ariel Sharon do Washingtonu, aby tam získal americký souhlas. Setkal se s ministrem zahraničí Alexandrem Haigem, který souhlasil – ale pouze pod podmínkou, že dojde k jasné provokaci. O několik dní později čirou náhodou došlo k pokusu připravit o život izraelského velvyslance v Londýně, a válka začala.

Ofenzívy izraelské armády proti Hizballahu („druhá libanonská válka“) a Hamasu („Lité olovo“) byly možné proto, že byly provedeny jako součást americké kampaně proti „radikálnímu islámu“.

Zdánlivě je to pravda i u útoku na Írán. Ale není.

Protože izraelský útok na Írán by způsobil vojenskou, politickou a ekonomickou katastrofu pro Spojené státy americké.

Protože Íránci také chápou, že Izrael by nemohl zaútočit bez amerického souhlasu, budou jednat podle toho.

Jak jsem zde napsal dříve, pouhý pohled na mapu stačí, aby odhalil, jaká by byla okamžitá reakce. Úzký Hormuzský průliv na vstupu do Perského (nebo Arabského) zálivu, přes který proudí velká část světové ropy, by byl okamžitě uzavřen. Důsledky by otřásly mezinárodní ekonomikou, od USA a Evropy po Čínu a Japonsko. Ceny by se vyšplhaly do nebes. Země, které se právě začaly zotavovat ze světové ekonomické krize, by klesly hlouběji do bídy a nezaměstnanosti, nepokojů a bankrotů.

Průliv by mohl být otevřen pouze vojenskou operací na zemi. USA prostě nemají na něco takového jednotky – ani kdyby americká veřejnost byla připravena na další válku, a to ještě obtížnější, že války v Iráku a Afghánistánu. Je dokonce pochybné, jestli by USA mohly Izraeli pomoct bránit se před nevyhnutelným protiúderem íránských raket.

Izraelský útok na islámskou zemi by mohl sjednotit celý islámský svět, včetně celého arabského světa. USA poslední roky tvrdě usilovaly o vytvoření koalice „umírněných“ arabských zemí (což znamená zemí ovládaných diktátory drženými USA) proti „radikálním“ státům. Tento domeček z karet by se okamžitě zhroutil. Žádný arabský vůdce by nebyl schopen zůstat stranou, když by se masy jeho občanů shromažďovaly v bouřlivých demonstracích na náměstích.

To vše je jasné každému obeznámenému člověku, a ještě jasnější americkým ozbrojeným složkám a civilním vůdcům. Ministři, generálové a admirálové byli posíláni do Izraele, aby to vyjasnili našim vůdcům jazykem, který by dokázalo pochopit i batole: Ne! Lo! La! Nět!

Pokud tomu tak je, proč nebylo vojenské řešení smeteno ze stolu?

Protože USA a Izrael jsou rády, že na něm leží.

USA se rády jeví, že jen stěží drží zuřivého izraelského rottweilera na uzdě. To vyvolává tlak na další mocnosti, aby souhlasily s uvalením sankcí na Írán. Pokud nesouhlasíte, vymkne se vražedný pes kontrole. Zamyslete se nad následky!

Jaké sankce? Již nějakou dobu toto děsivé slovo – „sankce“ – mátlo na mezinárodní scéně každého. Budou uvaleny „během pár týdnů“. Ale když se člověk zeptá, co to vše má znamenat, zjistí, že je kolem toho spousta kouře, ale jen málo plamenů. Někteří velitelé Revolučních gard mohou dojít úhony, íránské ekonomice mohou být způsobeny některé okrajové škody. „Paralyzující sankce“ zmizely, protože neexistovala žádná možnost, že by souhlasilo Rusko a Čína. Obě země mají s Íránem velmi dobré obchody.

Rovněž existuje jen velmi malá pravděpodobnost, že tyto sankce by zabránily výrobě bomby, nebo ji dokonce jen zpomalily. Z pohledu ajatolláhů je toto úsilí primární věcí národní obrany – pouze země s jadernými zbraněmi je imunní před americkým útokem. Čelíc opakovaným hrozbám amerických mluvčí o svržení jejich režimu by žádná íránská vláda nemohla jednat jinak. Tím spíše, že během minulého století Američané a Britové opakovaně činili právě toto. Popírání Íránců je povrchní. Podle všech zpráv dokonce i nejextrémnější oponenti Mahmouda Ahmadinežáda podporují získání atomové bomby, a postavili by se za něj, pokud by došlo k útoku.

V tomto ohledu má izraelské vedení pravdu: nic nezabrání íránskému úsilí získat jadernou bombu, vyjma masivního použití vojenské moci. „Sankce“ jsou dětinské hříčky. Americká vláda o nich mluví barvitě, aby zakryla fakt, že dokonce i mocná Amerika není schopná íránské bombě zabránit.

Když Netanyahu a spol. kritizují neschopnost amerických vůdců jednat proti Íránu, ti odpovídají stejnou mincí: ani vy to nemyslíte vážně.

A skutečně, jak vážně to naši vůdci myslí? Přesvědčili izraelskou veřejnost, že je to záležitost života a smrti. Írán je veden šílencem, novým Hitlerem, nemocným antisemitou, posedlým popíračem holokoustu. Pokud se zmocní jaderné bomby, nebude se zdráhat ani chvíli a hodí ji na Tel Aviv a Dimonu. Když visí nad našimi hlavami tento meč, není čas na triviální věci, jako na palestinský problém a okupaci. Všichni, kdo předkládají na setkáních s našimi vůdci palestinskou otázku, jsou okamžitě přerušeni: Zapomeňte na tento nesmysl, mluvme o íránské bombě!!

Ale Obama a jeho lidé argument otáčí: pokud je to existenční hrozba, říkají, řekněte nám závěry. Pokud tato záležitost ohrožuje samotnou existenci Izraele, obětujte na tento oltář osídlení na Západním břehu. Přijměte mírovou nabídku Arabské ligy, uzavřete mír s Palestinci co nejrychleji to jde. To usnadní naši situaci v Iráku a Afghánistánu a uvolní to naše síly. A rovněž Írán nebude mít žádnou záminku pro válku s Izraelem. Masy arabského světa ho již nebudou podporovat.

A závěr: Pokud je nové židovské osídlení ve východním Jeruzalému pro vás důležitější, než íránská bomba, není tato záležitost pro vás očividně tak kritická. A to je, při veškeré mé umírněnosti, také můj názor.

Předevčírem mi zavolala korespondentka oblíbeného izraelského Kanálu 2 a zeptala se, vyšokovaným hlasem: „Je pravda, že jste poskytl rozhovor íránské zpravodajské agentuře?“

„Je to pravda,“ řekl jsem jí. Tato agentura mi e-mailem zaslala pár otázek ohledně politické situace, a já jsem odpověděl.

„Proč jste to udělal?“ zeptala se/obvinila mne.

„Proč ne?“ odpověděl jsem. To byl konec konverzace.

A skutečně, proč ne? Pravda, Ahmadinežád je odpudivý vůdce. Doufám, že se ho Íránci zbaví, a předpokládám, že se to stane dříve nebo později. Ale naše vztahy s Íránem nezávisí na jediném člověku, ať je to kdokoliv. Sahají do starodávných dob a byly vždy přátelské – od dob Cyruse, po dobu Chomejního (kterému jsme poskytli zbraně pro boj s Iráčany).

V Izraeli je dnes znázornění Íránu karikatura: primitivní bláznivá země, kde lidé nemají v hlavách nic jiného, než zničení sionistického státu. Ale stačí si o Íránu přečíst pár dobrých knih (doporučil bych „Pochopení Íránu“ Williama Polka), které popisují jednu z nejstarších civilizovaných zemí na světě, která dala zrodu několika velkým říším a pozoruhodným způsobem přispěla ke kultuře lidstva. Má starou a hrdou tradici. Někteří učenci věří, že židovské náboženství bylo značně ovlivněno etickým učením Zoroastra (Zarathustry).

Bez ohledu na jakékoliv výroky Ahmadinežáda skuteční vůdci této země, klerikové, provádí opatrnou a střízlivou politiku, a nikdy nezaútočili na jinou zemi. Mají mnoho důležitých zájmů a Izrael k nim nepatří. Myšlenka, že by obětovali svoji vlastní slavnou domovinu, aby zničili Izrael, je směšná.

Prostou pravdou je, že neexistuje žádný způsob, jak zabránit Íráncům, aby získali jadernou bombu. Je lepší se vážně zamyslet nad situací, která by tím vznikla: rovnováhou teroru, jako je tomu mezi Indií a Pákistánem, povýšením Íránu mezi regionální mocnosti, potřebou začít s ním rozvážný dialog.

Ale hlavním závěrem je: uzavřít mír s Palestinci a celým arabským světem, aby se podtrhl koberec jakékoliv íránské pozici, že je před námi brání.

Uri Avneri je izraelský spisovatel a mírový aktivista na Gush Shalom. Přispěl ke knize CounterPunch Politika antisemitismu.

Článek Israel's Bellicose Threats Against Iran vyšel 5. dubna na serveru counterpunch.org. Překlad L.Janda.